Přenos číslo 487

1.
Damin se pomalu, jakoby nerad probouzel. Čekala ho tvrdá a neúprosná realita,
kterou se ani nepokoušel nijak přikrášlit. Čtyři holé zdi (mimo skvrny a mapy tvořené
odloupnutou omítkou), podlaha, strop. Dveře, stůl, židle, skříň, okno se závěsem neurčitě
odporné barvy. Těžko říct, jestli venku pršelo, svítilo slunce, nebo se teprve rozednívalo.
Jindy by mu to bylo i jedno, jenže dnes musí do nemocnice. Jako každý čtvrtý měsíc ho čeká
zbytečná, ponižující kontrola a vyšetření. Kdyby nepotřeboval to pitomé potvrzení kvůli
penězům, dávno by tam nechodil. Jenže on ho potřebuje a tak by se hodilo, kdyby cesty byly
suché, jinak sem zase z venku natahá další svinčík, který se mu rozhodně nebude chtít
uklízet. Ztěžka se zvedl na loktech a rozhlížel se, kde včera nechal svoje kolečkové křeslo.
Naštěstí stálo na dosah ruky a na jednom jeho opěradle dokonce stála prázdná láhev od
jakéhosi nápoje se sympatickým poměrem ceny a alkoholu - laciné a silné, optimální
kombinace a ideální večeře. Co na tom, že má teď hlavu jako střep a žaludek na vodě. Dá se
potom aspoň usnout a tvrdě spát.
V tu chvíli mu hlavou bleskla vzpomínka na dnešní sen. Byl s Pulim v lese, procházel se
po pěšině, Puli běhal kolem něho a neustále se na něco vyptával. Bylo tam nádherně. Na
zlomek vteřiny se usmál, ale hned potom dostala jeho zarostlá tvář zase ten zarputilý,
zamračený výraz, podtržený a umocněný zlou kocovinou.
Následoval sled automatických pohybů a úkonů. Shodit ze sebe deku, přitáhnout
vozík a překulit se na něj tak, aby neskončil na podlaze. Pak chvilka zamyšlení a jízda do
koupelny, což je trochu honosný název pro oprýskanou místnůstku s umyvadlem a velice
jednoduchým sprchovým koutem. Ranní hygiena se skládala z opláchnutí obličeje, krátkého
vyčištění zubů a vymočení se. S trochou soustředění zvládl poslední dvě činnosti najednou.
Poté spláchl směs slin, zubní pasty a moči sprchou, a kdyby zrcadlo neviselo půl metru nad
jeho hlavou, podíval by se do něj, jak mu to dneska sluší. Druhá jízda na druhou stranu
pokoje, odhrnutí závěsů a letmý pohled z okna. Nepršelo a nikoho neviděl, což bylo poměrně
příjemné zjištění.
Největší dnešní výzva ho ale teprve čekala. Obléct na sebe něco, v čem ho pustí do
nemocnice. Nikde neupadnout. Nemuset mluvit s nikým kromě sestry a doktora. Po cestě
zpátky koupit další láhev. Nebo raději dvě. A možná chleba. Takový byl plán pro nejbližší
hodiny.
2.
Infel stála u kuchyňské linky a čekala, až se dovaří voda na kávu. Hleděla kamsi do
míst, kde si Puli se svou tetou prohlížel jakousi knížku. Ale nevnímala je, duchem byla kdesi
pryč. Ze zamyšlení ji probralo až cvaknutí konvice. Když hrnky odnesla na stůl, posadila se na
židli, podepřela si rukou bradu a pokračovala tam, kde před chvílí skončila. Podruhé ji místo
konvice probrala Sora. Zvedla se z koberce, šla se posadit ke stolu, a když míjela Infel,
pohladila ji letmo po zádech.
„Kde pořád bere tu energii?“ zeptala se Sora s úsměvem a koukala přitom na Puliho,
kterého knížka nečekaně zaujala natolik, že nechal tetu bez protestů odejít.
„Je na baterky.“ odvětila suše Infel, ale přece jen se taky usmála, když viděla, jak si
Puli sám pro sebe brebentí a něco zaujatě studuje v knize.
„Tak to mi jich pár schovej“ uchechtla se Sora, vzala hrnek s kávou do rukou a začala
do něj foukat.
To byl na dlouho konec konverzace. Ačkoliv se navštěvovaly často, měly se rády a
vždycky si našly téma k hovoru, dnes to bylo jiné. Atmosféra byla jiná, vzduch byl jiný, i ta
káva byla jiná. A obě taky věděly proč. Přesně před rokem se Damin definitivně dozvěděl, že
zůstane nadosmrti na vozíku. V ten moment pro něj skončil svět a on přestal sebe sama
vnímat jako plnohodnotnou lidskou bytost. Ani si nenechal od Infel pomoct, nic vysvětlit,
probrat nějaké možnosti. Sebral se, nechal jí peníze z pojistky, krátký vzkaz a zmizel. Prostě
zmizel. Tak rychle a náhle, že nakonec zareagovala tak jak zareagovala. Po počátečním šoku a
bolesti se vůči němu zatvrdila a de facto pro ni přestal existovat. I tak desítky hodin
probrečela a když musela Pulimu nesčetněkrát vysvětlovat kde je táta, začala ho i zvláštním
způsobem i nenávidět.
„Proco, zlato, máš tady kávu“ zavolala náhle kamsi do bytu Infel. Za chvilku se
z druhého pokoje vynořil Proco, usmál se na ni, a když šel kolem Puliho, sklonil se k němu,
aby ho pohladil. Ten se ale pod jeho rukou stáhnul jako šnek do ulity a podrážděně se ošil.
Procovi zmizel úsměv z tváře a napůl smutně a napůl vyčítavě se podíval na Infel.
3.
V nemocnici vše probíhalo hladce a ani na cestě se Daminovi nestalo nic zvláštního.
Na ulicích bylo málo lidí, počasí tak akorát a vyšetření se omezilo na nutné formality a
otravné zdvořilostní fráze ze strany sestry a lékaře. Kdyby nebyla standardně hluboko
v záporných hodnotách, dalo by se říct, že mu dosavadní průběh dne zlepšil náladu. Všechno
se ale otočilo vzhůru nohama, když lékař na konci vyšetření zvedl telefon, krátce ho podržel
u ucha a zase položil. Vzápětí Damina vyprovodil z ordinace na chodbu, kde postával
neznámý muž. Odhadem přes padesát let, štíhlý, prošedivělý s velice jasnýma očima a
přemýšlivým, inteligentním výrazem ve tváři. Šlo z něj jakési charisma, respekt a odhodlání.
Podle lékařského pláště, který měl oblečený na tmavém obleku, se dalo poznat, že sice patří
k nemocnici, ale řadový lékař to nejspíš nebude. Damin mu zprvu nevěnoval pozornost a
chystal se ho objet, ale pak ho muž sám oslovil:
„Pan Damin, že?“ řekl s vlídným úsměvem a podával mu ruku. „Doktor Princep, těší
mě.“
Damin spolknul poznámku o prdeli, vlažně přijal nabízenou ruku a přikývnul.
„Mohl byste mi prosím věnovat chvilku? Mám pro vás velice zajímavou
nabídku.“ pokračoval Princep. „Moje kancelář je nahoře, můžeme jet výtahem.“ a aniž by
čekal na odpověď, vydal se sám směrem k výtahu. Damina tahle suverenita vcelku překvapila
a tak se celkem poslušně vydal v doktorových stopách, ačkoliv původně měl o dalším
průběhu dne zcela jiné představy.
Po vcelku dlouhé cestě výtahem doprovázené trapným tichem a Daminovým
koukáním na podlahu se nakonec octli v krátké, tiché chodbě. Princep vešel do dveří naproti
výtahu a Damin ho následoval. Vešli, respektive vjeli do stroze zařízené kanceláře, jejíž
dominantou byl těžký stůl z tmavého dřeva. Za ten se doktor ihned posadil a zadíval se na
Damina.
„Pane Damine, začnu hned a rovnou. Oběma je nám znám váš zdravotní stav a
diagnóza. Těžké poranění páteře coby důsledek srážky s automobilem. Máte velké štěstí, že
jste vůbec naživu, dostal jste, jak se říká, druhou šanci. To nemá jen tak někdo. A já vám teď
dávám šanci třetí. Tu už dostane jen jeden člověk z milionu.“ Významně se odmlčel a Damin
vycítil, že by měl něco říct. Ani za mák se mu doktorova řeč nelíbila, ale přemohl se a
zabručel:
„Jak to myslíte? Co je ta…ta… třetí šance?“
„Před rokem byl váš případ beznadějný, to je pravda. Dnes má ale medicína daleko
větší možnosti. A my jsme připraveni na experimentální léčbu, nebo snad lépe řečeno
chirurgický zákrok, který by vám mohl umožnit zase chodit a žít…řekněme, normální život“.
Damin byl v šoku, v hlavě si pořád opakoval, co právě slyšel. Znělo to fantasticky, na
druhou stranu s něčím takovým už dávno přestal počítat. Jakoby hledal rozhřešení, podíval
se poprvé doktorovi do očí. Ten jako by přesně odhadl jeho myšlenky a pocity se chápavě a
vlídně usmál a pokračoval:
„Ve zkratce se jedná o to, že jsme objevili a teď už i ovládli metodu, pomocí které
dokážeme obnovit i velice poškozená a prakticky již nefunkční, nebo neexistující svalová
vlákna, nervová spojení a podobně. Tedy…víceméně teoreticky. Máme velké úspěchy
s pokusy na zvířatech, nicméně u člověka k takové operaci ještě nedošlo. A vy jste z hlediska
diagnózy, tělesné konstituce a věku skvělý kandidát. Úspěšnost operace odhadujeme na 80%
a rizika jsou téměř nulová. Projdete-li předoperačním vyšetřením, nemáte se čeho obávat.
