I. Problém

Pronikavé pískání budíku naplnilo celou místnost. V šeru se nedaly přesně postihnout její rozměry, ale působila dojmem malého apartmá v jednom z mnoha hotelů na Coruscantu. Postava ležící na široké posteli se s trhnutím probrala. Byl to mladý muž, přibližně pětadvacetiletý, a když s nevrlým výrazem vypnul budík a vstal, bylo vidět, že je vysoký bezmála dva metry a poměrně pohublý. Mávl rukou v půlkruhu nad nočním stolkem a na stěně se pomalu začínala odsouvat okenice z panoramatického okna. Bylo vidět, že sklo je vsazeno do pevného rámu z oceli a minimálně čtyři decimetry tlusté. V zorném poli se obyvateli apartmánu rozprostíral vesmír, kam oko dohlédlo zářily myriády třpytivých bodů rozsypaných v černi nekonečného prostoru. Ale on, Ian Tarquin, ID 6237, nevěnoval nádheře za oknem jediný pohled. Unaveně vešel do koupelny a dopřál si vodní masáž, která alespoň trochu odplavila těžkosti a stres předešlého dne. Když vycházel, složité dveře se za ním zavřely s tichým cvaknutím. Jako většina dveří zde, i tyto se daly odemknout pouze patřičným RFID čipem. Protější stěnu zabíralo zčásti zrcadlo, za kterým se skrývala skříň s posuvnými dveřmi. Odsunul je a vytáhl obal s uniformou. Ze zvláštního napínáku stáhl boty a z poličky vyndal uzamykatelnou schránku s kódovými válečky. Oblékl se a vrhl na sebe spokojený pohled do zrcadla. Šedozelené sako s hodnostním proužkem kapitána, stejnobarevné kalhoty a vysoké kožené boty. Impérium na svých věrných nešetří, pomyslel si, sebral z věšáku čepici a vyšel na chodbu. Na poslední chvíli se zastavil a znovu otevřel svoji kajutu. Z nočního stolku vylovil komunikátor a připjal si ho na opasek. Otočil se na patě a zamířil chodbou k výtahům. Za jeho zády se dveře jeho kajuty uzavřely. Mezi jejich křídly se krátce, ale intenzivně zavlnil vzduch, jak něco zmizelo uvnitř.

 

ESS (Experimental SpaceShip) Vulture bylo nové, prototypové plavidlo, první svého druhu. Při čelním pohledu mělo tvar písmene T. Zatímco dlouhá a úzká kýlová část byla plná technického zázemí a energetických zdrojů, plochá a široká svrchní část byla určena pro hangáry, obytné kvadranty, řídící centra a pro hlavní zbraň. Na zádi byly připojeny tři reverzibilní trysky hnacích motorů a dotvářely tak podobu s uprchlickým korábem staré republiky, těsně před vítězným převratem Impéria. Velikost se ale lišila podstatně. Lodi uprchlíků měly kolem 200 metrů délky, zatímco Vulture dosahovala rovných 5 kilometrů a 542 metrů. Tvar uprchlické lodi - tak odlišný od zahrocených korábů Impéria - byl zvolen kvůli velké kýlové ploše, kde měla Vulture umístěny gigantické výměníky tepla. Provoz hlavní zbraně lodi - laserového děla - byl natolik energeticky náročný, že by z energie jednoho výstřelu mohlo žít rok přes půl Alderaanu.

 

Výtah zastavil o třicet pater výše, na jednom z pater energetického ústředí. Ještě než se otevřely dveře kabiny, zachrastil v komunikátoru hlas: „ID6237, ohlaste se okamžitě u velitele lodi. Konec.“ Ian tedy potvrdil přijetí zprávy a vykročil koridorem k řídícímu centru. Po deseti minutách dorazil ke dveřím velitele. Zaklepal na dveře. Téměř okamžitě se odsunuly stranou a on mohl vstoupit. V místnosti byl široký stůl, postavený proti dveřím. Za stolem se rozprostíralo okno, směřující ve směru plavby. Mezi stolem a oknem stálo otáčivé křeslo s vysokým opěradlem děleným vprostřed, obrácené k Ianovi zády. Z majitele křesla tak byl vidět pouze pruh šedozelené uniformy a černé vlasy, prokvétající šedí. Pomalu se v křesle otočil a řekl: „Klidně se posaď, Iane a pověz mi, jak se ti zatím líbí v kosmu.“ Tak familiérní jednání samozřejmě mělo svůj důvod. Ian Tarquin se ve skutečnosti přepisoval Tarkin a byl synovcem generála Willhuffa Tarkina, velícího důstojníka Vulture na její první zkušební plavbě. Ianovi rodiče zahynuli ještě před jeho šestými narozeninami, a tak se ho tehdy plukovník, dnes už generál Tarkin ujal, jako svého syna. Kromě nich ale na palubě nikdo neměl o jejich příbuzenství ani ponětí, o to se Ian postaral. To, že zvolil tak podobné krycí jméno byl rozhodně geniální nápad. Kolegové sice utrousili pár vtípků, ale dál se nikdo nedostal. Ne nadarmo se říká, že pod svícnem je největší tma.

