III. Zmatek na tržišti

Základna se rozkládala na okraji města Intarsis a byla vlastně jednou z několika městských čtvrtí. Vojáci ze základny znamenali peníze a vysoká frekvence transportu zase kontakt s jinými světy. To, spolu s velkou vzdáleností od Imperial City – Coruscantu, sem lákalo množství podvodníků, pašeráků a jiné spodiny vesmíru. Ian neušel ani sto metrů po kluzké cestě mezi bloky domů a už se mu několik lidí pokusilo prodat „koření“ silnou a velmi návykovou drogu, nějaké to lákadlo pro turisty nebo v jednom případě dokonce vlastní matku.

To musí být tím, že jsem ztratil tu čepici, napadlo ho. Bez ní jsem vlastně jen náhodný turista v kabátu zvláštního střihu. Vrazil ruce do kapes a překvapilo ho, že v levé kapse byly složené rukavice. Nepamatoval si, že by je tam dával, ale rozhodně mu přišly vhod. Prsty už měl dost promrzlé. Z jednolitě šedé oblohy hustě padal sníh a ačkoliv vítr u země nebyl tak silný, jako na plošině základny, stačil mu vhánět do očí dost vloček na to, aby to bylo opravdu nepříjemné. Nasadil si brýle na čtení, které mu sice zhoršily výhled do dálky, ale poskytly jeho očím alespoň nějakou úlevu. Opět si zanadával na svou neprozíravost při výběru oblečení, normální sluneční brýle s výměnnými skly pro sníh a poušť totiž nafasoval při nástupu na loď. Vypadal v nich sice jako insektoidní Verpin z Vnějšího Pásma, ale teď by se mu hodily. Za podobných myšlenek dorazil ulicemi až k centru města.

Centrum Intarsis v pravém slova smyslu byla budova, místními nazývaná Dóm. Uvnitř byl střed veškerého obchodu na planetě. Budova se tyčila a rozpínala nad okolní zástavbu. Nad hranatým základem čněla polokoule dost velká na to, aby se v ní ukryla malá kosmická loď. Třeba starý corelliánský frachťák série 1300 by se tam vešel třikrát, a ještě by zbylo u podlahy místo na stánky trhovců.

První co ho překvapilo byl hluk. Rozpínal se a vibroval, nabýval různých tónin a hrozil člověka vytlačit zpátky do chladu ulice. Přes sebe tu pokřikovali Wookiové, Calamariánci i Duronďané, stejně jako asi dvacet dalších ras a druhů. Otřásl se odporem. V Tarkinově rodině byla nechuť k jiným rasám snad dědičná. Popravdě, Ian byl z rodiny ten nejvíce umírněný, narozdíl od svého strýce. Ten byl svým odporem k “ne-lidským“ tvorům natolik proslulý, že ani Císař se neodvážil přidělit důstojníka jiné rasy pod generálovo velení. A teď se Ian protlačoval davem, kde člověk byl jen vzácnou výjimkou. Vyhnul se davu u kantýny, který se neklidně mlel, jak si dva opilí Bithové vyřizovali své dědičné spory. Jeden z nich vzal právě toho druhého flétnou po hlavě. Dav se zasmál, zatímco druhý z rváčů se zapotácel a padl k zemi v bezvědomí. Ian se pro sebe trpce ušklíbl a postupoval dál davem, ve směru kde tušil volnější prostor.

Mimo hlavní dvoranu se rozpínaly široké koridory, kdy byly umístěny stálé obchody a kde bylo poměrně klidno. Právě tam Ian mířil. V koridorech ovšem nebyly umístěny jen obchody, ale, když návštěvník postoupil dál od hlavní dvorany, také soukromá obydlí. Jak přestávala stačit kapacita Dómu, místní obyvatelé vytvořili kryté ulice, směřující paprsčitě ze zadního traktu budovy. Tam pak zakládali obchody, restaurace a jiné podniky, také tam ale žili. Každý koridor byl lemován galeriemi, ze kterých byl přístup přímo do obydlí, takže obchodník většinou mohl bydlet přímo nad svým podnikem. Kolem hlavní dvorany dómu byly dokonce dva pásy galerií nad sebou, ale bydlení tam bylo skoro trestem – hluk tržnice utichal jen na několik krátkých hodin.

