II. Na povrch

Ráno se vzbudil brzy, Reese ještě spala. S mírným lupnutím si narovnal záda. Už třetí noc strávil na židli za stolem. A to si ještě rozložil matraci na zem. Tiše se vykradl do koupelny a po nezbytné hygieně se oblékl do vycházkové uniformy. Postrádala jezdecké kalhoty a vysoké boty, byla spíš podobná společenskému obleku – rovné kalhoty a lesklé polobotky, sako však zachovávalo imperiální střih. barvou se také trochu lišila, byla o něco tmavší a méně zbarvená dozelena. Po krátkém zaváhání vytáhl z obalu černý dlouhý kabát, který byl podšitý termoizolační vrstvou – na Marau bude zima. Než ale vystoupí na povrch, musí za strýcem, zjistit proč si ho předvolal. Na povrch tedy vyrazí až odpoledne a ten kabát se do té doby vyvěsí. Předpokládal, že bude pryč krátce a tak se rozhodl nechat dívku spát. Narovnal si distinkce a vyšel z kajuty.

Na chodbě skoro vrazil do dvou debatujících stormtrooperů.

„ ..skvělá, no tomu neuvěříš,“ říkal zrovna jeden z dvojice.

„No tak moment, eSTé patnáctka přece nemá frekvenční analyzér,“ oponoval ten druhý, který měl barevný kód velitele na přilbě skoro sedřený.

„Pozor!“ zvýšil Ian hlas a stormtroopeři sebou škubli.

„TK-8504 a TK-5897 se hlásí,“ odpovídal velitel v přísném pozoru.

„V pořádku, pohov. O čem debatujete pánové, tedy jestli se můžu zeptat?“

„Kapitáne, naše jednotka D-594 má být vyzbrojena novými zbraněmi. Ale už jsou to dva měsíce a od nalodění nám nikdo na žádosti o doručení výzbroje neodpověděl. No a nějak jsme se do hovoru o zbraních zabrali.“

„Opravdu?“ Ian se upřímně podivil lajdáctví v zásobování Impéria. „Jdu zrovna za generálem, tak se mu o tom zmíním.“

„Byl byste tak laskav? Děkuji Vám za pomoc,“ stormtrooper na něj kývl, jako že děkuje a poté odkráčel i s kolegou k výtahům. Ian je následoval, místo do hangáru ale směřoval nahoru, k řídícímu centru. Dveře do strýcovy úřadovny byly otevřené.

Dříve než vstoupil do dveří, slyšel zvýšený hlas vycházející ze strýcovy pracovny. „To ale přeci není možné!“

Ian se zastavil na chodbě a naslouchal. Jeho strýc právě svým rezervovaným tónem odpovídal: „Plukovníku Tienne, nevím jak Vás mám přesvědčit, že tato situace je naprosto reálná.“

Aj, pomyslel si, Tienn z ISB. Pravděpodobně už na tu soukromou vyšetřovací akci přišel, napadlo ho a v tu ránu se mu udělalo slabo. Jestli ten čmuchal už na něco kápl... s vypětím všech sil se přinutil poslouchat dál. „Pak tedy nevím, generále, proč o této situaci nebyli zpraveni moji lidé. Proč jste celou situaci nechal řešit nějakého bezvýznamného kapitána?“ Tienn evidentně zuřil.

Generál Tarkin chvíli bojoval s touhou toho černobílého tlustého zmetka zastřelit. Tak jeho synovec je nějaký „bezvýznamný kapitán“? V mžiku se ale sebral a suše, bez emocí zkonstatoval: „Ten bezvýznamný kapitán má výkonnější mozek než vy. To byl důvod, proč jsem ho pověřil tím úkolem.“

Ian se musel přemáhat, aby se nerozesmál. Jednak mu spadl kámen ze srdce a potom, představa toho tlustého plukovníka z ISB, který prská vzteky a je rudý jako vařený rak – to bylo k nezaplacení. Vycítil ale, že rozhovor je u konce, tak se raději vzdálil a ukryl se za nejbližší roh. Za moment kolem něj tlustý Tienn produsal směrem k výtahům.

Když byl rozzuřený bezpečák z dohledu, Ian došel k veřejím dveří u strýcovy kanceláře a zaklepal. „Dále.“ ozval se chladný hlas a tak vešel dovnitř. Jeho strýc seděl jako předtím v otáčivém křesle zády ke dveřím, zahleděný do vesmíru. „Kapitán ID6237 se hlásí dle rozkazu.“

Křeslo se prudce otočilo, dveře na chodbu se zavřely. „Ahoj, Iane. Předpokládám že jsi slyšel mého předchozího hosta?“

Ian ne zcela úspěšně potlačil úsměv. „No slyšel jsem ho. Jak se to domákl?“ Starší z Tarkinů pokrčil rameny. „Nevím. Mám takový pocit, že má v našich řadách špehy. Občas vzpomínám si na starého Yularena z Akademie. No, starého.. on je stejně starý jako já, ale od té doby, co maká pro císařskou ISB, tak vypadá jako stoletý kmet. Ale on má alespoň základní důstojnickou čest. Tihle..“ zadusil v sobě nadávku „nemají cti ani co by se za nehet vešlo.“