„Je mi tu dobře a i když práce je dost vyčerpávající, jsem rád, že nemusím sedět v kanceláři. A strýčku, moc děkuji za ubikaci, je velmi pohodlná.“ odříkával Ian s mírně skelným pohledem. Tak ho sem volal jen kvůli tomu, no nazdar, takhle mi to inkognito dlouho nevydrží, napadlo Iana.

Jenže jeho strýc prohlásil: „Mě neděkuj, to všechno zařídil přímo Císař. Jako odměnu za tvůj geniální komunikační systém.“

 

To byla pravda. Mladý Tarkin totiž vymyslel lepší a bezpečnější způsob dorozumívání přes interkom, takže každý voják, člen posádky nebo důstojník měl svou vlastní subfrekvenci pro vysílání i příjem. Spojení zajišťovala automatická ústředna, která přiřazovala v reálném čase jména a kódy k osobním frekvencím. Na jakémkoliv komunikátoru pak stačilo nastavit osobní vlnovou délku prostřednictvím voperovaného RFID čipu. Ian na ten systém přišel na kadetce a součástí odměny – přidělení na loď – zřejmě byla i perspektiva lepších ubikací.

 

Ale jeho strýc dál hovořil. „Poslední dobou dostávám podivná hlášení. Malé krádeže, opakované bezdůvodné poruchy, atakdále. Nechci plašit celé lodní oddělení bezpečnosti, tak tím pověřím tebe, taky proto, že ty bíločerné krysy z ISB nemůžu ani cítit. Vyber si dva nebo tři kolegy a zjistěte co za tím je.“

Tak o tohle šlo, myslel si Ian. Podle toho, jak bezstarostně se tváří, myslel si, bych řekl že má z toho dost těžkou hlavu. Vzal si od strýce pověření a hlášení, rozloučil se a vyrazil zpátky na ústředí. Při podrobnějším čtení došel nakonec k názoru, že se bez pomoci kolegů obejde, požádal akorát, aby mu byla podobná hlášení zasílána v kopiích.

 

Jeden z prvních raportů mluvil o podivných poruchách konzol počítačů v reaktorovně. Vydal se tedy dolů, do kýlní ploutve, kde byl umístěn reaktor. Velící tohoto úseku ve svém hlášení popsal, že konzole se uvnitř uzamčené místnosti několikrát samostatně aktivovaly a některé si samy zadaly sekvenci příkazů, kterými se přetížily a vyhořely. Cestou dolů Ian přemýšlel, co to mohlo způsobit a došel k názoru, že si vyžádá záznamové disky holokamer a v 3D komoře si v klidu záznam projde. Když dorazil k reaktoru, blížil se čas oběda. A toho mohl Ian využít. Vešel do kabinky na toaletách a rychle si sejmul své hodnostní označení z uniformy. A z důstojníka byl rázem kadet, se stejnou uniformou jako všichni kadeti imperiální armády. Z kapsy vytáhl nápadné, slabě dioptrické brýle na čtení a takto „maskován“ se zamíchal do davu vojáků, spěchajících do kantýny.

