Ráno jsem byl na Sociálním úřadě. Bylo mi sděleno, že moje žádost o umístění v domovech se sociální službou byla opět zamítnuta. Za minulý rok, dva tisíce čtyřicet jedna, se statisticky opět prodloužil průměrný věk dožití. Přestárlí opotřebovaní občané se jen díky udržovacím lékům a operacím kupí v ústavech. Sociální systém je několik roků v kolapsu a mnozí starci už nevidí jiného východiska, nežli se sprovodit ze světa.

Jsem zmatený!

Jsem jak Metuzalém a díky pokročilému věku senilním. A ty moje nohy! Ještě že mám tu možnost penězi podmazávat svého farmaceutického šamana. Ten mi předepisuje prý zázračný lék značky Triskobelhal. Díky těmto okolnostem, jsem alespoň schopen mátožné chůze!

Po návratu ze Sociálního úřadu domů, jsem podlehl zoufalé myšlence. Chudáci děti a vnukové na mě nemají vůbec čas. Na světě jsem zůstal opuštěný. Počala mnou zmítat deprese! Odpoledne se stupňovala a večer už jsem byl v háji. Tedy, v tom pomyslném i reálném – tam u nás za panelákem!

Byl jsem tam spolu s legálně drženou pistolí ráže devět mm a definitivním přesvědčením, se zdejší planetou provždy rozvázat existenčním poměr!

Před odchodem do háje jsem doma vše pečlivě uklidil.  Snědl poslední zbylá sousta zatvrdlého rohlíku, spolu, s  již odleželými a líně plazícími se olomouckými tvarůžky.

„Na červy si musím zvykat!“ pomyslel jsem hořce.

S čistými ponožkami, čistou košilí a vyčištěnými zubními protézami, stojím s pistolí v ruce. Natahuji její uzávěr! Náboj zacvaknul do komory a poplašil na útlé javorové větvičce tiše šmírujícího kosa, tak černého, jak má představa o nejčernější smrti. Do tváře mi v zápětí štípnul otravný komár. Jako by mu to nestačilo – sadistovi, vlezl mi do nosní dírky. Zlostně jsem zafuněl a polekal kosa podruhé. Kos povyskočil, ale neodlétnul. Opět se na větvi uvelebil zřejmě obrněn přesvědčením, že „mé smrti se dočká, když si počká!“ Mám trému. Potřebuji se soustředit z pochopitelných důvodů. Už i proto, že se přece osobně nestřílím každý den. Chci mu nahnat strach a zacílil jsem na něho výhružně zbraň, ale on se ani nepohnul. Vzdávám to! Už konečně mířím hlavní na svůj spánek. Ruka se mi chvěje. Mozek, který jako by se zhmotnil do komputeru, začal chrlit megabajty zmatečných myšlenek a fantasmagorií.

Cítil jsem trýznivou žízeň, kterou jsem suše zahnal. Cítil jsem pochyby svého konání, které mrzačily moji pragmatickou smrt. Zíral jsem na kosa, který pojednou pozvedl křídla nad hlavu a k zemi se sesula štíhlá, nádherná dívka, oděná v černý til!

„Aháá“ řekl jsem si potichu.

„Je poslední pohlednou slastí, kterou mé oko schrastí.“

Asi jsem zešílel! Začínám zde veršovat?

 K mému úžasu, měla identickou podobu mojí privátní zubařky. V její ordinaci jsem z ní měl odvěký panický strach a hrůzu. A ejhle. V ruce se jí opravdu objevily zubařské kleště! Usadila mě do křesla a vyhrkla.

„Tak pane Oldřichu. Vlevo šestka dole, ta musí ven. Ta je vykotlaná napadrť! Ale vezmu vám kompletně celé vaše zubní „přízemí.“ To celé už nestojí za zanic. Co taky se zuby v urnové pixle? Tam už jistě žádné jídlo chroustat nebudete!“

„Ale já mám zubní protézy.“ zaprotestoval jsem.

Zubařka se zmateně zatvářila a chvíli se na stolku přehrabovala v papírech.

„Z vás snad nikdy nevypáčím ani bod pro Zdravotní pojišťovnu. A to ani před smrtí? Tak mi dejte alespoň ty zubní náhrady, někomu se třeba budou hodit.

Strnul jsem. „To se mně snad jenom zdá!“

Zavřel jsem nevěřícně oči a v zápětí je znova otevřel. Na větvi seděl opět černý kos a nehybně se díval.

„Já z toho pitomého ptáka tady zblbnu. Jestli to tady rychle nedokonám, tak mě odtud odvezou rovnou do blázince.“

Snažil jsem se uklidnit. Ruka se zbraní se rozvibrovala a její hlaveň chaoticky poskakovala po spánku mé hlavy. „Jen abych se vůbec trefil.“

Zhluboka jsem se nadechl, zavřel oči a zmáčknul spoušť pistole…

 Tma!

 

 

Ha, už jsem tam!  Pojednou stojím u ztichlé skořepiny kupole domu. Nad portálem je velkými písmeny vyvedený nápis „MUZEUM.“

„To je divné. Jsem mrtev a tady – doufám, že v nebi, jsou budovy?