V nejhorším případě náš „experiment“ nevyjde a vy zůstanete ve stavu, v jakém jste teď.
Nechci vám proto dávat plané naděje, pouze férovou nabídku a více než nadějnou vyhlídku.
Máte zájem slyšet víc?“
Daminovi hučelo v hlavě a párkrát na sucho polknul. Pak se podruhé za celý den
neznatelně usmál a stejně neznatelně přikývnul hlavou. V té mu rezonovaly pořád dokola
dvě jména…Pauli a Infel.
4.
O několik dní později seděla Sora u stolu a chystala se otevřít doporučený, spěšný
dopis. Vypadal jako z nějakého úřadu a Sora jen v duchu doufala, že to není nějaká obsílka
nebo pokuta za rychlou jízdu. Poslední dobou jí nebylo dobře, měla zlé sny, byla podrážděná,
nervózní a tak automaticky očekávala nějakou špatnou zprávu.
Tahle zpráva ale předčila všechny její chmurné odhady. Ze zhruba dvacetiřádkového
sdělení se dočetla, že kvůli nečekaným komplikacím zemřel před několika dny při operaci její
bratr Damin.
Krom několika identifikačních údajů a vyjádření lítosti v dopise stálo už jen to, že ona
je jediná kontaktní osoba, kterou uvedl a také adresa, kde může vyzvednout několik málo
jeho osobních věcí.
Poznámku o osobních věcech přešla bez zájmu, ale z adresy konečně poznala, kde asi
se celý ten rok ukrýval. A hned nato si uvědomila, že bude tuhle zprávu muset předat Infel. A
zatraceně se jí do toho nechtělo. Vlastně se jí nechtělo do ničeho. Tušila už ale, proč je jí
posledních pár dní tak mizerně – zlá předtucha, šestý smysl, zkrátka něco ji varovalo a
připravovalo na tohle neštěstí. Ačkoliv Daminovi také nemohla odpustit, jak se zachoval před
rokem, pořád to byl její bratr, dokonce dvojče. Vyrůstali spolu, spoustu toho zažili, měli se
opravdu a upřímně rádi a rozhodně nechtěla, aby to takto skončilo. Z očí jí tekly slzy a bylo jí
hůř a hůř…
5.
Další probuzení, další kocovina, další prachmizerné ráno, kterým začíná neméně
prachmizerný den. Damin jen těžko odlepoval víčka a vzpamatovával se z předchozí noci.
Tedy spíš večera, kdy se bezesporu opět nadopoval bezbarvou vodkoidní tekutinou
pochybného složení. Něco ale bylo tentokrát jinak. V hlavě měl kolotoč, tělo jakoby
vypůjčené, ale přece jen to nebyl stav, který mockrát tak důvěrně poznal za uplynulý rok.
Něco bylo jinak. Včetně postele a vůbec celého pokoje, ve kterém ležel. Ale při vší té bídě mu
bylo docela dobře. Dalo by se říct, až výborně. S vypětím všech sil se začal soustředit na to,
co se včera stalo. A snaha se začala vyplácet, opravdu si začal vzpomínat. Zpočátku kostrbatě
a útržkovitě... Pobyt v nemocnici, vyplnění formuláře před operací, předoperační vyšetření,
odvoz na sál, narkóza…Operace. Tohle slovo se mu pořád vracelo. Proč byl na operaci? Aby
mohl chodit. Jasně, měli mu pomoct zase chodit. A jak operace dopadla? Může hýbat
nohama? Až teď si uvědomil, že leží celou dobu naprosto nehnutě. A až když si toho všiml,
měl strach se zkusit pohnout. Co když to nepůjde? Co když je pořád mrzák? Vrátí se do své
díry 1+nic a tam dřív nebo později chcípne. Nebo ne? Zavřel oči, zhluboka se nadechl a zkusil
pohnout prsty u nohy. K jeho úžasu a překvapení cítil, jak se na něm pohnula přikrývka a
krom toho zažil dlouho nepoznaný pocit – mohl vědomě ovládat všechny své části těla. Byl
pořád ještě napůl jakoby omámený, což na jednu stranu pragmaticky vysvětloval jako
následek uspání při operaci, na druhou stranu se zcela jednoduše a lidsky bál, že je to nějaký
sen, nebo halucinace z přemíry alkoholu. Tomu ale nic nenasvědčovalo, naopak čím dál víc
přicházel k sobě. Opatrně a nesměle zkoušel hýbat nohama a přitom začal také vnímat věci
kolem sebe.
Zarazilo ho to, co předtím nevnímal, nebo ignoroval. Pokoj kolem něho nevypadal
jako nemocniční. Spíš jako normální ložnice, ale rozhodně ne ta jeho. Místnost byla mnohem
větší, lépe a luxusněji vybavená a hlavně čistá a uklizená. Jeho nadšení z nově nabytého
zdraví tak vystřídala nejistota a zmatek. Nakonec se odhodlal opatrně vstát a někoho najít.
Tělo ho moc neposlouchalo, jako by opravdu nebylo jeho, ale hlavní bylo, že dokázal vstát
z postele. Vstát a stát na svých nohách! Cítil se divně, velice divně, ale hlavní bylo to, že se
mu nic nezdá, že opravdu chodí, což ho přivádělo až na okraj euforie. Udělal několik nejistých
kroků směrem k oknu. To co viděl jako první, ho překvapilo. Evidentně se nacházel v dost
vysokém poschodí nějaké budovy, venku viděl neznámé, ale přitom povědomé, zcela jistě
velké a rozlehlé, moderní město. To co viděl jako druhé, ho šokovalo a málem srazilo zpátky
na kolena. V odrazu skleněné výplně okna viděl naprosto neznámého člověka.
6.
„Do prdele…“ zašeptal Damin a vylekaně odskočil od okna. Zavrávoral, ale udržel se
na nohou, což ho na jednu stranu překvapilo, protože nečekal, že bude v takhle dobré
kondici. Promnul si oči, ale pak stejně neodolal a kradmo pohlédl zpátky do okna. Tohle už
nebyla halucinace ani optický klam. Viděl sebe, ale…nepoznával se. V odrazu viděl muže,
zhruba stejně starého a podobné postavy, jenže to prostě nebyl on. Ten člověk měl jiný účes,
jemnější rysy, kratší vlasy, oholenou tvář…
Dlouho ten pohled nevydržel a otočil se zpátky do pokoje. Napadlo ho, že zkusí
zrcadlo v koupelně - třeba je tohle jen nějaký blbý vtip nebo tak něco. Skoro vyběhl z pokoje
a na chodbě automaticky hrábl po klice prvních dveří napravo. Stejně tak bez váhání rozsvítil
světlo, jako by to dělal už tisíckrát předtím, udělal krok dopředu a otočil se doprava. Stál
přímo před oválným zrcadlem, které ho zabíralo od pasu nahoru. Nevěřícně zvedl ruce a sáhl
si na obličej, jako by chtěl nahmatat masku nebo něco, co by vysvětlovalo tuhle šílenou
situaci. Ale ne, kůže držela pevně, vlasy byli jeho a tělo ho poslouchalo na slovo. A to včetně
donedávna ochrnutých nohou, ale paradoxně z toho ani neměl moc velkou radost. Místo
toho mu hučelo v hlavě a snažil se přijít na to, co se to děje. Věděl, že nevypadá tak jako
vypadal včera a všechny dny předtím a přitom si nepřipadal cizí. Věděl, že tenhle byt není
jeho, ale vyznal se tady jako by tu bydlel odjakživa. Připadal si zmatený a ztracený, ale věděl,
že musí do práce, aby…Moment, do práce? Sám se v myšlenkách zarazil, vždyť v práci nebyl
už víc jak rok a rozhodně si žádnou nehledal.
Nic lepšího ho ale nenapadlo, takže si opláchl obličej, sáhl do skříňky pro deodorant a
ve finále si vyčistil zuby. Všechny tyhle věci dělal naprosto přirozeně a suverénně, ale někde
uvnitř cítil strach a zmatek. Následně se ještě vrátil do pokoje, kde v rychlosti ustlal postel,
pootevřel okno a sáhl do skříně pro kalhoty a košili. Oblékl se a zamířil do předsíně, kde si
obul boty a sáhl na polici pro peněženku a klíče od auta. Pak se zarazil a vrátil se do ložnice
pro mobilní telefon. Ten bleskurychle odemknul, nacvičeným pohybem zadal PIN a očima
přejel ikonky nepřijatých hovorů, zpráv a upozornění. Ačkoliv podobný telefon nikdy předtím
nedržel v ruce a očividně nebyl jeho, zacházel s ním, jakoby to byla každodenní rutina.
Uvědomil si to a úzkostí se mu sevřely vnitřnosti.
7.