 

O hodinu později, už v korektní uniformě, klepal na dveře velitele úseku. Kadeti se ukázali jako bohatý zdroj informací a u jídla drbali jako staré baby. Toho materiálu získal tolik, že mu jeho probírání nejspíše zabere celý další den. Ze zamyšlení ho vytrhlo strohé: „Dále!“

Když vstoupil do kanceláře, plukovník Atta ho uvítal slovy: „Napadlo mě, že přijde spíš jeden z těch černobílejch čmuchalů. Ale stejně jste tady kvůli tomu hlášení, co?“

„Ano, máte pravdu.“ odpověděl Ian, a moudře nepátral po plukovníkově averzi k ISB. V duchu si ale poznamenal, že si někdy v klidu projde jeho záznamy a zjistí si to. Teď a tady ale klidně prohlásil: „Netěší mě to stejně Vás, ale bohužel je to má povinnost. Můžete mi tedy říci, co se vlastně stalo?“

 

O několik desítek podlaží výše…

Bolest. To byl nejsilnější pocit. Ale bolest byla cenou za bezpečí. Jak dlouho bude platit, tak dlouho bude v bezpečí..

 

„No a to bude asi tak všechno.“ dokončil plukovník.

„Takže na záznamu nikdo není zachycen?“ zeptal se Ian vcelku zbytečně, protože scénu viděl na stolním holoprojektoru před sebou.

„Vůbec nikdo.“

„V tom případě si od Vás vyžádám záznam na podrobnou analýzu. Mohl být někým upraven.“ Ian vstal ze židle, sebral holodisk z přehrávače a otočil se k odchodu. „Děkuji za záznamy a za váš čas“ prohlásil ve dveřích a odešel.

 

Interkomem si vyžádal informaci, která z holografických kabin je volná. Odpověď přišla rychle: „KABINA A, PODLAŽÍ mínus 25.“ zachrochtal automat. Mohli prosadit nějakou mladou, příjemnou spojovatelku, pomyslel si, namísto toho tupého, neosobního droida. Vzápětí si v souladu s logikou namítl, že by to ta holka neměla lehký, sama na lodi s dvěma tisícovkama stormtrooperů a dalším tisícem kadetů, důstojníků, údržbářů a císařvíčeho. Vzpomínal si, když za strýcem přijela jeho chráněnka Daala. Celý můstek na starém destruktoru na ni mlsně pokukoval a poslintával blahem, kdykoliv se usmála jejich směrem. Daala prostě věděla jak na starší muže zapůsobit. Vůbec se nezměnila od dob svého studia. Byla o rok níž než Ian na stejné Imperiální kadetní škole a dost dobře spolu vycházeli, ovšem Ianův typ nebyla. Na druhou stranu, to, že je strýcovou milenkou právě ona, potvrzovalo, že jeho strýček má ten nejlepší vkus. Protože panovačná teta, kterou musel oslovovat Lady Tarkin, mu lezla z krku, rád pomáhal svému strýci vytvářet důvěryhodné alibi, kdykoliv se s ní „doučoval manévry a strategii“

 

V mírně nostalgické náladě vystoupil na 25. záporném a zamířil ke kabině A. Zamkl za sebou vchod a vložil disk do jednotky. Celá kabina byla ocelová krychle, která generovala manipulovatelné projekce z holodisků v reálném čase. Projekční zařízení ve stěnách nyní vytvořila dokonalý 3D model místnosti, který se měnil s časem. Ian si sedl na židli a projížděl záznam nejprve zrychleně a některé podezřelé pasáže zpomaleně.

 

Když luminofory na chodbách pohasly do oranžova, skončil. Byl si jistý, že v místnosti s konzolemi bylo celou dobu něco, co kolem sebe čeřilo vzduch a pro lidské oči to bylo neviditelné. Protáhl se, pro dnešek toho měl dost. Volným krokem se vracel do kajuty. Cestou si umínil, že si vyžádá několik trooperů s integrovaným termovizorem, takže budou moci porovnat optickou a tepelnou stopu sledovaných objektů. I skrytý a tedy neviditelný objekt vyzařuje teplo, pomyslel si spokojeně. Ponořen do myšlenek vystoupil na svém podlaží z výtahu. Právě probíhala výměna směn, takže chodbou proudily davy lidí oběma směry. Když mezi důstojníky ze skončené směny poznal kolegu z kadetní školy, pokynul mu na pozdrav a počkal, až k němu dojde. Kapitán Stan Grashof jr., velitel pohonářské servisní stanice se zazubil a řekl: „Čau Iane, tak jak ti bzučí dráty?“

„Je to nějaký divný, máme spoustu výpadků. Skoro jako sabotáže. A u vás nic?“

„No když o tom mluvíš, mám něco, co se stalo před mým nástupem do služby. Chtěl jsem o tom zrovna psát hlášení. Chlapi z noční zjistili, že někdo přeřezal spojky mezi stupni hyperpohonu. Opravený to měli hned, ale když odcházeli, jeden z nich našel tohle na jedné z nosných traverz.“ S tím vytáhl ze schránky na opasku cár bílé látky. Ian látku promnul mezi prsty a pozvedl obočí.

