Rav Ollpheist: Mystický lov

...

Abbiino tělo leželo na palubě Šedého muflona. Mandaloriané již dávno začali pohřbívat své padlé. Pro Abbi se chystali vystrojit pohřeb hodný dávné imperiální šlechty.

„Přivedu ji zpět,“ řekl jsem zkroušenému Rejadovi. Zpod jeho masky se na mě upřely žluté oči.

„Jak ji přivedeš? Je mrtvá!“ rozkřikl se na mě.

„Její duch je v Síle. Můžu jí zkusit najít. Vzpomínáš na tu léčku, kterou jsem nastražil na Rinira? To jsem ještě nebyl ani obohacen rhandskou magií a přeci jsem dokázal v Síle stvořit obraz skutečného světa. Mohl bych napnout síly a vyhledat ji. Třeba se mi povede navázat na sebe Abbiina ducha a dopravím ho sem. Naložte tělo do bactové nádrže. Poletíme na Korriban.“

Ve zraku se Rejadovi zaleskla naděje.

...

Cestou jsem vnímal Rejadovo rozčarování. Zdálo se, že naše přátelství visí na vlásku. Konec konců to byl můj soupeř, který Abbi zabil. Byl to můj „sourozenec“, který to udělal, a byla to moje neopatrnost, která zavinila její skon.

„Jak se cítíš, bratře?“ zeptal jsem se zachmuřeného Rejada.

Usrkl si z korbelu zteplalého piva, jemuž dávno spadla pěna. „Prázdně.“ Spíše to slovo vydechl, než aby ho vyslovil.

„Brzy tam budeme. Připravte se na sestup do atmosféry,“ informovala nás Luto'ya.

Stiskl jsem příteli rameno v uklidňujícím gestu. „Brzy se vše napraví. Žalobci už vědí, co mají dělat, ostatním to vysvětlím na místě. Bude to velký rituál, příteli. Bude nebezpečný a dostane mě na samou hranici smrti. Chtěl bych, abys mi něco slíbil...“

„Ano?“ vzhlédl ke mně Rejad.

„Pokud se něco pokazí, pokud mé vědomí nenajde cestu zpět do těla nebo pokud se stane něco nečekaného a nebudu takový jako dřív, pokud se má mysl zmrzačí... slib mi, že se se mnou nebudete trápit a ukončíš můj život. Nerad bych se dostal do té situace, že se o mě budete muset starat jako o nemohoucího, jako o zátěž. To není dobrý konec pro válečníka a čaroděje. Raději zemřu rukou přítele, než abych dožíval své dlouhé roky v bezmoci.“

„Bude to těžké, ale plně tě chápu.“ Znovu se napil piva – tentokrát již většími loky. Nakonec korbel vyprázdnil. „Napijme se na tu přísahu, než ji složím, příteli. Dolij mně a sobě také.“

...

Položili jsme Abbi na Awallův kamenný sarkofág. Jestli nám mohl Rejadův padlý mistr i po smrti pomoci, nastal ten čas.

„Víš dobře, co děláš?“ ptala se Vetesa roztřeseným hlasem.

„Neměj strach, vše dobře dopadne. Dobře jsem to promyslel. Každý detail zapadá do mého plánu. Držte se toho, co jsem vám řekl a nic by se nemělo pokazit,“ pokoušel jsem se ji uklidnit, ale přesto jsem měl neblahý pocit z toho, co se chystám udělat.

Nervozita byla všudypřítomná. Rejad upřeně hleděl na svou mrtvou družku a zatínal pěsti, Vetesa se odebrala k Žalobcům, kteří spolu přidušenými hlasy rozmlouvali, Luto'ya stála ve vchodu do pohřební místnosti a sledovala písečnou krajinu Korribanu. T'ek nervózně přecházel po místnosti jako šelma zavřená v kleci a Aglora se na něj snažila mluvit, ale bylo očividné, že obr netouží po rozmlouvání. Naše šelmy, Wulfi a strillové, ležely v koutě a vzhlížely k nám. Bylo evidentní, že cítí, že nemohou pomoci.

...