„Dobře. Budu si dávat pozor.“

„A jak pokračuje tvoje vyšetřování?“

„Asi jsem na stopě toho, co způsobilo ty problémy s počítačem. Ale musím se poradit ještě s experty.“

„Díky. Jako svému synovci ti můžu říct, že už netrpělivě očekávám moment, kdy tenhle let skončí. Tyhle žabomyší intriky mě lezou na nervy.“

„To doufám zvládneme, už jsme přežili horší. A mimochodem, Daala se k nám nepřipojí?“ sondoval Ian dále.

Strýc se pousmál, jako nad dávnou vzpomínkou, nakonec ale zavrtěl hlavou. Ale stálo to za tu námahu, říkal si Ian, když ho pozoroval. Jsem jeden ze tří lidí v Impériu, kteří vidí usmívajícího se Willhuffa Tarkina.

„Škoda,“ řekl nahlas „tak ji alespoň pozdravuj, až s ní budeš mluvit.“

„Určitě. A nenech se dál zdržovat, určitě bys rád vyrazil na povrch.“

„Díky, vyrazím až po obědě, musím si ještě něco zařídit. A měj se dobře.“ Pak se ještě zastavil, když si na něco vzpomněl: „Ještě něco, stormtroopeři z jednotky D-594 už dva měsíce urgují dodávku zbraní. Nemohl bys tu sebranku z logistiky nějak motivovat?“ Generál Tarkin kývl na souhlas a on se přistihl, že už předem lituje chudáky zásobovače. Otočil se k odchodu. Dveře kanceláře se otevřely, jeho strýc pro efekt a zvědavé uši posádky zadeklamoval: „Děkuji kapitáne, odchod,“ a Ian zamířil zpátky do kajuty.

Ve výtahu se opřel o stěnu a snažil se urovnat si myšlenky. Na krátkou chvíli si myslel, že to na něj celé praskne. Odteď musel dávat větší pozor na svoje chování, protože ISB sice nevynikala inteligencí, ale měla všude své kontakty. A i kdyby člověk spolupracovat nechtěl, penězi nebo výhrůžkami by ho lehce přinutili. Ale já jsem ten, kdo má mozek, řekl si v duchu, urovnal si uniformu a když turbovýtah dorazil na správné podlaží, vystoupil z kabiny opět sebevědomý a uhlazený Imperiální důstojník.

Když cvakly dveře, Reese se sice vylekala, ale když uviděla Iana, uvolnila se a uvítala ho úsměvem. „Dobré, hm..., poledne. Kde jsi byl tak brzo po ránu?“

„Navštívit jednoho známého,“ zapřel Ian svého strýce, zatímco si věšel sako na dveře šatníku. Nevěděl proč, ale měl pocit, že Reese nechová k Imperiálnímu veliteli ani trochu přátelské city. Bylo zbytečné celou věc komplikovat. „Po obědě jdu na povrch, tak zkusím najít někoho, kdo by ti obstaral falešnou identitu. I když popravdě řečeno, začínám uvažovat i o té druhé variantě.“

„Je to od tebe hezké, že se tak staráš. Nechci ale, abys z toho měl nějaký problém.“

Zčervenal a pokusil se z toho vymluvit. „Pro mne je důležité, dostat tě v pořádku z téhle lodi. A nedělej si starosti, problémy z toho nebudou.“

Říkal to sice dost sebejistě, ale v soukromí své hlavy si nadával, koho to chce vlastně obelhat, jestli ji, nebo sebe.

Oběd proběhl v naprostém tichu, Ian byl tak zamyšlený nad svým plánem, že sotva vnímal, co vlastně jí a Reese se ho bála vyrušit. Zatím ani netušil, kde začne hledat nějakého padělatele, ale byl ochoten to risknout. Po jídle se znovu oblékl do vycházkové uniformy, přehodil si přes ramena připravený kabát, podal Reese ruku na rozloučenou a odešel z kajuty. Zasyčela hydraulika dveří a byl pryč.

Kontrola při výstupu měla tři základní procedury. Nejprve prověřit platnou dovolenku, v návaznosti na to oskenovat RFID čip a nakonec prohlídka kvůli pašování nepovolených předmětů z lodi. Obvykle tuto proceduru vykonával důstojník ISB a četa stormtrooperů. Dnes ovšem byli ve službě dva kapitáni v uniformách bezpečnosti a vojáků byl celý tucet, místo obvyklých tří nebo čtyř.

„Ale, copak to tu máme?“ zaslechl za sebou jízlivý hlas. Právě prošel třetí a poslední kontrolou, když se za ním ozvala ta slova. Otočil se a viděl plukovníka Tienna, který málem neprolezl turniketem, jak se k němu blíží. „Náš „Matt Helm, vesmírný detektiv“ osobně. Tak co vojáci, nechce někdo autogram?“ Odpudivě se zachechtal.