Začal se procházet kolem jednotlivých obchodů a přemýšlel, jak takový člověk bez kontaktů a známostí upoutá pozornost místního podsvětí. Kroky ho donesly až ke kantýně. Byla to ta samá, které si všimnul už předtím v hlavní dvoraně, akorát stál před jedním z bočních vchodů. Napadlo ho, že to by mohlo být to pravé místo. Nad dveřmi visel nápis v jakémsi místním dialektu. Pokusil se to přeložit, ale pak pokrčil rameny a vešel dovnitř.

Nejdřív si myslel, že oslepl. Až pak začal v kouři rozeznávat bledá světla a nakonec i siluety hostů. Kapela zrovna začala hrát nějakou z řady místních odrhovaček. Chvíli postával u dveří a když konečně přivykl temnotě, zamířil k baru. Droid mu na datapadu podal nápojový lístek. Ian si objednal pivo Imperial, zaplatil a šel si najít volný stolek. Vysoká sklenice ho studila v ruce, když procházel členitým interiérem a kličkoval mezi stolky. Většinou byly obsazeny nějakým místním štamgastem, který nad svým nápojem nepřátelsky vrčel na všechny kolemjdoucí, nebo některou z řady prodejných Twi’leckých šlapek. Když míjel jeden ze stolků u stěny, opilec sedící na vratké židli mu s rozmyslem podrazil nohu.

Ian zakopl, zapotácel se a polovinu svého piva vylil na onoho neznámého vtipálka. Ten se přihlouple zahihňal a rukou stáhl nejistého Iana na židli vedle sebe. „Ses lek, co?“

„No to máte sakra pravdu. Co si to vůbec dovolujete?“ vyjel na něj rozzlobeně, jakmile nabral dech. Druhá polovina jeho piva mu totiž skončila na klopách kabátu.

„Si můžu ...hyk... dovolit. Sem velký zvíře, semjá!“

„Neměl byste jít domů a vyspat se z toho?“ zkoušel opilce usměrnit, zatímco si prohlížel jeho prapodivný zjev. Ožrala byl obtloustlý, neoholený člověk, s mohutnými brýlemi. Měl zřejmě poměrně slušné oblečení, i když po několika hodinách v hospodě už nevypadalo nejlépe. Usmál se na Iana a pokračoval ve svém mumlání.

„Sem pošít..čítop.. počítačový tento..eee programátor. Inžinýr, woe.“

„To je hezká práce,“ rezignoval Ian. To je snad zlej sen. Místo záchrany Reese tady bude poslouchat opilce. Už se zvedal k odchodu, když ho další ajťákova věta doslova přibila k židli. „Mi platí Impéérium. Císař a tak. Jenom platí abych mlčel. Bych nevyzvra..nevzyra.. nevykecal chybu.“

„Chybu?“ zeptal se Ian a ztišil hlas: „Jakou chybu jste našel?“

„To.. ti nemůžu říct , nezlob se, kamaráde, to nemůžu.“

„No tak počkejte, poseďte ještě chvilku a dejte si ještě jednou, na mě,“ přemlouval alkoholika s náhlým zájmem.

„Tak to zas jóó, ty seš ale fakt kamarád. Pingléé!“

„Ano pane?“ otázal se neosobní droid.

„Dvojitou corelliánskou whiskey tady pro pána. Platím to já,“ objednal Ian. Když nápoje dorazily, pokračoval v přemlouvání.

„Tak povídejte, co udělali Imperiálové za chybu?“ Spoléhal přitom na tmu, ve které si nikdo nepovšimne střihu jeho kabátu, který by ho jednoznačně identifikoval.