Už pro změnu stojím v jeho podivném přízemí. Zabloudil jsem kamsi a pochopil, že se nacházím v jakémsi polystyrénovém labyrintu světa, ve kterém už nejsem schopen se orientovat. K tomu se mi chce čůrat a je mi zima. Zírám unaveně na bílou stěnu dlouhé chodby, kde je vývěska s potiskem drobných písmem. Tam dole jsem zapomněl brýle… tak alespoň nadpis. Zaostřuji zrak na první tři protáhlá slova a v duchu si pročítám. „GLOBALIZAČNÍ MORÁLNÍ ŘÁD.“

„Proboha!“ zvolal jsem, ale hned se zarazil.  Uvědomil si, že tímto oslovením bych zde měl šetřit, když už tady jsem nahoře u „Něho a Toho“ tak blízko!

 „GLOBALIZAČNÍ?“ to ani tady si nevystačí a nativní lidství zde globalizují? Jen doufám, že nebeského pokroku tady mají sami dost. Migrující lidské duše sem nezavlekli bankovní účty a fenomén nezbytného internetu.

Každou vteřinou ve mně sílí puzení a vyčerpaná prostata zadržuje moč zuby nehty.

„No to je hrůza, už to déle nevydržím. Kdyby se už konečně někdo objevil a ukázal mi směr k toaletám.  Čůrá se tady vůbec?

 

Opřel jsem se rukou unaveně o zeď a křížil nohy.

Konečně zaskřípěly polystyrenové dveře a objevila se postava dítěte, ale vlastně, jaké dítě?

Bylo to takové „Zakrsle“ s příznačnými tykadly na hlavě, kde vévodilo jedno velké oko nad rozpláclým nosem a úzkými fialovými rty, mezi kterými se bělal špičatý zub. Z boku šišaté hlavy mu trčelo jedno obrovité ucho, za kterým měl zaháknutý zlato-oranžový, jakýsi typ ovladače.

Stanulo ve dveřích a udiveně na mě mžouralo, jako bych sem spadl z Marsu. Vlastně to vypadá, že je tomu zcela naopak a z toho Marsu, spadl on?

„Prosím vás, já tady v domě nějak zabloudil. Nevíte prosím, kde se nachází Úřad evidence nebeských obyvatel a toalety? “ zeptal jsem se s respektem.

Zakrsleho oko zamžikalo v úžasu. Jeho vyzáblá ruka vyhákla zpoza ucha ovladač, kterým zamířilo na mě. Ovladač počal pípat a intenzivně chrčet. Vyzařoval červené vlny, které do mě narážely. Roztékaly se v konzistenci želé po mém těle a voněly lesními jahodami. Vše pominulo po několika vteřinách a zcela beze stopy zmizelo. Zakrsle pozvedlo ovladač k obrovitému oku a soustředěně se zadívalo na display.

„Vy jste člověk?“ překvapeně zamumlalo Zakrsle.

„Vy jste ještě nevyhynul?!“

Krve by se ve mně nikdo nedořezal! Tlak mi v těle kriticky poklesl – beze zbytku, protože nohavicí u kalhot mě vytékal teplý čúrek. Rozpačitě jsem polknul slinu.

Za Zakrslem se pojednou začali kupit příchozí. Ještě menší Zakrslata s menšími tykadly, menším okem a uchem, ale celé v pestrých barvách. Zřejmě děti? Obstoupili dospělého Zakrsleho, který zasvěceně promluvil.

„Tak vás pěkně vítám, děti, v naší muzejní v expozici Pravěké doby. Doby sebe destrukce pozemské civilizace dvacátého prvého století, tamějšího planetárního letopočtu. Zde před námi právě stojí… ehm, hm.“

Zakrsle se zamyslelo a pohlédlo do svého zlato-oranžového ovladače, který pípnul a opět zachrčel. Dále pokračovalo.

„Takže děti, před vámi se právě nachází noví unikátní objev funkčního exempláře důchodce – vzácného již Prasociála. Prosím, povšimněte si jeho podivného vzhledu i chování. Strhaných rysů, jeho zhuntovaného těla a mokrých pomočených nohavic. Prosím, jen se kvůli možnému zavlečení sebedestrukční infekce, jedinečného originálu nedotýkejte. Taky nehlučte, ať jej nevyplašíte! Zajisté uvítá a potěší tento historický skvost, i našeho řiditele Muzea, Megaplana Lůňana. Jeho zakladatele a geniálního vůdce vládního křídla Antisociálních věcí. Jistě dál po karanténě experimentálně prověří odolnost zdejšího nového objektu, před uložením do ozónové díry.

Mezi Zakrslaty, to zašumělo a já propadal panice.

 

 To mě zřejmě vybudilo k vědomí… probírám se z komatu!

 Ustrašený a vyplašený až k smrti. Ale co je mi to platné „k smrti“, když stále záhadně žiji a smrt stále nikde! Ta, jako jediná… a poslední lidská životní jistota v pořadí. Co se to se mnou vůbec děje? Neunesl jsem dále nahromaděné emoce a zoufale vykřikl.

„Kde je má smrt, kde jí mám hledat. Bože, kde jenom je?!“

Až teprve teď jsem si uvědomil, že mi po krku pod košili, ze spánku stéká pramínek teplé krve! Opanovala mě naprostá odevzdanost a slabost.

 

Ruka mi konečně přestala nezvládnutelně vibrovat. Opět jsem natáhnul uzávěr – zmáčkl kohoutek. Ozval se ohlušující výstřel! Ucítil jsem v hlavě tupou bolest. Poté, snad dvě vteřiny, pocit úlevy. Pohladila mně nahá kráska v černém tilu… tak nevýslovně něžně. Uchopila moji bezvládnou ruku a spolu prolétáme modrým okružím vzhůru. Definitivně a naposledy.