„To je tetramylar...myslíš že tohle nosí náš sabotér? Jestli jo, tak jsme v loji.“ Tetramylar byla látka, která dokázala tepelným detektorům pěkně zamotat hlavu, protože průchodem tepla vyzařovala slabé rádiové vlny na frekvenci, která rušila logiku integrovaných obvodů přístroje.

„Hele, jestli na tom makáš, tak si to vem, hlášení ti dodám zítra. Teď už musím letět, mám holotelefon s přítulkou a nerad bych něco takovýho propás.“ rozloučil se Stan a rychlým krokem zamířil do své kajuty.

 

Ian kývl spěchajícímu příteli na pozdrav a zamířil ke své buňce. Přiložil zápěstí na snímač, systém prověřil jeho RFID a dveře se otevřely. Vstoupil a veřeje za ním opět zacvakly. Prošel předsíní, ani se nevyzul z bot a vešel do obytné místnosti. A málem to s ním švihlo.

 

Na podlaze ležela dívka v bílém přiléhavém oděvu, očividně v bezvědomí. Z pravého předloktí jí odkapávala krev.

 

Ian si strčil kapesník do úst a pár vteřin do něj tiše kňučel, ale k uklidnění mu to nestačilo. Sebral se a přinesl z koupelny lékárničku, dva ručníky a lahvičku pálenky, kterou si tam před časem ulil. Pak dívku, které nemohlo být víc jak dvaadvacet, pomalu otočil na záda. Sundal jí náloketník s jakýmsi zařízením z pravé ruky a prohlédl si jej zevnitř. Přístroj zřejmě dívce způsobil spáleniny, které se pak rozedřely. Když jí vyroloval zakrvácený rukáv overalu, vzhled zranění mu na náladě nepřidal. Zkontroloval její tep a dech a když se ujistil, že se nezměnily, nanesl na poraněné místo gel z bacty a uzavřel do vzduchotěsné dlahy. Pak napustil dlahu zbytkem gelu, aby v ní nebyl vzduch. Nakonec pacientku přenesl na postel a kolem krku jí uvázal ručník, do kterého zavěsil dlahu. Sedl si vedle ní a všiml si, že ta slečna má na břiše protržený overal. Veden náhlým impulsem vytáhl z kapsy onen kus tetramylaru a přiložil k trhlině. Přesně pasoval. Položil jej tedy na místo a chtěl pořídit holosnímek, ale když se otočil zpět, trhlina se zacelila a nebylo po ní ani památky. Ian si sedl ke stolu u okna, díval se ven do vesmíru, upíjel z lahvičky alkohol a přemýšlel, jak tuhle situaci zvládne. Podíval se na zraněnou dívku znovu. Mdloba se už změnila ve spánek. Ještě jí chvíli pozoroval a pak pokračoval ve svých úvahách. Po nějaké chvíli usnul s hlavou na stole.

 

Když se Ian probudil a odlepil hlavu od stolní desky, zjistil že rozespale mžourá do hlavně blasteru. Zraněná dívka stála jen kousek od něj a když vzhlédl, zasyčela: „Ani slovo, jasný?“ Tak to mi ten den pěkně začíná, pomyslel si. Večer jí ošetřím a ráno mě sejme. Ještě že mám dneska a zítra volno. Ovšem navenek jen kývl hlavou a sledoval, jak se jí poraněná ruka s blasterem chvěje. Najednou se vymrštil kupředu a stiskl tlačítko na boku pažby. Spoušť cvakla naprázdno ve stejné chvíli, kdy naprosto vybitý energetický článek cinkl o podlahu. Usmál se a nabídl jí židli u stolu. Měla už trochu víc barvy ve tváři než večer a měla neskutečně krásné, smaragdově zelené oči. „Asi bych Vám měla poděkovat za záchranu.“ řekla měkkým a pokorným tónem. Rezignovaně vstala ze židle a svěsila hlavu. „Měl byste mě okamžitě zastřelit nebo uvěznit. Mé poslání tady je stejně marné.“ Na bledých tvářích měla najednou slzy. Ian v tu chvíli nevěděl co dělat. Stál u stolu a rmoutilo ho sledovat, jak se ta kráska topí ve zmatku a zklamání. Nakonec řekl: „Posaď se prosím.“

 

„Jak se jmenuješ? Já jsem Ian.“

„Reese.“ špitla a otřela si slzu z oka, zaskočená jeho reakcí.