„Umřel…při operaci, říkáš? To mě mrzí…upřímnou soustrast.“ pronesla tiše a zcela
nezúčastněně Infel. Následně podala Soře ruku a jemně ji stiskla. Kondolovala jí ke smrti
jejího bratra a svého manžela tak, jako se kondoluje někomu, komu chceme soustrast
vyjádřit spíše ze slušnosti, než z osobního přesvědčení. Sora seděla naproti ní a míchaly se
v ní různé pocity. Na jedné straně úleva, že ze sebe dokázala vypravit tuhle zatraceně
nepříjemnou zprávu, na straně druhé zmatek a rozčarování. Nad tím, jak chladně a bez
emocí přijala Infel zprávu o smrti svého muže. Jistě, on se zachoval, jak se zachoval, nežijí
spolu, ale přesto…Oči se jí zalili slzami, které začali nekontrolovaně stékat po jejích zarudlých
a opuchlých tvářích. Připadalo jí, že v posledních hodinách pláče neustále, ale jak vidno, stále
ještě bylo z čeho brát.
„Dáš si kávu, nebo čaj?“ zeptala se Infel jako už stokrát předtím.
„Čaj… prosím“ hlesla Sora a utřela si slzy, neboť si najednou připadala trapně, jako
malá ubulená holka.
„To bude dobré, uvidíš…hned jsem tu“ řekla Sora, zvedla se a odešla z obývacího
pokoje do kuchyně. Zavřela za sebou dveře, pustila naplno kohoutek, sesunula se na podlahu
a začala plakat tak usedavě, jako ještě nikdy v životě.
8.
Doktor Princep seděl v bohatě vybavené ordinaci a zaujatě pozoroval údaje, které se
míhaly na obrazovce počítače. Další doktor stál za ním a strnule ho pozoroval. Znal Princepa
už pár let, takže věděl, že se děje něco mimořádného. Jeho jindy sebevědomá a klidná tvář
byla najednou plná napětí s trochou zmatku a překvapení.
„Odezvy nejsou v pořádku.“ řekl konečně doktor Princep věcně. „Vyšlete na místo
kontrolu. O všem mě ihned informujte. A kdyby se objevily sebemenší komplikace, zařiďte
kompletní úklid.“
Nečekal na žádnou odpověď, zvedl se a odcházel z ordinace. To co viděl, se mu vůbec nelíbilo
a ještě míň se mu líbilo, že vlastně nevěděl co dělat. Na něco takového nebyl a vlastně ani
nemohl být připravený. Rozhodně ale nehodlal riskovat sebemenší komplikace. Za žádnou
cenu.
*
Damin jel výtahem dolů, prsty nervózně bubnoval o jeho stěnu a pozoroval se
v kovovém odraze výtahových dveří. Hleděl upřeně sám sobě do očí a hledal v nich odpovědi
na otázky, které mu vířily hlavou. Žádné odpovědi ale nepřicházely a z rozjímání ho vyrušilo
drcnutí výtahu a pípnutí, které oznamovalo příjezd do přízemí. Jakmile se dveře otevřely,
vykročil do krátké chodby a z ní hned ven, před dům, ve kterém se ráno probudil.
S potěšením se nadýchnul čerstvého vzduchu, nahmátnul v kapse klíče od auta a bez váhání
zamířil k červenému sedanu, který stál poblíž. Pípnutí a zvuk otevíraných zámků ho
přesvědčil, že ani tentokrát se nespletl. A popravdě ho to už ani moc neudivovalo. Začal si
zvykat, že nic není jako dřív a sám sebe začal podezírat z nějaké duševní poruchy.
Zato ho v hlavě cosi stále víc a víc začalo hlodat. Podivný pocit, že musí udělat něco
důležitého. A jako by ho osvítilo, ihned po dosednutí do sedačky vzal do ruky telefon a vytočil
jedno z čísel v seznamu. Vzápětí se ozval mužský hlas, ale nestačil ani doříct dobré ráno,
protože Damin ho okamžitě přerušil otázkou:
„Máme už koupené podklady k tomu přenosovému programu?“ Po prvních slovech
se malinko zadrhl, protože nečekal, že uslyší cizí hlas. A vlastně ani nerozuměl tomu, proč se
ptá na jakýsi program.
„Ano, myslím, že všechno už je vyřízené, platbu jsme odesílali včera ráno“ Odpověď
z telefonu zněla trochu překvapeně.
„Prověřte to, za každou cenu to musí být dneska naše. Jasné? Jestli budou nějaké
problémy, chci to hned vědět, ale priorita číslo jedna je, mít to co nejdřív všechno u nás. A
podle toho jednejte. A jakmile to bude naše, vyřiďte patent a ochrannou známku. Jinak s tím
nebude s tím nikdo nic dělat, jenom já. OK?“
„Jistě, postarám se o to.“
„Dobrá, díky…tak zatím“ Damin ani nečekal na odpověď a hned zavěsil. Jakmile to
udělal, cítil značnou úlevu. Ale ne na dlouho.
9.
Jen co Damin vydal těch pár strohých pokynů (o kterých vlastně ani netušil, proč je
dává a komu), zmocnil se ho podivný pocit. Podivných pocitů se ho ostatně dnes zmocnilo už
spousta, ale tento byl zcela jiný. Napětí a neustálé nutkání něco podnikat ho zvolna
opouštělo. Místo toho ho pomalu ovládala myšlenka, že není tam, kde má být a že je tam,
kde být nemá. Kde ho nikdo nechce a nikdo nepotřebuje. Nejvíce se tento stav přibližoval
dnům, kdy celé hodiny přiopilý polehával na posteli (nebo na zemi, podle toho jak moc byl
zrovna v kondici) a v jasných chvilkách vzpomínal na svůj život před nehodou.
A rázem se rozhodl, že něco musí udělat, že tomu všemu musí přijít na kloub. Už se
smířil s myšlenkou, že to kolem je realita, nikoliv halucinace nebo sen. Ale nehodlal se smířit
s tím, že neví co se děje. Uchopil pevně volant oběma rukama a o zaťaté pěsti si opřel čelo.
Snažil se co nejvíc soustředit, uchopit nějakou myšlenku od které by se mohl odrazit, ale jako
by mu něco v hlavě bránilo to udělat. Nakonec usoudil, že nejmoudřejší bude začít tam, kde
to všechno skončilo a vlastně i začalo. Na operačním sále, v nemocnici. Po tomto rozhodnutí
se mu opět poněkud ulevilo. Pustil volant, vsunul klíč od auta do zapalování a po zapnutí
bezpečnostních pásů vyhodil blinkr a rozjel se pomalu po téměř prázdné silnici.
10.
Krom jeho auta se téměř okamžitě rozjel i bílý pick-up s logem jakési stavební firmy.
Za volantem seděl muž středního věku a velmi nenápadného, tuctového vzhledu. Džíny,
svetr, sportovní boty, nic neříkající účes a zcela neutrální výraz v obličeji. Jeho oči ovšem
pozorně sledovali Daminův sedan, který podle všeho směřoval na výpadovku z města.
Jakmile se oba dostali na víceproudou silnici, hmátl muž po telefonu a vytočil telefonní číslo.
Téměř okamžitě se ozval hlas doktora Princepa:
„Ano, slyším?“
„Číslo 487. Vnější znaky normální, setkání bez kontaktu, pozorovací vzdálenost asi
deset metrů. Vykazuje mírnou nervozitu a roztěkanost. Odchylka od běžného plánovaného
programu, zřejmě míří autem mimo město, provádím sledování. Mám pokračovat, nebo
zasáhnout?“
„Pokračujte, nejpozději za deset minut podejte další hlášení. Jinak platí původní
rozkazy.“
„Rozumím a provedu. Končím.“
Během tohoto krátkého, až vojensky strohého rozhovoru Daminovo auto skutečně
sjelo výjezdem na dálnici, opustilo město a rozjelo se svižně novým směrem. Z bezpečné
vzdálenosti pochopitelně sledováno pick-upem stavební firmy.
O pár set kilometrů dál seděl zadumaně ve své kanceláři doktor Princep a dal by
všechno na světě za to, aby věděl, kam mají auta namířeno. A proč.
11.
Damin suverénně držel volant a na hranici maximální povolené rychlosti uháněl
dálnicí. Krajinu kolem sebe moc dobře neznal, jen tušil, že tudy už kdysi jel. Na druhou stranu
ale neměl potřebu přemýšlet nad trasou, zkrátka opět instinktivně dělal, co mu zrovna v tu
chvíli přišlo jako nejlepší. Dokonce si i na malou chvilku začal užívat řízení výkonného auta na
téměř prázdné dálnici. Počasí bylo také optimální a z relativní pohody ho rušilo jen občasné
vyzvánění telefonu. A ačkoliv měl to nutkání, žádný hovor nepřijal. Bál se, že nebude vědět
co říct, nebo hůř – že bude říkat věci, o kterých nic neví a které z jeho úst vycházely tak nějak
samovolně.
Jedinou naději upínal k tomu, že se něco dozví v nemocnici. Jenže jak nad tím
přemýšlel, přestal mu ten nápad připadat tak báječný. Přemítal, co jim vlastně řekne. Že byl
u nich na operaci. A pak že se zničehonic probudil v cizím bytě. A že krom zdravých nohou
má najednou i práci a auto. Jo a ještě jeden detail, a sice že už nevypadá, jako vypadal před
tím, než ho před operací uspali.
Když jim tohle všechno řekne, můžou následovat dva scénáře. Buďto mu poskytnou
vysvětlení celé situace a pomůžou mu všechno zvládnout, nebo ho strčí rovnou do svěrací
kazajky a pod zámek. A jakkoliv se Damin cítil zmatený a dezorientovaný, zcela realisticky
usoudil, která varianta je pravděpodobnější.
Chtělo to vymyslet jiný plán. Ale za kým jít, komu může věřit a pomůže mu? Policii
zavrhnul rovnou, tam by dopadl stejně jako v nemocnici. Infel? To po ní nemůže chtít, ne teď
a takhle. Takže jedině…
12.
