Deset dní - Den třetí

Usnout bylo skoro nemožné. Ležela jsem na tvrdé posteli v temné místnosti, přesto jsem se ale cítila dobře. Chtěla bych říct šťastná, ale to by nebyla pravda. Cítím se dobře. Mám naději, že znovu uvidím Tobyho. Už zítra. Kdyby se mi tak podařilo usnout... to čekání je nesnesitelné.

Nevím, jak to bylo možné, ale skutečně jsem usnula. Ráno jsem otevřela oči a to jediné, na co jsem mohla myslet, byl Toby. Začla jsem netrpělivě přecházet po pokoji. Už jsem nemohla čekat ani vteřinu. Myslela jsem, že prasknu.

Když se pak otevřely dveře, tak jsem nadskočila nadšením. Dovnitř vešel kontrolor. Byla jsem trochu zklamaná, že nepřivedl Tobyho, ale říkala jsem si, že mě za ním určitě hned odvede.

“Pojďte se mnou,” řekl.

Já jsem ho poslechla. Venku na nás čekali dva ozbrojení muži, jiní, než včera. Kontrolor byl naštěstí pořád stejný. Přemýšlela jsem, kolik mu může být. třicet? Dvacet? Bylo opravdu těžké to posoudit. Jeho mrtvolný, nicneříkající výraz nic neprozrazoval. To mi však bylo jedno. Zavede mě za Tobym. Na ničem jiném nezáleží.

Kontrolor mě držel za paži. Přišlo mi to zbytečné, teď bych rozhodně neutekla. Ani jsem nevnímala, kudy jdeme, dokud jsme se neocitli před bílými dveřmi, které mi přišly děsivě povědomé. Kontrolor je otevřel a my vešli dovnitř. “Posaďte se,” vyzval mě a já se nešťastně dívala na tu děsivou místnost. Byl to ten samý pokoj, ve kterém jsem byla včera, ten, ve kterém mi brali krev.

Naděje, že uvidím Tobyho mě stále neopustila. Bylo mi však jasné, že se musím chovat poslušně a dělat, co mi říkají. Jinak ho neuvidím. “Dobře,” souhlasila jsem a dokonce jsem se zmohla na malý úsměv. Pomalu jsem se posadila do křesla.

V tom se zničehonic objevila sestřička. “Ruku, prosím,” požádala mě a já jí nastavila paži. Pak vše pokračovalo jako včera. obinadlo. jehla. Ampulky s krví. Mojí krví. “Děkuji za spolupráci.”

“Můžu teď vidět Tobyho?” Zeptala jsem se. Dívala jse se střídavě na sestřičku, střídavě na kontrolora.

“Možná. Zeptám se vás na pár otázek. Odpovězte pravdivě a uvidíme.” Sestřička se na mě mile dívala. Nebo to tak spíš mělo vypadat. Najednou se mi její pohled vůbec nelíbil. Připadala mi jako šelma, která se na mě chystá skočit. Nelíbilo se mi to.

“Včera jste říkal...” Vyčítavě jsem se otočila na kontrolora, který sklopil zrak a nic na to neřekl.

Věděla jsem, že nemá smysl mu něco vyčítat. Kontrolorům se nedá věřit. Poslouchají rozkazy. Svůj názor nemají. Jsou jako stroje.

“Podle vašeho rozboru krve jsme zjistili, že jsem byla nakžena před dvěma dny někdy v ranních hodinách. Věděla jste to?” Sestřička se do mě vpalovala pohledem. V rukách držela papírové desky, pero měla připravené. Vše, co řeknu, si bude asi zapisovat.

“Ano,” odpověděla jsem popravdě.

“Víte, kdo vás nakazil?”

“Ano.”

“Kdo vás nakazil?” Sestřička si napsala pár poznámek, při tom ze mě však nespouštěla oči.

“Toby.” Rty se mi třásly, když jsem říkala jeho jméno. Toby. A oba jsme zničení. není to fér.