„Reese, prosím, uklidni se. Co je to tvé poslání?“

„Narodila jsem se na planetě Welp v soustavě Oxon. Tu soustavu tvoří celkem čtyři planety - Sota, Welp, Tolla a nejvzdálenější Wose. Naším zdrojem světla je dvojhvězda

Takke-lli. Před asi deseti lety jsme se měli připojit k Impériu. Nebylo to dobrovolné rozhodnutí, proto při podpisu smluv byla naše soustava pod vojenskou správou. Posádky tam zůstaly až do letošního roku, kdy náhle opustili soustavu i s dosazeným imperiálním guvernérem. Začalo se proslýchat, že Císař má v plánu naši soustavu zničit novou zbraní, ale nikdo nevěděl nic určitého. Tehdy jsem nastoupila v hlavním městě jako knihovnice. Ani ne za týden mě kontaktovali odbojáři.“

„A dál?“

„Dali mi přeložit nějaké plány. Plány téhle lodi. Bylo mi jasné, že tato zbraň by mohla naši soustavu zničit jednou provždy. A když špehové přišli s tím, že takový rozkaz byl vydán a tato loď je připravována k odletu, všichni v odboji považovali za svoji povinnost tomu zabránit. Měla jsem jít s nimi jako překladatelka. V docích na Coruscantu – Imperiálním centru ale došlo k přestřelce a zbyla jsem jen já, schovaná v bedně s potravinami. Mí kolegové byli zabiti do posledního. Taktak jsem se dostala na palubu a s neustále zapnutým maskováním tu žiji už týden. Bohužel se včera přístroj zkratoval a popálil mi ruku, proto jsem se musela někde ukrýt. Teď už ale není žádná naděje. Selhala jsem a má soustava tak bude zničena.“

Zbaven řeči, Ian otevřel holomapu a hledal sektor 89C, kde se měl Oxon nacházet. Promítl si do mapy i plán zkušební mise. A opravdu. Po prakticky přímé trase se Vulture posunovala k soustavě Oxon. Podíval se pozorně na trasu. Touhle rychlostí to bude trvat asi dva týdny, nehledě na třídenní zastávku na planetě Marau, na kterou má už vyjednanou dovolenku, která začíná pozítří. Nahlas nakonec řekl: „Zítra večer dorazíme na Marau a za tam tě nějak dostanu z lodi.“

Zvedla k němu uslzené oči. „Ty mě neprozradíš? Proč?“

Nevěděl co říct. Prostě mu přišlo, že vydat ji zraněnou a na pokraji duševního zhroucení do rukou těm stvůrám z ISB by asi nedokázal. To pomyšlení by ho strašilo celý zbytek života.

Reese k němu přistoupila, už klidnější, s úsměvem zašeptala: „Děkuji ti.“ a položila mu hlavu na rameno, celá rozechvělá radostí. Cítil se zmateně. Nešikovně ji chvilku hladil po vlasech a pak se z jejího objetí taktně vyprostil.

„Seženu ti něco k jídlu. Zatím si lehni a odpočívej, jsi přece jen poraněná.“ S těmi slovy vyšel z místnosti. Za okamžik bylo slyšet otevření a zavření dveří.