„Ano, poslouchám.“
„Číslo 487. Zatím bez mimořádných událostí. Jedeme směrem na L20-3, sedmý
kilometr. Myslím, že zamýšlený cíl je…
„Ano. Počkáme na něj. Pokračujte ve sledování a hlášení.“
„Jistě, rozumím.“
*
„Princep. Posílám vám tři souřadnice možného výskytu čísla 487. Předpokládaný čas,
za 100 minut. Po identifikaci nahlásit polohu a jen pozorovat, nijak nezasahovat, vyčkat další
rozkazy. V případě nežádoucích komplikací zadržet, v nezbytném případě provést kompletní
úklid.“
„Rozumím, vysílám hlídky. Konec.“
Necelých pět minut po skončení těchto telefonátů opustili budovu nemocnice tři
muži. Jeden z nich usedl za volant auta na okraji nemocničního parkoviště, stáhnul okýnko,
vzal do ruky noviny a znuděně se do nich začetl. Druhý nasedl do černého taxíku a vyrazil
směrem na jih. Třetí nastoupil do oprýskaného modrého kombíku a odjel opačným směrem.
Každý z nich před malou chvíli obdržel instrukce s krycím kódem 487.
13.
Damin seděl v autě a koukal na nenápadný rodinný domek, který stál přes cestu. Byl
v něm už několikrát, znal to tam dobře. Taky tušil, že Sora v tuto dobu už vypravila děti do
školy a měla by být sama doma. Pevně v to doufal a zároveň sbíral odvahu jít za ní. Nakonec
se odpoutal, vystoupil, zamknul za sebou a vydal se přes cestu k domu své sestry. Srdce mu
bušilo a ve spáncích až nesnesitelně tepalo. Když došel ke vstupním dveřím, zhluboka se
nadechnul a zazvonil. Chvíli se nic nedělo a Daminovi se skoro ulevilo. Na druhou stranu,
žádný další plán neměl a tak ještě počkal. Za další minutu uslyšel kroky a šramot. Vzápětí
v zámku cvaklo a ve dveřích stála Sora.
„Dobrý den.“ řekla tázavě a překvapeně, když viděla mlčícího, zaraženého muže.
„Ahoj“ řekl třesoucím se hlasem Damin a nasucho polknul. Neviděl ji tak dlouho. A
strašně se za to najednou styděl.
„Promiňte…my se známe?“ zeptala se s nejistým úsměvem Sora. Prohlížela si toho
muže a snažila se vybavit si, odkud ho zná.
„Ano…já…potřeboval bych s tebou…s vámi…mluvit. Prosím.“ Poslední slovo pronesl
s takovou tichou naléhavostí a skrytým zoufalstvím, že Sora zapomněla na všechny poučky
stran pouštění cizích osob do domu. S pokusem o zdvořilý úsměv ustoupila ze dveří a
pokynula mu, aby vstoupil. Damin se stejně zmateným úsměvem vklouzl dovnitř a pronesl:
„Děkuji.“ A v tomto slově bylo pro změnu tolik úlevy a vděku, že ji až zamrazilo.
14.
„Ano?“
„Číslo 487 je na adrese číslo 3. Momentálně je v domě.“
„Výborně, děkuji. Vyčkejte na místě, budete vystřídán. Nejpozději po ukončení vaší
akce podejte další hlášení.“
„Ano, rozumím. Konec.“
Doktor Princep položil telefon a unaveně se protáhnul. Na rtech se mu po dlouhé
době objevil alespoň náznak úsměvu. Tak nakonec sestra, pomyslel si. Nu, alespoň některé
předpoklady fungují. Ale co dál? Má čekat, nebo jednat? Nakonec zvolil kompromis – čekat,
ale s připravenou pojistkou.
Po chvíli usilovného přemýšlení opět popadl telefon:
„Tady Princep. Okamžitě připravte přenos. Nejvyšší priorita, nejvyšší rychlost.“ Krátce
nahlédl do počítače na stole a pokračoval: „Použijeme vzorek IT33584741. Opakuji, IT 3 3 5 8
4 7 4 1. Informujte mě, až bude příprava hotová.“
„Ano, jistě – vzorek IT33584741- Infel Teraso. Prosím o potvrzení.“
„Potvrzuji. Konec.“
Jednou z předností doktora Princepa byla svědomitost a proto se rozhodl, že se na
nastávající setkání připraví ve všech ohledech. O Daminovi věděl téměř vše, o jeho sestře
však pouze to, že existuje. Proto opět sednul k počítači a po chvilce měl na monitoru před
sebou kompletní přehled jejího života – vzdělání, zaměstnání, rodinný stav, lékařské
záznamy a dokonce i informace o zahraničních cestách. Jako první ho zaujalo datum
narození. Bylo mu povědomé a proto na chvíli přepnul do jiné složky. Ano, nemýlil se – bylo
na den, hodinu a skoro i na minutu stejné, jako to Daminovo. Dvojčata, pomyslel si doktor a
mírně nadzvedl obočí. Není divu, že šel za ní, přece jenom…V tu chvíli doktorovi bleskla
hlavou jedna šílená myšlenka. Musel se ze všech sil soustředit, aby ji zase neztratil a opatrně
ji začal prozkoumávat ze všech stran.
„Jestli je to pravda…“ zašeptal téměř nehlasně a prudkým pohybem si podal telefon.
Stejně rychle vytočil trojmístné číslo a jen co se na druhém konci ozval hlas jednoho
z doktorových asistentů, začal rychle udělovat pokyny:
„Připravte mi seznamy příbuzných všech objektů, u kterých byl zrealizovaný přenos –
jde mi o vlastní sourozence, lépe řečeno dvojčata, trojčata a tak dále.“ doktor ani nečekal na
potvrzení, či případný dotaz a pokračoval:
„Dále chci prověřit odezvy z přenosu čísla 437 vůči objektu…“ Princep se na chvíli
odmlčel a naklonil hlavu k počítači: „SP33573234, opakuji, S P 3 3 5 7 3 2 3 4. Je to pro vás
priorita číslo dvě, jakmile budou výsledky, dejte mi vědět. Konec.“
Princep s úlevou položil sluchátko a položil se zpátky do své luxusní židle. Jeho
instinkt mu napovídal, že se ani tentokrát neplete. A on dobře věděl, že svému instinktu
může věřit.
15.
Sora seděla v křesle, hlavu v dlaních a snažila se pochopit a vstřebat, co právě slyšela.
Její ochrnutý bratr, který před několika hodinami zemřel, teď seděl naproti ní v těle cizího,
očividně zdravého a nade vší pochybnost živého muže. Znělo to naprosto šíleně a dle
zdravého rozumu by ho měla co nejdříve vypakovat z domu a být ráda, že se z tohoto
vyšinutého šílence nevyklubal agresivní vyšinutý šílenec. Mělo to ale háček. Pověděl jí tolik
věcí a detailů z jeho i jejího života, že nebylo možné, aby je někde jen tak získal. A co bylo
ještě zvláštnější, někde uvnitř cítila, že je to opravdu on, že mu může věřit.
„Co teď chceš dělat?“ zeptala se. „Co chceš abych já udělala?“
Damin pokrčil rameny: „Nevím…asi bych měl jít do nemocnice. Ale…nechci tam jít
sám, víš?“
„Dobře. Dobře. Dobře. Půjdu s tebou. Bože…“ Sora opět schovala hlavu do dlaní a
přemýšlela, jestli se nezbláznila. Potom se opět podívala na Damina a zakroutila vyčítavě
hlavou.
„Proč? Proč se to děje? Copak nestačilo to, co se stalo?“ zeptala se skoro plačtivě.
„Já nevím…opravdu nevím.“ odpověděl stejně nešťastně Damin. „Ale poprosím tě
ještě o něco...“
Sora se na něj tázavě podívala a Damin tiše pronesl: „Nemáš něco k jídlu, prosím?“
*
O pár minut později seděl Damin u stolu a srkal teplou polévku. Čím víc jedl, tím víc si
uvědomoval, jak velký má hlad. Jeho žaludek se pomalu plnil, po těle se mu rozlévalo
příjemné teplo, ale toho divného pocitu nejistoty a vnitřního napětí se nezbavil. Odložil lžíci
do prázdného talíře a odhodlal se kousnout do dalšího kyselého jablka.
„Je moc dobrá, děkuju…“ začal opatrně. „A jak se má Infel? A Puli?“ zeptal se
přiškrceným hlasem a trochu s obavami pohlédl na Soru, která seděla naproti němu.
„Jak asi myslíš?“ vybuchla podrážděně Sora, vstala a rozhodila rukama. „Vykašlal ses
na ně, nechal jsi je být, tak proč se vůbec ptáš? Vždyť ti to může být sakra jedno.“ Ale když
viděla jeho zkroušený výraz a slzy na krajíčku, přece jen mírněji dodala: „Mají se dobře. Jsou
zdraví a Puli pěkně roste.“
„A Infel…má někoho?“ zeptal se opatrně Damin, který po Sořině odpovědi znatelně
pookřál.
„Damine…“ začala neochotně Sora. „Ano, má někoho. Cos čekal.“
„Dobře. Díky.“ řekl tiše Damin a začal zamyšleně zkoumat zbytky polévky v talíři.
„Není zač.“ odvětila suše Sora. „Tak pojedeme? Ráda bych tohle měla konečně za
sebou. A počítám že ty taky.“ Damin mlčky přikývl a vstal od stolu.