“To je ten, se kterým se chcete setkat? Co ho k nám přivedli před třemi dny?” Ujišťovala se sestřička.

Krátce jsem se podívala na kontrolora, který stál za mnou a pak jsem přikývla. “Jo, to je on.”

“Řekněte pravdu. Lži vám nepomůžou.” Sestřin zlatý hlásek se změnil v hromové dunění. Ostře mě sledovala a já jsem nevěděla, co jí na to mám říct.

“Já nelžu,” zašeptala jsem.

“Lžete. Není možné, aby vás nakazil on.”

“Ale...” Nechápala jsem to. Přece...mě kousl. Musel mě nakazit.

“Vaše krevní vzorky nesedí. On vás nenakazil. Nekryjte toho, kdo to udělal. Řekněte nám to a uvidíte toho...Tobyho.” Při těch slovech se ke mě naklonila a já se snažila netřást se strachy. Bylo na ní něco děsivého, čeho jsem si dřív nevšimla. Jak jsem si mohla myslet, že by se hodila pro práci s dětmi?!

“Naše krevní vzorky...” Prodrala jsem přes zuby. neměla jsem ani tušení, o čem to mluví.

“Máte specifický druh nákazy. On ne. Řekněte nám, kdo vás nakazil.”

“Specifický druh nákazy? Cože? Byl to Toby, nikdo jiný to nemohl být.”

“Kdo. Vás. Nakazil.” Její šelmí oči se ocitli jen pár centimetrů od mého obličeje. Chtěla jsem od ní být co nejdál, ale nešlo to. Chtěla jsem pryč.

“Já to nevím.”

“Dobře.” Sestřička se chladně usmála a narovnala se. “V tom případě žádná návštěva. Žádný Toby. A vy,” otočila se na kontrolora. “Pošlete někoho k ní domů. Třeba budeme mít štěstí.”

“Ne!” Vykřikla jsem a vyskočila na nohy. Ke mě domů jít nemůžou. Myslím, doufám, že nikdo z mé rodiny není nakažený, ale nemůžu si být jistá. A kdyby je chytili kvůli mě...proč jsem sem vůbec chodila?! Proč?! “Počkejte...” Snažila jsem se přemýšlet. Kdo by měmohl nakazit?! “Řekla jsem, že mě nakazili před dvěma dny v ranních hodinách?”

“Ano,” sestřička pomalu přikývla. Její rty se zkroutily do krutého úsměvu.

“Dobře...” Přemýšlej holka, přemýšlej. Ráno jsem byla s Tobym. S nikým jiným. Doma jsem se s nikým nepotkala. Navíc...je zkontrolovali. Byli v pořádku. Pak jsem šla ven. Skoro nikdo venku ještě nebyl. Nikoho jsem se nedotkla. Až... Ne. Tohle ne. Jediný člověk, se kterým jsem přišla o kontaktu, byla Susan. Ale...vždyť mi jen podala nákup, nic jiného. Ale nikdo jiný to nemohl být. Po cestě domů jsem se taky s nikým nepotkala. Ale to jim nemůžu říct. Susan má dítě. Kdo by se o něho postaral? Otec od nich utekl. Susan je ta jediná, koho má. Zůstal by sám. To mu nemůžu udělat.

“Takže?” Sestřička se na mě vyzývavě podívala. “Řeknete nám to, nebo máme poslat kontrolu k vám domů?”

“Já...” Měla jsem hrozně sucho v krku. Na jedné straně jsem viděla svoji rodinu. Ale na té druhé...Susan je moje kamarádka. A co chudák to dítě? Co bych to byla za člověka?

Někde v koutku mysli se mi ale vynořil jiný obraz. Susan. U ní v obchodě. Věděla, že jsem nakažená. Poslala mě pryč. Chápala jsem to. Snažila jsem se nemít jí to za zlé. Udělala bych to taky. Člověk musí chránit svoji rodinu.

“Susan Evergreenová.” Zavřela jsem oči. A je to. Zaprodala jsem se.