Promnul jsem si dlaně a uvolnil mysl. V Awallově kobce jsme byli s Abbiiným tělem uzavřeni. Žalobci a naši přátelé byli rozmístěni na předem určených pozicích kolem hrobky. Za úkol měli jediné – vnímat proudy Síly. To bylo důležité pro hladký průběh rituálu. Mohl jsem při svém pátrání narazit na duchy Sithů tak temných, že by mě mohli zničit. Stejně tak v Síle mohli být ukryti Jediové, kteří by mi mé plány zmařili. Rejad, Vetesa i Luto'ya vnímali Sílu nejlépe, proto jsem se spoléhal na ně. Žalobci nebyli ještě tolik zběhlí ve vnímání, T'ek byl spíše tělesný než duchovní válečník.

Naladil jsem se na Temnou i Světlou stranu, vnímal jsem proudění Síly v jednotě. Odříkával jsem prastará slova v zapomenutém jazyce. Verše zaklínadla mi volně plynula z úst. Věděl jsem, že jazyku Síly nikdy neporozumím. Obsahu slov jsem sice nerozuměl, ale cítil jsem ho.

Kolem mě se začal zvedat fialový oblak, který mě postupně zahalil. Abbiino tělo se začalo vznášet několik centimetrů nad Awallovým hrobem.

Síla mě pomalu pohlcovala. Doléhaly ke mně hlasy padlých mistrů. Cítil jsem, jak mou mysl pomalu drásá surová Temnota uctívaná kněžími z Rhandu. Topil jsem se ve změti vln a vláken proudících vesmírem. Měl jsem pocit, že pluji prázdnotou, ale na hrudi mám tíži celého světa a stvoření. Z dáli ke mně doléhal můj vlastní hlas mumlající slova zaklínadla. Konečně jsem prozřel a uvědomil si, že jsem plně uvolnil své vědomí od těla. Mé tělo bylo na Korribanu v nehybné pozici a stále odříkávalo dávným jazykem verše modlitby. Duch se propojil se Silou a snažil se nabýt plného vědomí.

Nevěděl jsem, jak dlouho jsem přicházel k sobě. Nevěděl jsem, jak dlouho se mé vědomí vyrovnávalo s faktem, že je v plně neznámém světě. Hlasy doléhající ke mně byly stále hlasitější. Mluvily nespočtem jazyků a dialektů. Mnohým jsem nerozuměl, některým jen v několika málo slovech. Mezi nimi ke mně šustily hlasy neartikulované, nesrozumitelné. O něčem takovém jsem četl. Jeden velký Sithský lord byl natolik pohlcen Silou, že se jeho fyzická podoba prakticky ztratila. Jak se jen jmenoval... Darth Nihilus!

Jakmile jsem rozpoznal původce hlasu, jeho slova nabývala na významu. Pomalu jsem začínal chápat obsah jeho řeči. Pán hladu mi vyprávěl varovné příběhy ze svého života. Varoval mě před zahráváním si se Silou.

Další hlasy mě volaly, chtěly vysvobodit z věčného pobývání v Síle. Nejvíce volaly ty nejslabší hlasy těch, kteří se nedokázali vracet do hmotného světa. Jejich vědomí byla rvána na kusy a přeměňována na energii pohánějící celý mechanismus plynutí Síly. To vše jsem vnímal. Všechny hlasy mě rozptylovaly, až jsem málem zapomněl na to, proč jsem celou tu anabázi chtěl absolvovat.

„Abbi!“ křikl jsem do prázdna a můj hlas se šířil jako přílivová vlna. Vracel se v ozvěnách z mnoha směrů a rozbíjel se sám o sebe. Brzy byl mým hlasem naplněn snad veškerý nekonečný prostor. „Abbi! Abbi! Abbi! Abbi! Abbi! Abbi!“ ozývalo se odevšad.

Vše se v tom hluku začalo točit. Spirála hlasu mě obíhala a stáčela se mi pod nohama. Do mysli se mi vkrádal pocit hmoty pod chodidly.

...

Svět, který se kolem mě zformoval, vypadal jako kdysi osídlené místo po nějaké ničivé katastrofě. Apokalypsa pohltila domy, floru i faunu. Všude ležely sutiny budov a ohořelé zbytky stromů. Místy se zabělala časem ohlodaná kost nebo se zaleskla část ocelové zbroje.