16.
Damin čekal, až Sora zamkne dům a pak se spolu vydali k červenému sedanu.
Galantně jí otevřel dveře a pak je za ní zavřel.
„Asi nemá cenu se ptát, kde jsi k tomu autu přišel, že?“ zeptala se ho, když si sedl
vedle ní za volant. Damin jen pokrčil rameny a nastartoval:
„Opravdu nevím…je prostě moje. Ale není moje…patří mi…ale nevím kde jsem ho
vzal…takhle nějak, no…“ uvažoval nahlas Damin.
„Hm“ odvětila suše Sora a začala se rozhlížet po autě. Automaticky sáhla do přihrádky
u spolujezdce a vytáhla z ní složku s dokumenty. Začala se v ní prohrabovat a za chvíli řekla:
„Podle všeho je auto napsané na člověka se jménem Merkat Hospe.“ Damin sebou
trhnul:
„Jasně….Merkat Hospe…to jméno znám…proč mě to nenapadlo dřív?
Moment…“ zajel rukou do náprsní kapsy a vytáhl z ní útlou peněženku. „Podívej se
dovnitř“ řekl Soře s nataženou paží, zatímco se dál věnoval sledování silnice. Ta od něj vzala
peněženku a začala zkoumat její obsah.
„Merkat Hospe…to sedí…42 let…zřejmě svobodný, bezdětný. Podle všeho majitel
nějaké firmy Notia a zřejmě při penězích“ konstatovala Sora po prolustrování průkazů, vizitek
a karet.
„Co to znamená, Damine? Jak je tohle možné? Kde je ten člověk? A kde jsi ty?“ chrlila
otázky jednu za druhou Sora. Damin si jen zhluboka povzdechl:
„Nevím…ale doufám, že to brzo zjistím.“ Během tohoto rozhovoru jejich auto opět
zamířilo k výpadovce z města. Tentokrát Damin přesně věděl, kudy jet, aby se dostal do
nemocnice, kde ho operovali. Nebo alespoň měli operovat.
Ale ani jeden z nich nepostřehl, že téměř zároveň s nimi vyjel i starší modrý kombík,
který doteď parkoval na místě, odkud před chvílí odjel bílý pick-up s imaginárním číslem
neexistující stavební firmy na kapotě.
17.
Doktor Princep oproti svému zvyku pochodoval po své pracovně a v hlavě si přehrával
nejrůznější scénáře. Věděl, že ho za chvilku čeká velmi důležité setkání, které musí za každou
cenu zvládnout. Byl si jistý, že Damin ho kontaktuje a bude chtít vysvětlení. Taky
předpokládal, že to udělá v tichosti a tím dá prostor vše zvládnout v klidu a bez násilí. Násilí
se Princepovi odjakživa příčilo, vždy preferoval cestu diplomacie, na druhou stranu ale
nemohl vědět, v jakém rozpoložení Damin bude, jaké bude jeho chování a reakce. Z těchto
myšlenek ho vytrhl telefon.
„Pane doktore, 487 zaparkovala u nemocnice. Ta žena je s ním. Jaké jsou další
pokyny?“
„Nechte je jít, jen je sledujte a dole nechte hlídky. V případě, že by si to rozmysleli,
sledujte je a opět podejte hlášení.“
„Ano pane, rozumím. Konec.“
Doktor Princep položil telefon a zhluboka se nadechl a vydechl. Je to tady. První velká
komplikace, první velká zkouška. Ale taky výzva, u které si v žádném případě nepřipouštěl
možnost porážky. A aby byl průběh co nejhladší, dal osobně na recepci nemocnice příkaz,
aby byli ti dva okamžitě k němu vpuštěni.
*
Když Damin vypnul motor, byla v něm malá dušička. Věděl, že jen tady se může něco
dozvědět, ale zároveň se bál toho, co se dozví. Nebo toho, že se nedozví nic. Nesedět vedle
něj Sora, která nekompromisně odepnula svůj bezpečnostní pás a otevřela dveře, možná by
tam seděl ještě dlouho a sbíral odvahu. Takhle se ale také odpoutal a pomalu vystoupil.
Pohlédl na vysokou budovu nemocnice a srdce mu poskočilo zase o něco výš do krku.
Tady to všechno začalo…Ze vzpomínek ho vytrhla Sora, která ho chytla za ruku a povzbudivě
na něj mrkla:
„Pojď…nic hrozného se ti přece nestane.“
„To doufám.“ odvětil suše Damin a nejistě vykročil k nemocnici. Z hlavních dveří sem
tam někdo vyšel, stejně jako každou chvilku někdo vešel dovnitř. Potkali také staršího muže
na vozíčku, které se zarputile snažil dostat přes obrubník chodníku. Damina při tom pohledu
píchlo u srdce a bez váhání k muži přiskočil a pomohl mu s překonáním překážky. Ten se na
něj nevraživě podíval a vydavší se na další cestu zamumlal cosi ne zrovna slušného. Damina
to nepohoršilo, ani neurazilo. Věděl dobře, jak se ten muž cítí, jak je ponížený a rozezlený na
celý svět, nejvíc však na sebe. A v ten okamžik v něm definitivně uzrálo přesvědčení, že on už
takto skončit nechce. Nikdy, za žádnou cenu.
V těchto úvahách pomalu došli k recepci. Mladá žena za přepážkou se na ně tázavě
podívala a Damin začal zmateně koktat o tom, že by rád mluvil s doktorem Princepem. Sora
se už chystala mu skočit do řeči a začít s připravenou báchorkou, která je měla při troše štěstí
dostat k Princepovi. Recepční ji ale překvapila, když jim s úsměvem pokynula rukou k výtahu:
„Jistě, pan doktor vás očekává – deváté patro prosím.“ Oba zkoprněle poděkovali a
vydali se k výtahu. A o pár chvil později už stáli (oba značně rozechvělí) tváří v tvář doktoru
Princepovi.
18.
„Dobrý den, posaďte se prosím.“ v momentě, kdy Damin a Sora vešli do jeho
kanceláře, doktor Princep hbitě vstal a nabídl jim místa k sezení. Oba si všimli, že upřeně
pozoruje Damina, ale jinak jim jeho chování přišlo slušné, až vyloženě přátelské. Oba se
proto posadili na nabízené židle.
„Mohu vám nabídnout něco k pití? Vodu, kávu, koňak?“ pokračoval doktor zdvořile.
„Vodu prosím“ řekl tiše Damin a cítil, jak má sucho v krku.
„I mně prosím“ přidala se k němu Sora.
Princep sáhl do přihrádky pod stolem a vytáhl tři láhve vody a tři sklenice. Zatímco
dvě postavil před Soru a Damina, někdo zaklepal. Po doktorově výzvě se dveře otevřely a
dovnitř tázavě nakoukl muž, řidič ošuntělého modrého kombíku, který před chvílí také
zaparkoval před nemocnicí.
„V pořádku. Počkejte venku.“ řekl doktor, nalévaje vodu a muž zmizel na chodbě.
Poté se snad poprvé Princep obrátil k Soře: „Paní Punterová, že? Těší mě, doktor
Princep.“
„Ano, těší mě“ řekla překvapeně Sora, povstala a přijala nabízenou ruku. Když už
všichni zase seděli, nastala chvilka napjatého ticha. Damin cítil, že by měl začít, proto se
v rychlosti napil vody, odkašlal si a začal:
„Víte, stala se mi taková zvláštní věc. Asi to bude znít šíleně, ale měl jsem v téhle
nemocnici podstoupit operaci, abych…abych mohl zase chodit. Jenže se stalo něco
zvláštního. Když jsem se vzbudil, byl jsem někde jinde, v jiném městě. A taky…vypadám úplně
jinak. Neumím si to vysvětlit, ale přísahám, že je to pravda. Vůbec nevím, co se stalo a proč,
ale možná že vy byste mohl…Chápu, že mi nevěříte, ale kdybyste mohl…“
„Damine“ přerušil ho klidným, ale důrazným hlasem doktor Princep. „Buďte ujištěn,
že vám věřím. A jsem rád, že jste přišel. Věřím, že celou záležitost dáme do pořádku.“
Damin nevěřil svým uším. Nejenže ho doktor oslovil jeho jménem, dokonce mu věří a
snad i ví co se stalo a jak to napravit. Mlčky teď na něj zíral a dychtivě čekal, co bude dál.
Doktor Princep se pohodlně usadil.
„Myslím, že nejrozumnější bude vám vše vysvětlit. Za moji upřímnost vás žádám,
abyste si vše vyslechli až do konce, jakkoliv to pro vás bude nepříjemné, neuvěřitelné a
šokující. Věřte, že nemám důvod o čemkoliv lhát. A stejně tak věřím, že nakonec máme
stejný cíl – dát věci do pořádku. A jakkoliv je mi to nepříjemné, je mou povinností vás
upozornit, že celá budova je dokonale hlídaná, včetně této místnosti. A při jakémkoliv
náznaku něčeho nestandardního mají moji muži své instrukce.“ Odmlčel se a s úsměvem
dodal: „Nicméně pevně věřím, že k ničemu nestandardnímu nedojde.“
19.
Damin a Sora jen mlčky pokývali hlavou na znamení souhlasu a oběma se v hlavách
honili různé myšlenky. U Damina převažovala dychtivost se konečně dozvědět, co se stalo a
proč. Sora byla stále zmatenější a přemýšlela, jestli se přece jen nestala obětí krutého žertu,
nebo spiknutí šílenců.