 

Když kráčel chodbou, nedalo mu to a přemýšlel nad jejím proslovem. Nelhala, všechno odpovídalo jak souvislostmi, tak fakty, jediné co nesedělo, byl cíl mise. Všichni věděli, že tohle je jen zkušební let. Nebo ne? Ianovo pevné přesvědčení o Impériu jako jediné správné volbě dostávalo trhlinky. Přemýšlel, čím se mohli obyvatelé Oxonu provinit natolik, aby Císař nařídil likvidaci celé soustavy a proč je skutečný plán mise, je-li pravda co říkala Reese, tak pečlivě utajen. Ponořený do úvah si vyzvedl v kantýně dvojitou porci jídla (personálu to divné nebylo, důstojníci měli jejich přízeň na své straně a oni o chybějící porce ošidili posádku) a vracel se zpět. Bude muset vymyslet způsob, jak ji z lodi v klidu a nepozorovaně dostat. A bude také muset vysvětlit všechny ty problémy, které tu napáchala.

Když vešel zpět do kajuty, ležela na posteli a spala – evidentně padla vyčerpáním. Nechtěl ji budit, tak položil jídlo na stůl a pustil se do své porce. Po jídle si vytáhl z počítače vše, co potřeboval vědět o planetě Marau, kam měla loď dorazit za necelých 30 hodin. Planetu požívalo Impérium jako čerpací stanici paliva a tak se na ní stáhli kšeftaři, piráti a jiné ztracené existence z celého blízkého vesmíru. Pročítal zrovna záznamy o historii před nástupem Císaře k moci, když se Reese zavrtěla ve spánku a zamumlala několik slov. Znělo to skoro jako: „Ne, to nesmíte, nic vám neudělali..Ne..“ Když to zaslechl, lámal si hlavu ještě víc. Napadlo ho, čím asi musela projít.

 

Vzbudila se hladová. Na stole stál tác s jídlem, přikrytý druhým tácem. Pomalu vstala, ruka ji ještě trochu bolela, ale už se alespoň necítila unavená. Zasedla k jídlu. Bylo úplně studené. Včerejšek, nebo něco, co jako včerejšek vypadalo, si vybavila jen mlhavě. Pamatovala si pouze to palčivé vědomí, že je sama uprostřed nepřátel, že byla odhalena, že selhala.. Ale nikdo ji přece neprozradil, jinak by teď spala na kovové desce a pravděpodobně navždy. Vtom zahučela hydraulika a celá okenice ze začala odsouvat a odhalovat tak pohled do vesmíru. Nemohla z té krásy spustit oči. Přímo proti ní visela v okně nádherná mlhovina, ve které žhnuly stovky slabých světélek – vzdálených hvězd. Zároveň si za ní kdosi odkašlal, slabě, jako by ji nechtěl rušit. Otočila se a spatřila mladíka v důstojnické uniformě Impéria. Kapitán, napadlo ji. Vypadal nervózně. Odkašlal si znovu a řekl: „Dobré ráno, Reese. Už je ti lépe?“

„Asi ano,“ odpověděla váhavě a sama sebe se ptala, odkud on zná její jméno. „Akorát si moc nepamatuju.“

Tak teď se ten oficír vyděsil, napadlo ji, když se mu podívala do tváře. Zbledl jako křída.

„Nepamatuješ.. Nebolí tě hlava? Včera i předevčírem jsi na tom byla dost špatně,“ Tvář se mu stáhla strachem, skoro jakoby o ni měl starost.

„Ne, budu v pořádku… akorát si nepamatuji tvoje jméno,“ dodala omluvně.

„Ian, Ian Tarquin.“

„Ian. Už si vzpomínám.“

Usmál se. Alespoň že není nějak vážněji zraněná, pomyslel si. Pak mu ale přes tvář přelétla chmura, když si uvědomil, že ji bude muset propašovat z lodi a zatím nemá ani potuchy, jak to provede. Nejprve ji ale najde nějaký méně nápadný oděv.

 

Prohrabal se skříní. Ještěže byla Reese poměrně vysoká a štíhlá. Vybral jednu ze záložních uniforem a položil ji přes židli. „Vyzkoušej si to, měla by ti zhruba sedět. Ale nejdřív se podívám na tu tvou ruku.“

S tím podal z nočního stolku lékárničku a z koupelny přinesl nádobku. Z dlahy vypustil bacta gel, pak ji opatrně sejmul. Rána i popálenina se hojila dobře, takže stačilo jen nahradit dutou dlahu lehkým obvazem s antiseptickým účinkem a převázat samostahovatelným obinadlem.