Korriban, pomyslel jsem si, nebo snad Mandalore? Ač ruiny vypadaly, že jsou rozvalené již stovky let, měl jsem pocit, že nehmotný svět odněkud znám.

Nebe se červenalo v odstínech krve. Šedavé mraky zastínily cokoliv, co by se dalo považovat za slunce. V nepřítomném šeru se rýsovaly pouze rozvaliny, kam až oko dohlédlo.

„Došel jsi daleko,“ zamumlal mi hlas v hlavě. Chtěl jsem se otočit směrem k původci zvuku, ale pouze jsem zmateně kmital očima po zříceninách.

„Kdo jsi a kde se schováváš?“ křikl jsem rozrušením. „Přišel jsem, abych...“

„Vím, proč jsi přišel,“ skočil mi hlas do řeči.

V šeru přede mnou se rýsoval nejasný tvar postavy v temné zbroji. Kdykoliv jsem chtěl zaostřit oči, abych rozpoznal obličej, přízrak se rozplynul.

„Budeme tady hrát tuhle hru celou věčnost? Buď se ukaž, nebo mě nezdržuj. Hledám něco důležitého!“ rozčílil jsem se na přízrak.

„Nic nevíš, hlupáku. Jsi jen malý červ, který se snaží dosáhnout umu starých mistrů,“ vysmíval se mi hlas. „Myslíš, že ti ji vydáme zadarmo?“

„Já nepřišel obchodovat,“ zaskřípal jsem zuby. Energie mi zapraskala na konečcích prstů. Přízrak se mi stále zjevoval a mizel. Došla mi trpělivost. Vyvolal jsem kouli energie v dlani. „Nejsem zvědavý na žádné hry, na žádné obchody, na žádné duchy, kteří se mi chtějí stavět do cesty!“ Vrhl jsem kouli po přízraku. Část její energie neškodně proletěla cílem a rozprskla se o nejbližší hromadu suti. Menší část ale cíl bezpečně zasáhla, rozprostřela se po nehmotném těle a na okamžik ho zalila modrými výboji.

Očekávaný efekt se nedostavil, ale přesto se rozpitý obrys ruky dotkl místa zásahu. „Rhand?“ podivil se duch. „To není možné! Kněží z Rhandu svá tajemství nikdy nikomu nesvěřili!“ rozčiloval se.

„Jiná doba. Viděli potenciál ve mně a v mých přátelích... v Abbi také.“

„Ta žena má moc pánů z Rhandu?“

„Má.“

„Zachováváte rhandské tradice?“

„Příležitostně,“ odpověděl jsem. Z hlasu jsem cítil větší účast na mé cestě než před několika minutami. Neznámý duch se přestal vysmívat a více se vyptával. „Ctíme jejich vnímání Temnoty a spoustu dalších věcí.“

„Temnota,“ vydechl. Jeho oči zaplály narudlou září, která setrvávala ve vzduchu, ač přízrak opět zmizel.

„Jak už jsem několikrát řekl – nehodlám tu ztrácet čas,“ otočil jsem se od zářících očí a vydal se prozkoumat nehmotný svět.

„Počkej,“ zasyčel přízrak. Jeho oči se zjevily přede mnou. „Pomohu ti nalézt tu, kterou hledáš.“

„Nevěřím. Proč bys mi měl pomáhat?“

„Ty můžeš ukončit mé útrapy.“

„Jak?“

„To se dozvíš později,“ jeho tělo se stále nestabilizovalo, ale zdálo se, že cyklus zjevování a mizení se změnil, že se části cyklu protáhly.

...

Šli jsme mnoho hodin. Pod nohama mi křupaly střepy, dlaždice i kusy kamene a kostí. Pohyb nehmotného přízraku pomalu nabýval na zvuku a kroku. Nejprve se vznášel nad povrchem země, ale postupně se zdálo, že se jeho nohy začínají země dotýkat.

Stejně jako se prohluboval zvuk kroků, prohluboval se i zvuk jeho dechu. Zdálo se, že je až strojový. Možná má nějaké části těla protetické. Tohle není dech ani chůze normálního člověka nebo nějaké živé formy.

„Támhle,“ řekl přízrak a ukázal směrem ke kopci, na jehož vrcholku se tyčila nízká stavba se stříškou. První stavba, která neleží v rozvalinách.