Princep se pohodlně usadil a začal znova mluvit, nespouštěje při tom oči z Damina a
Sory:
„Tak tedy k věci. Budova, ve které teď sedíme, není jen nemocnice. Je to také sídlo
jedné, řekněme organizace o jejímž fungování ví pouze pár lidí na světě. A já ji řídím, tak jako
ji řídilo už pár mých předchůdců. A naším cílem není nic menšího, než udržovat chod světa
v pořádku. Asi jste si všimli, že za posledních pár desetiletí se mnoho věcí změnilo k lepšímu.
Ubývá válek, ekonomických krizí, diplomatických roztržek a i těm nejchudším zemím se
začíná dařit lépe. A to především naší zásluhou.“ Princep se odmlčel, aby poslední větě dodal
patřičný důraz. Tázavě se podíval na své hosty, ale když nezaregistroval žádný náznak dotazu,
nebo komentáře k jeho dosavadní řeči, pokračoval dál:
„Před desítkami let jsme totiž přišli na způsob, jak měnit chod dějin. Pomalu,
nenápadně a téměř nenásilně. A v posledních letech jsme tuto metodu dovedli téměř
k dokonalosti. Můžu pokračovat?“
Damin i Sora mlčky kývli hlavou. Vstřebávali doktorova slova a jakkoliv jim přišla
šílená, jeho mluva a vystupování vypovídali o tom, že pokud je ten člověk blázen, tak velmi
kultivovaný a inteligentní. Doktor Princep tedy pokračoval:
„Známe totiž způsob, jak ovlivnit myšlení lidí. Tedy jednotlivců. A to těch důležitých,
kteří svými činy zásadně ovlivňují celosvětové dění. Nebudu vás unavovat detaily, ale jde
v podstatě o to, že každý člověk vysílá jakési unikátní vlny nebo signály. Ty pochopitelně
nejsou vidět a pouze my máme technologii, která dokáže tyto vlny identifikovat, zaměřit a
my se tak jejich prostřednictvím můžeme spojit s jakýmkoliv člověkem – přesněji řečeno,
s jeho vědomím. K tomu potřebujeme pouze znát jeho DNA, která má s těmito vlnami
spojitost.“
Zatímco Damin mlčky poslouchal a snažil se přijít na to, jakou roli hraje v tomhle
příběhu, Sora to nevydržela a doktora nervózně přerušila:
„Promiňte, ale chcete říct, že jakýmsi vaším přístrojem zaměříte nějaké lidi a pak jim
říkáte, co mají dělat?“
„Není to bohužel tak jednoduché.“ usmál se doktor Princep. „Zaprvé potřebujeme
ten vzorek DNA. To v dnešní době není příliš velký problém a hodně nám pomáhá, že
pracujeme pod záštitou nemocnice. Za druhé nemůžeme vědomí jiných lidí ovlivňovat jen
tak, přímo. Potřebujeme k tomu vědomí jiného člověka. To je pochopitelně nehmotné, ale
v naší laboratoři s ním dokážeme pracovat, pomocí velmi složitých mechanismů ho dokonce
jakýmsi způsobem naprogramovat a poslat do vědomí člověka, ve kterém se usadí a začne
vykonávat onen naprogramovaný úkol. Ten člověk jinak normálně funguje, chodí do práce,
tráví čas s rodinou, jí, spí a v podstatě nic zvláštního nepozoruje…jen dělá do jisté míry to, co
chceme my.“
„Doktore, promiňte, ale…“ přerušila ho náhle Sora. Než ale stačila doříct větu, přerušil
ji opět doktor Princep:
„Samozřejmě, je to pro vás neuvěřitelné a vy zřejmě chcete nějaký důkaz. A ten sedí
vedle vás. Na další prosím ještě chvíli vyčkejte.“
Ale jestli je to pravda…jak můžete….kdo vám k tomu dal právo? Jak můžete
rozhodovat o tom co je a není dobré?“ zeptala se důrazně Sora.
„O tom nerozhodujeme my, madam“ nenechal se vyvést z míry Princep. „Ale opět
technika. Máme ty nejvýkonnější počítače s přístupem do všech archivů, sociálních sítí,
zpravodajských serverů a komunikačních kanálů. Tyto počítače provádí neustálé analýzy a
simulace. A díky tomu dokážeme vysledovat rizika a nebezpečí ještě dříve než vzniknou.
Nemůžeme a také nechceme se stát spasiteli, kteří napraví křivdy a bezpráví ve světě.
Nemůžeme zastavit války, krveprolití a hladomory. Ale můžeme zabránit těm budoucím.
Nebo alespoň velké části z nich.“
„Já…nějak nevím co říct.“ vysoukala ze sebe Sora. „Jenže co s tím má společného můj
bratr?“
Doktor Princep si promnul unavené oči a pokračoval: „Jistě, váš bratr. Jak jsem říkal,
k navázání spojení a předání instrukcí potřebujeme krom znalosti DNA také vědomí nějakého
člověka, které můžeme použít k našim účelům. Má to bohužel jednu nevýhodu a stinnou
stránku – abychom mohli extrahovat vědomí, musí jeho nositel zemřít.“
20.
Damina se kupodivu tato informace nedotkla tolik jako Sory. Nadále mlčel, zatímco
ona se ve své židli celá nahrbila a bezděky se naklonila k doktorovi:
„Co tím sakra chcete říct? A jestli je tohle celé nějaký vtip, tak je na čase s tím přestat,
rozumíte?“
„Ujišťuju vás, že to není vtip a že se vám to snažím vysvětlit, jak nejlépe
dovedu“ pronesl Princep klidným hlasem. „Ano, zní to krutě, ale k uskutečnění našeho
záměru potřebujeme vědomí člověka a k jeho ovládnutí ho musíme oddělit od fyzického těla
a to nelze jinak, než smrtí. Tedy zatím, snažíme se samozřejmě najít lepší způsob.“
„Velice šlechetné. Opravdu. Ale pořád jste nám nevysvětlil, co se stalo s bratrem.
Podle zprávy z vaší nemocnice zemřel při operaci?“ přerušila ho netrpělivě Sora.
„To je pravda. Váš bratr skutečně zemřel. Chápu, že je to pro vás citlivé, ale věřte mi,
že oběť jednotlivce je poměrně malou obětí pro záchranu stovek, tisíců, nebo miliónů lidí.
Nemyslíte?“ Při těchto slovech podal Soře šedou složku. „Toto je ten druhý důkaz.
Připravte se, že to pro vás nebude příjemné. A vy, Damine, se raději nedívejte vůbec.“
Sora nahlédla do složky a hlasitě zavzlykala. Na jedné straně byla série fotek
zachycující nebožtíka na pitevním stole. Na druhé straně byla spousta údajů a dat. Ty příliš
dlouho nestudovala, i letmý pohled jí stačil, aby na fotografiích poznala mrtvolu svého
bratra. Byl sešlý, zarostlý, sinalý, s podivně zlým výrazem ve tváři, který si vybavovala z jejich
posledních setkání. Štítivě odhodila složku na stůl a nepřítomně se zadívala ven z okna.
Teď pro změnu nevydržel Damin, uhodil rukama do opěradel židle a vykřikl:
„Ale já jsem tady! Tak co tady kurva dělám? A proč jako cizí chlap?!“
Doktor Princep si trpělivě povzdychl a pak pokračoval: „Jistě, pro vás to musí být
obzvlášť matoucí a nepříjemné, přejdu tedy rovnou k věci. Před časem jsme identifikovali
nebezpečí, které vyplývalo z jednoho nového softwaru na úsporný přenos internetových dat.
Podle našich analýz a odhadů by způsobil malou revoluci v cenách a dostupnosti
internetového připojení, ale také by díky tomuto programu v budoucnu došlo k masivním
únikům citlivých dat a jejich zneužití, což by pro spoustu korporací znamenalo definitivní
zánik. A tím by utrpěla veliká spousta lidí, ve finále pak celá společnost. Proto jsme se
rozhodli jej potlačit už v počátku. K tomu nám měl dopomoci pan Hospe, který měl v plánu
tento systém koupit a prodávat pod svým jménem.“ Doktor se krátce napil vody a
pokračoval:
„Náš plán byl tedy ovšem jiný. Přimět pana Hospeho, aby program koupil, ale nešířil,
jen ho měl držet pod zámkem, patentovaný, ale nepoužívaný. A proto jsme potřebovali
člověka, jehož vědomí bychom k tomuto plánu použili. K těmto účelům vybíráme zpravidla
lidi, kteří nemají příbuzné, nebo se s nimi nestýkají, neudržují společenské kontakty a my
máme možnost s nimi nerušeně…pracovat. A nikdo se příliš nepozastavuje nad tím, že náhle
a nečekaně zemřeli, případně že je postihlo neštěstí během nějaké operace…Jak vidíte, další
výhoda práce pod střechou nemocnice. Proto jsme také oslovili vás, pane Damine a nabídli
vám ten revoluční zákrok, při které jste později zemřel. Asi už tušíte, že o žádnou operaci
nešlo. Jednalo se spíše o jakousi formu euthanasie, při které jsme řízeně z vaší tělesné
schránky odebrali vědomí, to následně přetvořili k obrazu svému a poslali do těla pana
Hospeho, kde mělo vykonat svůj úkol. Jenže pak přišly komplikace. Nefungovalo to jako
jindy, něco bylo špatně. A příčinou jste pravděpodobně vy.“ Při poslední větě se Princep
pohledem obrátil na šokovanou Soru.
21.