 

Reese sledovala, jak jí sundává dlahu, štíhlými prsty jí prohmatává regenerovanou kůži a posléze aplikuje obvaz. Kdyby mohla vědět, co se mu honí hlavou. Přemýšlela, proč je na ni tak hodný a jak ji, u všech měsíců Alderaanu, plánuje propašovat pryč. Hlavou jí vířily různé pocity, především strach z odhalení, starost o domovskou planetu i nejistota okolo toho, co se bude dít v příštích dnech. Na druhou stranu ale měla malou naději, že se dostane pryč z téhle lodi.

„Hotovo,“ vytrhl ji jeho hlas z přemýšlení.

„Děkuji za péči. Už to ani necítím,“ usmála se na něj, sebrala uniformu a odešla do koupelny.

 

Ian měl ještě jeden problém. Zatímco přemýšlel jak dostat Reese z lodi bez dokladů totožnosti, přišla mu na datapad zpráva od strýce. Zítra se prý má dostavit do jeho kanceláře. Nemohl snad přijít na to, že má na lodi černou pasažérku?

„Iane?“

„Ano, copak je?“ odpověděl roztržitě, zahloubaný do zprávy od Tarkina seniora.

„Nevím, nějak mi nejdou otevřít dveře z koupelny. Samy se zavřely, ale asi se i zamkly.“

„Moment, hned ti otevřu,“ řekl a přešel ke koupelně. RFID čip opět zafungoval a koupelna se otevřela. Za dveřmi stála ona, převlečená do uniformy. Vypadala... nádherně. Ian málem otevřel ústa ohromením nad tím, jak se změnil její vzhled. Vlasy dříve stažené jí teď dosahovaly do půli zad a její zvláštní, tmavozelené oči perfektně ladily s uniformou. „Sluší ti,“ podotkl s úsměvem. „Pojď si sednout,“ vyzval ji a usedl na židli. Sedla si na postel a zeptala se: „Opravdu myslíš, že to vyjde? Připadám si tak ... nepatřičně.“

„Nevím. Mohlo by to vyjít. Rozhodně to vzbudí menší pozornost, než kdybych tě táhl v bedně, jako jsi dorazila na palubu.“

„A co identifikace?“

„Na Marau je spousta podrazáků a gaunerů. Ti se před Impériem schovat umí. Doufám že se k nim nějak dostanu,“ odmlčel se.

„Napadlo mě..,“ začala Reese „ ..ale ne, to nejde, to by nevyšlo.“

„Co? Neboj se, žádný návrh není příliš zoufalý.“

„Mohl bys mě vydávat za svoji přítelkyni.“

„Cože?“ Takový návrh neočekával. Ale... když už to zmínila, mohl by zkusit vsadit vše na jednu kartu a vybrat si dluh u strýce. Kryl mu jeho avantýry dost dlouho, tentokrát by mohl starý pán pomoci jemu. Nahlas ale řekl: „To promyslíme.“

 

Ve vymýšlení různých variant jejího útěku pokračovali dlouhé hodiny. Když luminofory za postelí potemněly, Reese zívla.

„Zkus se trochu prospat, musíš být unavená,“ ozval se Ian od stolu. Sepisoval si sled kontrol při opouštění lodi, který zítra ověří v praxi.

„A ty budeš spát zase na židli? To tak. Už teď pro mne děláš víc než musíš. Lehnu si na podlahu,“ prohlásila.

Teď se ohradil Ian: „Nemusím spát na židli. Jen zůstaň na posteli a se mnou si hlavu nelámej.“

Vstal od stolu a s úsměvem přešel k úložné skříňce. Vytáhl odtamtud jakýsi neforemný válec a rozvinul jej na podlahu. Byly to metr dlouhé, paralelně spojené válce z pěnové hmoty. Dohromady tvořily asi tři metry dlouhou matraci. Konec se dal založit, aby měl člověk víc pod hlavou. „Na židli se spí dost špatně. Ale byl jsem z toho ošetřování nějak zmožený.“ odpověděl s narážkou na jejich první výměnu slov, když ho vzbudila s blasterem v ruce a výhrůžkou na rtech.

 

V průběhu noci zakotvili na stacionární orbitě nad planetou Marau. Samozřejmě že většina dovolenkářů vyrazí na povrch hned ráno, pomyslel si Ian. Zkusím pak vytáhnout z ostrahy informace o tom, jak to vypadá v té frontě. A s tímhle nápadem usnul. Samozřejmě opět u stolu.