Vystoupali jsme na kopec a já viděl konečně stavbu v celém jejím rozměru. Byla to malá zděná stavba ne o mnoho vyšší než průměrný člověk. Přízrak ukázal na okované dveře.

Otevřel jsem je a uviděl nízkou kamennou studnu, ze které se linula mléčně bílá záře. Naklonil jsem se přes okraj a viděl volně plynoucí zářivé koule velké jako pěst.

„Co to je?“ ptal jsem se svého průvodce, který zasněně hleděl do kalných vod studny.

„Tam jsou duše těch, kteří se dosud nesmířili s vlastní smrtí. Až se s ní smíří, budou plně splynuti se Silou.“

„Tím si projde každý?“

„Každý propojený se Silou,“ odvětil duch.

„A ty? Co ta tvoje nestabilní forma?“ hledal jsem důvod jeho mizení a zjevování.

„To je dlouhý příběh. Řekněme, že moje duše měla problém s tím, na které straně je.

„To nechápu,“ přiznal jsem se.

„Začínal jsem jako rytíř řádu Jedi. Je to už mnoho stovek let. Zlákala mě moc Temné strany. Chtěl jsem ochránit své milované možnostmi, které Světlá strana neposkytuje. Desetiletí jsem byl největším sithským válečníkem. Dokonalý stroj na zabíjení...“ na chvíli se odmlčel a zahleděl se do šeravé dálky. Jeho strojový dech byl již jasně rozpoznatelný. Dozajista měl za života nějakou respirační protetickou pomůcku. Ten jeho hlas se také zdá být dost strojový.

„Byl jsem stroj na zabíjení,“ zopakoval, „ale něco mě přinutilo se před smrtí opět obrátit a... dá se říci, že prozřít. Neptej se na víc.“

Přikývl jsem.

„Moje duše se rozpadla. Mé mladé já, má světlá stránka splynula se Silou prakticky okamžitě, ale ten temný kout v mé mysli se odmítal vzdát. Smrt jsem nepřijal velmi dlouho a nekonečné roky jsem proplouval vodami téhle studny. To, co ze mě zbylo, vidíš před sebou. Jsem jen stín, otisk v Síle. Ale ty... tvá magie, magie rhandských kněží mi může pomoci.“

„Řekni mi, jak vrátím Abbi život a pomůžu ti.“

„Právě naopak, můj rudý příteli,“ poodstoupil od studny a vyšel ze stavby ven. „Jakmile se jednou dotkneš těch vod, nebudeš se už moci vrátit do tohoto světa. Čekal jsem stovky let, nemůžu svou šanci zahodit.“

Konečně se mi podařilo naladit se na jeho mysl. Cítil jsem jeho zoufalství a staletí zármutku.

„Opravdu ti mohu věřit?“

„Přísahám na potomky všech, které jsem chtěl kdysi chránit.“

„Dobře. Co mám dělat teď a co mám dělat u studny?“

„Síla ti napoví. Jsi v ní, tak se zaposlouchej.“

Zavřel jsem oči a odvrátil své myšlenky od svého průvodce. Do mysli se mi opět začaly dostávat hlasy, které jsem slyšel na začátku své pouti vlnami Síly. Opět se ozval ten hlas, o němž jsem byl přesvědčen, že patří Darth Nihilovi. Naslouchal jsem tomu vřícímu zvuku. Naslouchal jsem všem hlasům.

Mé pocity byly jasné. Vyvolal jsem kouli energie. Modré jiskry zapraskaly. Přiklopil jsem kouli dlaní druhé ruky. Ucítil jsem silný žár, ucítil jsem bolest, ale tušil jsem, že nemohu přestat.

Po několika desítkách vteřin jsem dlaně rozevřel. Na popálené dlani, která kouli vyvolala, se kulatila koule podstatně menší. Byla rudá a pulzovala jako tlukoucí srdce. Při pohledu na ní jsem si vzpomněl na slova umírajícího mistra Awalla: „Když jsem prve mluvil o prastaré magii… tohle je další takový kousek.“ Ano, další takový kousek. Takových kousků jsme už udělali mnoho, mistře. Tohle je další z nich. Kdybyste tu byl, určitě byste mi poradil něco lepšího, ale... zapudil jsem své myšlenky. Můj přízračný průvodce vyčkával.