V kanceláři zavládlo naprosté ticho. Doktor Princep oba nechával vstřebat všechny ty
informace. Sora vytřeštěně zírala na desku stolu, Damin zprudka oddychoval a zkoušel si
v hlavě srovnat to, co teď slyšel. Hlavně tu pasáž, ve které doktor mluvil o tom, jak ho
oddělali na operačním sále, aby nějaký chlápek nemohl kšeftovat s jakýmsi programem na
posílání dat. A ten chlápek je teď vlastně on. Pak už to nevydržel a rozesmál se:
„Ty vole, tak to je dobrý…o tohle tady teda fakt jde? A co s tím jako kurva teď hodláte
do prdele dělat?“ Poslední slova už skoro křičel a nevědomky přitom vstal.
„Řeknu vám ihned co budeme dělat. Tedy spíš co můžeme dělat. Jen se prosím
uklidněte, ano?“ Princep pomalu vstal, naklonil se přes stůl a pomalu usadil Damina zpátky
do židle.
„A co jste myslel tím, že za to můžu já? Jak to, že za to můžu sakra já? Co s tím mám
společného?“ vyštěkla náhle Sora.
„Hned se k tomu dostanu“ řekl pomalu a trpělivě Princep. „Věci zkrátka nefungovaly,
jak měly. To že jste tady, je toho koneckonců důkazem. Podle všeho se v těle pana Hospeho
usídlilo vaše vědomí a jeho tam zůstalo, což je v pořádku. Ale to vaše si uchovalo jakýmsi
způsobem spojení s vaším životem. A podle mojí teorie a podle dat, které máme, je důvodem
vaše sestra. Přesněji řečeno to, že jste dvojčata. I seriózní vědecké výzkumy dnes dokazují, že
mezi sourozenci, zejména pak dvojčaty může vznikat velmi silná, nehmatatelná vazba. Vazba,
která i po smrti jednoho z nich uchovává část vědomí v těle toho druhého. Proto, pane
Damine jsme nebyli schopni zcela oddělit vaše vědomí a dostat ho pod naši kontrolu. Proto
jste se nechoval zcela podle našich instrukcí a proto jste teď tady. A společně musíme přijít
na to, co budeme dělat.“
22.
Doktor Princep vstal ze židle a stoupl si k oknu. Ačkoliv byl pro něj předchozí rozhovor
dost vyčerpávající, cítil se skvěle. I podle svých přísných měřítek ho zvládl skvěle a měl opět
situaci pod kontrolou. Otočil se zpět do místnosti, nadechl se a začal další řeč:
„V prvé řadě chci, abyste věděli, že po tom všem, co jste se teď dozvěděli, vás
nemůžu nechat jen tak jít. Doufám že to chápete.“
„Takže? Mě zabijete? Zase?“ zeptal se ironicky Damin, zatímco Sora nepřítomně zírala
na špičky svých bot.
„Ne. To je velice krajní a pro mě samotného nežádoucí řešení.“ Krátce se zamyslel a
obrátil se na Soru:
„Myslíte, že byste nás mohla nechat chvíli o samotě, prosím? Slibuji, že se k nám brzy
zase připojíte.“ Sora, otupělá tím, co se v posledních minutách dozvěděla, beze slova
přikývla. Princep vstal, otevřel dveře a kývl na muže, který stále stál ve střehu na chodbě:
„Postarejte se na chvíli o paní Punterovou.“ Muž přikývl a trpělivě vyčkal, než Sora
vyšla na chodbu. Jakmile se za ní zavřeli dveře, obrátil se doktor Princep opět na Damina:
„Pragmaticky vzato, vy jste pro nás žádoucí člověk pane Damine. Větší problém je vaše
sestra. Víte, nejjednodušší by pro nás bylo ji eliminovat, dokončit váš přenos a celou tuto
záležitost uzavřít jako komplikaci, ze které se poučíme.“
„Tak na to zapomeňte…to nedovolím.“ řekl tiše Damin a vzdorovitě pozoroval
Princepa.
„Damine. Dovolte, abych vám připomněl, že vy ani vaše sestra nejste pány situace.
Ale chápu, že je pro vás těžké přijmout takové řešení. Proto jsem ochoten pro vás udělat
něco výjimečného.“
„Aha, další nabídka, která se neodmítá?“ zeptal se posměšně Damin. „To už tu myslím
bylo a nedopadlo to moc dobře, že?“
„Jistě. Máte pravdu. Ale já nedělám stejné chyby dvakrát. A vsadím se, že byste dal
cokoliv za normální život se svou rodinou. Infel, Puli a vy. Jako dřív. Šťastní a spokojení. To
dokážu zařídit.“
„Jak?“ zeptal se tiše Damin a polknul. A i z toho jediného slůvka Princep poznal, že
uhodil na správnou strunu.
„Jednoduše. Vaše žena si našla partnera. Podle našich informací se jedná o vcelku
spokojené soužití dvou, vlastně tří lidí. A vy byste mohl být na jeho místě. Představte si, že
vaše sestra zemře. Vám se pravděpodobně neskutečně uleví a celá věc se začne dostávat do
správných kolejí. Poté dokončíte úkol, který máte. Pak zemřete také. Vše v naší režii,
pochopitelně. A my budeme mít k dispozici vědomí dvou lidí, se kterými budeme disponovat
– vaše a vaší sestry. A pak už je maličkost vaší ženě a jejímu partnerovi implantovat nové
vědomí, jehož součástí budete i vy. Vědomí, jehož posláním bude šťastný a spokojený život.
Pro vás navíc nový život, v těle mladého, zdravého muže – s jeho vzpomínkami a zážitky.
Zapomenete na všechno špatné, co se stalo za poslední měsíce. Na sestru, která se stala
dejme tomu obětí zákeřné choroby, budete oba vzpomínat s láskou, můžete si osvojit její
děti, které budete milovat jako vlastní...A myslím, že se určitě domluvíme i na nějakém
štědrém finančním příspěvku. To nezní tak zle, co říkáte?“
„To přece nejde...takhle si hrát...“ pronesl nešťastným, zlomeným hlasem Damin,
zatímco si usilovně mnul čelo a pro změnu se díval kamsi do země. Doktor ale v jeho hlase
správně postřehl váhání a proto okamžitě pokračoval:
„Můžu vám zaručit, že nebudete cítit žádné výčitky, nebudou vás pronásledovat
žádné nepříjemné vzpomínky. Všechno pro vás bude naprosto přirozené. Lidské vědomí
v sobě skrývá obrovský potenciál a nekonečné možnosti, věřte mi.“
Damin se nadechl a vzepjal se k poslednímu odporu:
„Ale Sora…přece ji nenechám zabít, proboha…“
„Damine, opravdu si velice vážím každého lidského života. Ale pokud jde o moje
poslání, nemůžu dělat kompromisy a řídit se city. A uznejte, že moje nabídka je velice, velice
velkorysá. Ale také časově omezená. Brzy nastane čas, kdy budu muset jednat – nezávisle na
vašem rozhodnutí a vůli. Zachovejte se prosím také rozumně.“ Princep během hovoru opět
usedl na svou židli a zpytavě sledoval Daminovu reakci. Ten se na něj s lesknoucíma očima
podíval a tiše pronesl:
„Dobře…ale chci ji ještě vidět.“
23.
Princep neskrýval potěšení, když vstal a vydal se kolem stolu ke dveřím. U Damina se
zastavil.
„Jistě, ani mě nenapadlo nedát vám možnost se rozloučit…Ale ve svém zájmu, o naší
dohodě prosím pomlčte. Půjdeme teď všichni společně do laboratoře, na vyšetření a
konzultaci. Pak už nechte vše na nás. Máte moje slovo, že vše proběhne civilizovaně a
naprosto bezbolestně. Ani o tom nebude vědět. Spoléhám na vás.“
Při těch slovech položil ruku Daminovi na rameno a chystal se otevřít dveře a zavolat
Soru. Damin ale bleskurychle jeho ruku sevřel svojí levačkou a zkroutil mu ji za zády, takže se
Princep musel okamžitě s bolestivým povzdechem skrčit. Ve stejném okamžiku hmátl Damin
pravou rukou na doktorův stůl a sebral z něj ozdobný nůž na dopisy s asi
deseticentimetrovou, tenkou a ostrou čepelí. Tu okamžitě přitiskl doktorovi pod spodní
pravé žebro tak prudce, že projela jeho pláštěm, sakem i košilí a zastavila se na jeho kůži.
Princep zalapal po dechu a přestal klást odpor a snažit se vymanit z Daminova stisku.
Ten byl koneckonců až příliš pevný na to, aby se mu to povedlo.
„Tak…teď budeš dělat, co ti řeknu, jinak to do tebe zabodnu, jasný?“ zašeptal Damin.
„A já to klidně udělám, je mi to fakt jedno.“
Doktor přikývl: „Damine, tohle je zbytečné, já vám slibuji, že…“
Damin mu ze vzteku ještě víc zakroutil rukou, takže doktor bolestivě zasténal a ještě
víc se pokrčil v kolenou.
„Dost těch keců – mluvit budeš, až ti řeknu. Jestli ne, tak umřeš. Teď půjdeme ven. Ty
všem řekneš, aby šli pryč a nechali nás odejít. Jestli se něco posere, zabiju tě. Jestli se
dostaneme v pohodě ven, tak tě nechám jít.“ Nečekal na odpověď a s doktorem před sebou
se začal sunout směrem ke dveřím.