„No štyricetdva, chápeš? Třikrát štyricetdva. A dva je deset. Vodemkne to všecko...“ tajemně se usmál opilec a spadl pod stůl. V tom okamžiku se ozvala rána, jako by někdo převrhl židli. V jednom koutě vstaly dvě tmavé siluety a blížily se k jejich stolu. Hudba utichla. Ian se nezdržoval rozhlížením, vyskočil ze židle a proplétal se mezi stolky k východu. Na volném prostoru už přešel do sprintu, podklouzla mu noha na polité podlaze u baru, ale stihl se zachytit pultu a ani neztratil na rychlosti. Málem srazil dva Jawy, šlápl na nohu Wookiemu a vyběhl ze dveří zpět do chodby. Mžouravě se rozhlédl na ostrém světle a zapadl do obchůdku o dvoje dveře vedle.

Chvíli poté, co za ním zaklaply dveře krámu, vyběhli z kantýny dva muži, jeden v sešlém brnění nájemného lovce, druhý v nenápadném plášti a s dýchací maskou. Mezi nimi visel onen opilý inženýr. Bylo vidět, že je polomrtvý z chlastu a, jak si Ian se zatrnutím uvědomil, ti dva určitě hodlají tento stav doplnit na celek. Vyhlížel nervózně skrz výlohu, když se za ním ozval hlas. „Budou si přát, pán důstojník?“

Leknutím málem vyletěl z kůže. Otočil se. Za zaprášeným pultem stála stařenka, jen o málo vyšší než samotný pult. Byl z ní vidět prakticky jen obličej, plný vrásek a bílé vlasy, vyčesané do složitého tvaru. Nasadila si silné brýle a upřeně se na něj zahleděla nestvůrně zvětšenýma očima. Ian ještě jednou vyhlédl výlohou a když se ujistil, že ho zatím nikdo nepronásleduje, přešel blíž k vitrínám, aby tak minimálně podpořil své případné alibi. Prohlédl si vystavené zboží a najednou jej něco napadlo.
„Vzal bych si tenhle. A jestli to můžete zabalit..“
„Poprosila bych 580 kreditů,“ odpověděla stařenka, zatímco balila zboží.
„Pět set a devadesát,“ řekl Ian, strčil balíček do kapsy, zaplatil čipem a měl se k odchodu.
„Děkuji mnohokráte a ráčejí nás zase navštívit.“ Její gramatika byla snad ještě starší než ona sama.
„Není zač. Nashledanou,“ rozloučil se ve dveřích a vyšel z obchůdku.

Na chodbách mimo tržiště opravdu nebylo moc živo. Když se vracel na hlavní tržiště, potkal jen dva uklízecí droidy. Zastavil se jen u klimatizační jednotky jednoho z restaurantů, aby si na rovném podkladu zapsal na papír slova, která mu řekl ten opilý inženýr v kantýně. Nikým nesledován pak pokračoval až do hlavní haly. Před odletem na loď si chtěl projít ještě lávky z tahokovu, lemující obří kupoli nad tržištěm. Některé ze zašlých fresek měly stále své kouzlo a lávky byly plné všech možných cizinců, kteří jako jeden tvor zírali vzhůru a pořizovali si rozmazané holosnímky pro svá rodinná alba.

Asi v polovině výšky dómu náhle, jakoby veden cizí vůlí, pohlédl dolů. Davem se prodíral oddíl stormtrooperů. Vedl ho jeden člen ISB. Mířili ke schodům na jednu z galerií, lemujících tržiště, kde byly především byty obchodnických rodin. Ian se otočil a po drátěných chodníčcích a schůdcích sešel až na protilehlou stranu sálu, o galerii výš, než zastavili stormtroopeři. Díky zvláštní akustice mohl slyšet každé slovo, které pronesli.