“Děkuji za vaši spolupráci,” sestřička se na mě usmála. vrátila se ke své milé masce. “Můžete odejít.”

Kontrolor mě zase chytl za paži a odvedl mě pryč. Tentokrát mě musel skutečně držet, jinak bych upadla. Cítila jsem se mizerně.

V mé malé místnost, v mé cele, jsem se zhroutila na postel. Začala jsem vzlykat. Nikdy, ale ještě nikdy, jsem se necítila tak špinavá.

“Měla byste jíst,” ozvalo se ode dveří. “Na stole máte snídani.”

“Vy jste ještě tady?!” Skoro jsem zaječela. Kontrolor ještě neodešel. Ten měl teda žaludek. “Vypadněte!” Zhroutila jsem se zpátky na postel. Uslyšela jsem jen bouchnutí dveří. Byla jsem sama.

Nesnáším tenhle svět.

Uběhlo jen pár minut a dveře se otevřely zase. Rozčileně jsem vyskočila na nohy s úmyslem kontrolorovy jednu vrazit, když v tom jsem se zarazila. Kontrolor nebyl sám.

Byl s ním Toby.

“Toby!” Vydechla jsem. Udělala jsem krok k němu, on ke mně a v dalším okamžiku jsme se vzájemně pevně drželi v náručí. “Tolik jsi mi chyběl,” šeptala jsem mu do ucha.

“Ty mě taky...” Přitiskl mě k sobě ještě pevněji. “Neměli tě chytit. Nikdy tě neměli chytit...”

“Toby...”

“Můžete nám nechat trochu soukromí?” Toby se na kontrolora tvrdě podíval. On mu pohled oplácel, pak pomalu přikývl a zavřel dveře. Nechal nás o samotě.

“Musíš utéct,” Toby mě chytl za ramena. “Nesmíš tady zůstat. Uteč.”

“Toby...stejně to nemá cenu.” Smutně jsem se na něho dívala. V jeho očích jsem viděla divokou naději. to jsem na něm milovala. Nikdy se nevzdával.

“Na tom nezáleží. Já tě odsud dostanu. Utečeme spolu. Půjdeme daleko. Bude nám spolu dobře. Jen my dva. A i když...i když se změnímě...budeme oba stejní. Budu tě milovat i jako šílená příšera,” na to mě jemně políbil. “My to zvládneme.”

“Dobře,” souhlasila sjem. Když se na mě díval takhle, nic jsem mu nemohla odmítnout.

“Tak poslouchej,” Toby se nervózně podíval na dveře, jako yb čekal, že se každou chvíli rozrazí. “Venku jsou tři. Kontrolor je neozbrojený. Ti další dva mají zbraně. Počkej,” Toby se podíval po místnosti. Pak došel ke stolku, na kterým byl položený tác s jídlem. “Vem si tohle,” řekl a podal mi chleba. “Všechno je to z plastu, takže tohle bude muset stačit. Tvrdý je to dost. Já otevřu dveře. Kontolor mě bude chtít odvést. Já ho praštím. Pak jednoho ozbrojence. Ty toho dalšího. Praštíš ho s tím do obličeje. Rozumíš?”

“Jo,” přikývla jsem, ale představa, že bych dokázala ublížit chlabovi se zbraní okoralým bochníčkem chleba byla skutečně nereálná.

“To zvládneme,” řekl Toby, přitiskl mě k sobě a políbil mě. “Ty a já. Až do konce.”

“Jdeme na to.”

Zhluboka jsme se nadechli. Pak Toby otevřel dveře. Můžeme začít.

Kontrolor se na nás trochu nechápavě podíval. Toby mu hned dal ránu přímo do obličeje. Pak se vrhl na prvního ozbrojence. Já se osmělila a s bojovým výkřikem jsem se vrhla na toho druhého. Ten mě však hravě odhodil a já tvrdě narazila do protější zdi.

A pak se ozval výstřel.