„Pane plukovníku, se vší úctou, pokud máte výhrady k tomu, jak generál Tarkin uděluje rozkazy, stěžujte si u něj, ne u mě,“ odpověděl Ian chladně, přestože měl sto chutí toho arogantního kulatého skřeta uškrtit. Otočil se na patě a odkráčel k transportu, zatímco Tienn stál na místě, už podruhé za den rudý vzteky.

Když se Ian usadil v raketoplánu třídy Lambda, zjistil že cestuje sám. Zaklepal tedy na piloty, zda by si nemohl nalétnout pár hodin jako kopilot. Když mu byl jeho záměr schválen z řídícího centra hangáru, vystřídal druhého pilota na sedadle. Čtečka čipu potvrdila jeho totožnost a odblokovala ovládání. První pilot řekl: „Kapitáne, je Vaše.“

„Děkuji, poručíku.“ odpověděl zdvořile a posunul páku tahu vpřed. Lambda se začala na svých repulzorech, generátorech antigravitace, pomalu sunout k silovému poli, nahrazujícím vzduchotěsná hangárová vrata.

Raketoplán vylétl z vrat a zaleskl se ve slunečních paprscích jako losos v peřeji. Rozložil nosné plochy a klesajícím obloukem zamířil na nižší orbitu. Ian měl zlehka položené ruce na řízení a cítil se zatím nejlépe za posledních několik dní. Létání mělo něco do sebe, rozhodně ho pokaždé uvolnilo a pročistil si při tom hlavu. Na nepříjemného bezpečáka zapomněl hned, jak položil ruku na plynovou páku. Naslouchal pokynům z věže Imperiální letecké základny a připravoval se na sestup atmosférou. Navyklým pohybem natáhl ruku z řízení a zapnul deflektory, které plnily úlohu tepelného štítu. Za chvíli se spojení přerušilo, protože raketoplán vlétl do atmosféry a rozžhavené molekuly atmosféry se štěpily na ionty, jejichž náboj rušil rádiové signály. Když Lambda po minutě vyplula z iontové bouře, spojení bylo opět navázáno a Ian se chystal předat řízení prvnímu pilotovi. Vál ostrý vítr, byla dost nízká viditelnost a všude poletoval sníh. Divil se, že se někomu chtělo na povrch v takové vánici. Zastavil se ani ne deset metrů nad plochou a předal řízení. Místní letoví kontroloři nemuseli být tak benevolentní jako ta banda na lodi a bylo by zbytečné dávat bezpečákům do rukou jakoukoliv záminku. Proto bylo lepší předstírat, že s lodí celou dobu letěl pouze pilot. Nakonec Lambda nehlučně dosedla na antigravitační polštář, vytvářený repulzory. Pak se z břicha lodi vysunuly odpružené mechanické nohy a zabořily se do vrstvy sněhu na přistávací ploše.

Jen se loď zhoupla na podpěrách po vypnutí repulzorů a už se otevírala rampa pod přídí. Ian a oba piloti vykráčeli ven, do hučícího větru který umetal sníh na ploše, ležící dobrých padesát metrů nad povrchem. Pokynul stormtrooperům, rozloučil se s piloty a zamířil k budce v rohu plošiny, která ukrývala výtah. Náhlý závan mrazivého vzduchu se do něj opřel zboku a on zavrávoral. Vítr se zmocnil jeho čepice a v okamžiku ji odnesl mimo plošinu, kde se beznadějně ztratila z dohledu. Posledních pár metrů se Ian proti poryvům větru musel doslova probíjet. Když se dostal do příjemně vytopené kabiny výtahu a zaklaply za ním dveře, chvíli jen oddychoval a snažil se najít ztracenou sebejistotu. Podíval se na sebe do jedné ze zrcadlových stěn. Na kabátu i v rozcuchaných vlasech mu tály sněhové vločky. Pokusil se trochu upravit a poté zmáčkl tlačítko ovládání výtahu.

Dveře kabiny se po dosažení cílové stanice rozevřely a Ian vstoupil do prostor základny pod přistávací plochou. Pohled nahoru byl odsud přímo omračující. Na čtyřech masivních nohou stála plošina nad základnou jako nějaké fantastické zvíře. Ve dvou nohách byly výtahy, v druhých dvou zase energetická a palivová vedení. Pod plochou byl vítr o něco snesitelnější a sněhu poletujícího ve vzduchu také ubylo, nicméně první dva kroky po mizerně upravené cestě k bráně Iana přesvědčily, že si měl vzít vyšší boty. Do elegantních polobotek se hrnul sníh vrchem a tam díky tělesnému teplu pomalu roztával. U brány už Ianovi v botách slušně čvachtala ledově studená voda. Stráž u brány si oskenovala jeho čip a zasalutovala. Cesta na povrch byla volná.