„Veliteli, vaše rozkazy?“ řekl hlas zkreslený komunikátorem.
„Vyrazit dveře!“ To musel říct ten bezpečák, napadlo Iana.
Ozval se zvuk týraného kovu a dveře povolily. Za nimi se krčila celá lidská rodina.
„Prohledat!“ vykřikl důstojník. „Vy si stoupněte čelem ke zdi!“ okřikl civilisty.
Zatímco se vyděšení obyvatelé tiskli ke zdi, stormtroopeři vtrhli dovnitř obydlí. Ozvalo se pár zvuků ničeného inventáře, zapraskání plastu a tříštěné sklo. Pak, po době, která Ianovi připadala jako věčnost, se objevil velitel vojáků opět ve dveřích a hlásil: „Vše jsme prohledali – je to falešný poplach. Asi jste dostal špatný tip.“
Na důstojníkovi ISB bylo vidět, že je na pokraji infarktu. „Cože?!!“ zařval nepříčetně. Pak vytrhl jednomu z vojáků obušek v pouzdře a začal s ním naplocho bít hlavu jedné z žen u zdi. Muž stojící vedle ní se bleskurychle otočil a zasáhl důstojníka pěstí do obličeje. Bíločerný velitel se ale jen zapotácel a chytil se za nos. Krev mu kapala na bílou uniformu, když se narovnal, přejel zajatce nenávistným pohledem a zařval: „Palte! Zabte je!“ Na galerii se zableskly výstřely. V tom samém okamžiku se jedna z popravovaných žen zahleděla Ianovi přímo do očí. Výstřely ji zasáhly do ramene a do břicha. Těla se sesunula k zemi, nad galerií se válel kouř. Jen očazená omítka ukazovala, kde se ke zdi tiskla vyděšená rodina. Nad tržištěm se krátce rozestřelo ticho. Pak někdo dole začal hovořit, přidali se další a za pár vteřin se ke stropu zase nesl hluk, jako kdyby k ničemu nedošlo.

Ian se otočil a tiše se sesunul na zem. Žaludek se mu obracel, když mu paměť přehrávala událost, které byl právě svědkem. Proč ti lidé museli zemřít? Vybavil si tváře těch, kteří se stali oběťmi náhody a důstojníkova rozmaru. Tu hrůzu, kterou museli cítit. Chvíli seděl, opíral se o zeď a v hlavě mu hučelo. Pak se s vypětím sil sebral, vstal a seběhl po schodech dolů, do davu. Nikdo z vojáků mu naštěstí nevěnoval pozornost. Postranním vchodem vypadl ven do vánice. Brodil se sněhem a snažil se aby mezi sebe a to hrůzné místo položil co největší vzdálenost. Bez dechu a naštěstí bez nehody dorazil až k vrátnici na základně. Službu konající stormtrooper ho sjel pohrdavým pohledem, pokud mohl Ian přes jeho helmu soudit, ale zvedl závoru a vpustil ho dovnitř. Ian nekoukal ani napravo, ani nalevo, rázoval k výtahu na plošinu a dělal vše proto, aby zmizel z planety co nejrychleji.

Stál ve výtahové kabině a třásl se. Před očima se mu ta scéna promítala znovu a znovu. Snažil se silou vůle potlačit zvracení. Vyběhl z výtahu, sotva se otevřely dveře a doběhl do raketoplánu na ploše. Byl opět sám, jediný cestující. Pilot už nahodil motory a zavolal na něj: „Haló kapitáne, nechcete se proletět?“ Ian zamával v odmítavém gestu rukou a pak se vytratil na toaletu.

Když raketoplán dosedl opět na palubu Vulture a spustil výstupní rampu, Ian vystoupil pomalým a nejistým krokem. Nějak prošel kontrolou a ani si neuvědomoval, co mu bezpečák říká. Nepamatoval si cestu výtahem nahoru, najednou stál před svojí kajutou. Otevřel dveře a vešel dovnitř.

Reese se právě snažila zabavit prohlížením hvězdných map, když se otevřely dveře a Ian vešel. Byl ve tváři bledý, až skoro do běla, přerývaně a mělce oddechoval. Na kabátu a botách mu ještě roztávaly kusy sněhu. Zhroutil se na židli u stolku a složil hlavu do třesoucích se dlaní. Pomalu k němu přistoupila a zlehka se dotkla hřbetu jeho ruky. Jako by sáhla na kus ledu. Přitáhla si židli a objala mu ramena. Zvedl hlavu a v jeho pohledu viděla člověka, který si právě prošel svým osobním peklem.