Srdce se mi na chvíli zastavilo. Zmateně jsem se rozhlédla kolem sebe. Toby ležel na zemi. Z rány na hlavě se mu řinula krev. Nehýbal se. Byl mrtvý.

Někdo mě surově zvedl na nohy a táhl mě pryč. Nebyla jsem schopná pohybu, očima jsem byla přikovaná k Tobymu a nechápala jsem to. Ten, co mě táhl, otevřel dveře a prohodil mě jimi. Dopadla jsem na tvrdou podlahu.

Ozbrojenec na mě namířil zbraň.

“Počkejte!” Zařval kontrolor. Toby ho před tím povalil na zem a on se teď pracně hrabal na nohy. Rychle přiběhl k ozbrojenci a vyrval mu zbraň z rukou. “Zbláznil ses? Co to děláš?” Zařval na něho.

“Postupuji podle protokolu. Útok znamená okamžitou terminaci.”

“Ji ne!”

“Z jakého důvodu, pane?”

“Specifický...specifický druh nákazy. Rané stádium. Jonesová by tě zabila, kdybys jí ublížil!” Na to se ke mně otočil a pomohl mi na nohy. Odvedl mě zpátky do mé místnosti a ozbrojence tam nechal jen zmateně stát.

Nedokázala jsem pochopit, co se stalo. Myslela jsem si, že už to nemůže být horší, ale osud mě z toho omylu krutě vyvedl. Myslela jsem, že když sem dobrovolně přijdu, tak udělám správnou věc. Ale to jsem se spletla. Kvůli mě chytnou i Susan. Ukradnou jí poslední dny se synem. Chtěla jsem vidět Tobyho. Viděla jsem ho zemřít. A moje srdce umřelo s ním. Už nemám pro co žít. Všechno je pryč. Zvorala jsem to. Měli mě taky zastřelit.

Když se znovu otevřely dveře, ani jsem nevzhlédla. Slyšela jsem akorát, jak někdo dává tác na stůj. Očividně mám pořád právo na jídlo.

Ani jsem se ho nedotkla. A čas ubíhal.

Dveře se znovu otevřely. Dovnitř vešel kontrolor.

“To, co jste udělali, byla pitomost,” řekl.

Neodpověděla jsem mu.

“Málem jste umřela.”

Ani slovo.

“Máte šanci. Nezvdávejte to.”

“Zmlkněte už,” procedila jsem skrz zuby. “Jsem chodící mrtvola. Nemám žádnou naději.”

“Vy...” Zavřel za sebou dveře a udělal krok ke mně. “Máte naději.”

“Jakou?” Vyskočila jsem na nohy. Postavila jsem se přímo před něj. “Já jsem mrtvá.” Nesmlouvavě jsem se mu dívala do očí. Opravdu jsme ho nenáviděla. Reprezentuje vše, co nenávidím. Je jeden z nich. Je součástí systému. Rozděluje rodiny. Ničí životy. On je zlo.

“Nejste mrtvá,” zašeptal a chytil mě za předloktí. Zvedl mou ruku do úrovně očí. “Ve vašich žilách proudí krev. Slyšíte ji? Cítíte ji? Při každém úderu vašeho srdce se infekce rozšiřuje. Každým úderem se blížíte konci. Ale zároveň...krev je jediná naděje.”

“Nemluvte nesmysly,” zavrčela jsem a vytrhla jsem ruku z jeho sevření.

“Vy ještě máte naději,” zopakoval. A já to nechápala. On, kontrolor, symbol všeho zla, tu přede mnou stojí ve vém černém úboru, tlustých černých rukavicích, které ho mají chránit před takovými, jako jsem já, a vykládám mi o naději.

“Měl byste odejít.”

“Máte pravdu,” sklonil hlavu a udělal krok zpět. “Měl bych odejít.” otočil se. Byl už skoro u dveří.

“A příště ho nechce, aby mě zabil.”

Beze slova odešel.

Mám ještě sedm dní. Nemůžu se dočkat, až to skončí.