Popošel jsem k němu. Tepající kulička energie se mi převalovala v dlani. „Tohle je pro tebe, příteli,“ řekl jsem a strčil sevřenou pěst s kuličkou duchovi do hrudníku. Rozevřel jsem popálenou dlaň. Energie se uvolnila. Ustoupil jsem stranou a viděl, jak matný přízrak nabývá na tvaru. Černá zbroj se leskla jako nová, stejně tak maska a přilba. Temný plášť mu vlál v mírném větříku

„Díky, příteli. Ať tě provází Síla,“ s posledním slovem zmizel jako kouř nad ohništěm.

Přistoupil jsem ke studni a opět se nechal vést Silou. Vnořil jsem ruku do chladné vody a soustředil se. Snažil jsem se vycítit Abbi tak dlouho, dokud se to nepovedlo. Pomalu jsem táhl Silou Abbiinu duši k sobě. Trvalo to nesmírně dlouho. Zdálo se, že voda houstne a rosolovatí, aby zabránila duši uniknout. Musel jsem zvyšovat úsilí.

Po desítkách minut strávených bojem s houstnoucí vodou jsem konečně držel duši patřící padlé přítelkyni. Na rozdíl od chladivé vody byla koule duše hřejivá. Pokusil jsem se ruku z vody vytáhnout, ale nedařilo se. Hýbat jsem s ní mohl a mohl jsem se nořit i hlouběji, ale ven mě voda odmítala pustit. On to říkal – nebude cesty zpět, vzpomněl jsem si na duchova slova.

Nadechl jsem se a s rozhodným pohybem se po hlavě vrhl do studených vod. Plaval jsem za pulzujícím nažloutlým světlem na dně studny. Chtěl jsem se přitáhnout užitím Síly, ale to se nedařilo, musel jsem plavat.

Svaly mě bolely, když jsem se na metr přiblížil ke zdroji světla. Na moment jsem zaváhal, ale touha zachránit přítelkyni byla silnější než obava z neznámého. Vrhl jsem se do světla.

...

Probral jsem se ležící na zemi v Awallově hrobce na Korribanu. S potěšením jsem zjistil, že v dlani stále svírám zářící kouli Abbiiny duše. Viděl jsem své tělo, které v transu stále odříkávalo tajemné zaklínadlo. Otočil jsem se směrem k Awallovu hrobu a k Abbiinu tělu.

Duch mrtvého mistra stál u Abbiiny hlavy, Brix stál v jejích nohách.

„Vedl sis dobře,“ ušklíbl se ještěří mistr.

„Velmi dobře, příteli,“ usmál se Awall.

„Mistři, já... děkuji. Co mám dělat teď?“

„Přestaň se pořád tak hloupě ptát,“ zamračil se Awall, „měl bys více naslouchat hlasu Síly. Když tě Síla dovedla na Korriban, provedla tě stínovým světem a dovedla tě zpět, tak ti přeci najednou nepřestane dávat rady.“

„Omlouvám se. Děkuji.“

Awall přikývl a něco zabručel. V okamžiku se on i Brix rozplynuli.

Přistoupil jsem k mrtvému tělu své přítelkyně. Bactová nádrž ji udržela v zachovalém stavu, takže její oživení nemělo být problémem.

Vložil jsem zářící kouli do jejího hrudníku. Cítil jsem, jak se rozplývá a spojuje se se svým tělem.

Bude to dobré. Vykročil jsem ke svému tělu a vnořil se do něj. Otevřel jsem oči a přestal odříkávat modlitbu. Oblak, který naplňoval místnost, se rozplynul.

Otočil jsem se na Abbi. „Abbi, slyšíš mě?“

V odpověď se mi ozval první nádech znovuzrozené přítelkyně a souhlasné zamručení.

Těžké dveře hrobky se se zavrzáním otevřely. Dle dohody měli přátelé vstoupit ve chvíli, kdy přestanu odříkávat magickou formuli.

„Abbi!“ vyjekl Rejad a rozběhl se k dívce, jejíž hrudník se opět plnil dechem a jejíž kůže se prohřívala čerstvě rozprouděnou krví.

...