„Otevři a pošli toho chlapa pryč. Pak pojedeme výtahem dolů.“
Doktor otevřel dveře a oba pomalu vyšli z kanceláře. Opodál dřepěla Sora, opírala se
zády o zeď a hleděla přes chodbu z okna. Kousek od ní stál její hlídač a bedlivě ji pozoroval.
Oba se však okamžitě podívali ke dveřím, když slyšeli jejich otevírání. Jejich výraz se okamžitě
změnil, protože hned poznali, že něco není v pořádku. Muž – hlídač udělal krok směrem
k doktorovi, ale ten ho okamžitě zarazil:
„Stůjte! Nic nedělejte a jděte pryč.“ Když ucítil špičku nože, která tlačila víc a víc na
jeho kůži, dodal: „A nevycházejte, dokud vám neřeknu. Nic nepodnikejte. Nechte nás odejít.“
Damin spokojeně přikývl a kývnul na Soru: „Přivolej výtah, jdeme pryč.“
Překvapená Sora se nevzmohla na slovo a rozběhla se k výtahu. Zmáčkla tlačítko a
znova se překvapeně podívala na zvláštní chůzi Damina, který před sebou strkal podivně
zkrouceného Princepa. Než oba došli k výtahu, jeho dveře se otevřely. K Daminově úlevě byl
prázdný. Všichni tři nastoupili a Damin po dvou vteřinách přemýšlení řekl Soře, aby zvolila
jako výstupní stanici podzemní parkoviště. Ta opět poslechla a teprve když se výtah rozjel,
všimla si nože v Daminově ruce, který nepřestával mířit přímo do Princepových útrob.
„Co to děláš?“ vyjekla. „Proč?“
„Musíme pryč. Chtěli tě zabít a mě s Infel vymýt mozek.“ objasnil jí stručně Damin.
„Proč?“ zeptala se s vytřeštěnýma očima Sora.
„Potom.“ odbyl ji stručně Damin. „Nejdřív se musíme odtud dostat.“
24.
Když vystoupili z výtahu, ovanul je typický chlad a pach podzemního parkoviště.
V jeho šeru se rychle zorientovali a zamířili k východu. Na svoje možnosti šli poměrně rychle,
přesto jim asi minutu trvalo, než se octli před východem pro chodce. Damin se natočil k Soře:
„Vem si klíče a přijeď s autem. Mám je v kapse.“
Sora chtěla zaprotestovat, ale když viděla Daminův napjatý výraz, rozmyslela si to,
nahmatala v kapse klíče a rozběhla se ven. Damin čekal s Princepem před sebou a nervózně
se rozhlížel. Doktor trpělivě a mlčky čekal, jen se občas pokusil poněkud narovnat ztuhlou
ruku. Po pár minutách, které se pro Damina neskutečně vlekly, se ozval zvuk auta. Za
volantem seděla Sora a poněkud nejistě zaparkovala u východu. Jako zázrakem nikde nebyl
žádný chodec ani řidič a tak mohli zcela nerušeně a hladce nastoupit. Sora zůstala za
volantem a bojovala s nastavením sedačky, protože teď sotva dosáhla na pedály. Damin
s doktorem se nasoukali na zadní sedačku, což nebylo příliš jednoduché a pro doktora vcelku
bolestivé, protože měl celou dobu ruku zkroucenou pod svými lopatkami a velice ostrou
čepel pod žebry. Ta mu ostatně už na několika místech kůži prořízla, nicméně vše snášel
mlčky a bez stížností.
Když se usadili a auto se rozjelo, Sora nevydržela a zasypala Damina otázkami:
„A kam to vůbec jedeme? A co hodláš dělat? Co bude s ním? A kdo mě chtěl zabít?“
Damin unaveně vydechl a ve stručnosti Soře vylíčil, co zjistil. Nejdřív jí však řekl, aby
zajela s autem na okraj města. Ujeli ještě pár set metrů po zašlé lesní cestě a tam doktora
beze slova vysadili. Damin ještě ve zpětném zrcátku pozoroval, jak si protahuje ruku a
pozoruje odjíždějící auto.
„Fajn, to by nám mělo dát trochu času“ řekl Damin.
„Času na co? Co chceš dělat? Uvědomuješ si, do čeho mě to zatahuješ?“ rozohnila se
Sora.
„A uvědomuješ si sakra, že kdybych tohle neudělal, tak jsi teď už mrtvá?“ uzemnil ji
Damin.
„Ne, protože tomu všemu prostě pořád nemůžu uvěřit, tohle je snad zlej sen!“ Sořin
hlas se zlomil a přešel v tiché, tlumené vzlykání. V autě chvíli nastalo ticho. Přerušil ho až
Daminův dotaz:
„Kam to jedeš? K tobě domů nemůžeme, tam nás určitě budou hledat.“
„Tak kam?“ zeptala se napůl vztekle, napůl zoufale Sora.
„Jedině…k Infel. Aspoň na chvíli. Chci ji vidět a vymyslíme co dál.“
„Ale to…dobře, jak chceš.“ rezignovaně odvětila Sora a jejich auto nabralo nový kurz.
25.
Doktor Princep se mezitím vydal lesní cestou směrem k silnici. Toto extempore s jeho
únosem ho velice mrzelo. Jeho neotřesitelná pozice pána situace dostala povážlivé trhliny a
on usilovně přemýšlel, kde udělal chybu. Nakonec usoudil, že příliš spoléhal na svoji
nedotknutelnost a byl až moc suverénní. Umínil si, že nic takového se už nestane.
Po chvíli uslyšel zvuk motoru a hned nato se mezi stromy objevil černý taxík. Princep
se po dlouhé době nepatrně usmál a v duchu děkoval Daminovi, že ho zapomněl prohledat a
nechal mu tudíž jeho telefon.
„Adresa číslo dvě.“ To jediné doktor pronesl, když usedl na zadní sedačky taxíku.
Vepředu seděli dva muži a bez jakýchkoliv dalších otázek se auto zase rozjelo.
*
Infel zrovna vybírala ze schránky dnešní poštu, když kus od jejího domu zastavilo cizí
auto. Nevěnovala mu pozornost, ale pak se přece jen ze zvědavosti podívala, kdo z něj
vystupuje. Překvapilo ji, když viděla Soru s cizím mužem, ale jako obvykle na ni přátelsky
zamávala. Když viděla její výraz v obličeji, přestala se usmívat a netrpělivě čekala, až k ní
přijde.
„Ahoj Infel, pojď prosím tě dovnitř.“ Sora ji chytla za ruku a táhla do dveří.
„Ahoj, dobře…“ zakoktala zmateně Infel a zkoumavě si prohlížela nervózního chlápka,
který je následoval.
„Kdo to je?“ zašeptala Infel Soře do ucha, když za sebou zavírala dveře. „A co se
stalo?“
„Tomu asi neuvěříš…“ odvětila s povzdechem Sora. „Tomu neuvěříš…“
Damin mezitím nespustil s Infel oči. Měl tisíc chutí ji obejmout a zlíbat ji, ale věděl, že
by to teď asi nebyl nejlepší nápad.
„Posaďte se…a omluvte ten nepořádek. Nějak jsem ještě neměla čas…“ řekla
rozpačitě Infel, když je usadila ke kuchyňskému stolu. „Dáte si něco?“
„Ne, díky.“ řekla rychle Sora. „Jsi tu sama?“
„Jo…Puli je ve školce a Proco v práci. Já mám dnes volno.“
„Výborně.“ oddechla si Sora. „Pokusím se ti něco vysvětlit. Bude to znít šíleně, ale věř
mi prosím. A vlastně bych vás měla představit. A radši se posaď. Tohle je...“ Soru uprostřed
věty přerušil hluk zvenčí. Všichni tři se jako na povel zvedli a podívali se ven.
„Do prdele, kde se tady bere?“ utrousil vztekle Damin, když za oknem spatřil doktora
Princepa v doprovodu dvou mužů.
„Infel, můžeme se někde schovat? A nikomu prosím neříkej, že jsme tu byli, ano? Je
to důležité.“ prosila Sora.
Infel přikývla a odvedla je na chodbu, kde otevřela malou komoru plnou ložního
prádla a oblečení, úhledně poskládaného v poličkách. Damin i Sora se při troše snahy vtěsnali
do prázdného prostoru, Infel za nimi zavřela a pro jistotu i zamkla a klíč schovala do kapsy.
Přesně v ten moment zazvonil zvonek. Infel šla otevřít a podle očekávání stála tváří v tvář
doktoru Princepovi a jeho doprovodu.
„Dobrý den, doktor Princep, těší mě.“ představil se Princep a se zdvořilým úsměvem
zkoumavě hleděl na Infel. Ta si ho chvíli prohlížela, pak udělala úkrok stranou a uvolnila cestu
do domu.
„Dobrý den. Prosím.“ řekla stručně, vytáhla z kapsy klíč a ukázala prstem na komoru,
kde se se zatajeným dechem ukrýval Damin a Sora. Doktor Princep s úsměvem kývnul hlavou
a obrátil se ke dvěma mužům, kteří ho doprovázeli:
„Prosím pánové. Pokud možno v klidu. Oba potřebujeme dostat do nemocnice živé.
Tedy alespoň číslo 487.“
Poté se odvrátil a vytáhl z kapsy telefon, ze kterého odeslal krátkou zprávu:
PŘENOS ČÍSLO 488 POTVRZUJI JAKO ÚSPĚŠNÝ. PŘENOS ČÍSLA 487 BUDE DOKONČEN PO
PŘEVOZU OBJEKTŮ DO NEMOCNICE.