Kontakt ze Zemí

,„Podle mě sme pořád dost daleko. Nevěřim, že tenhle bod je Země.”

Zbytek výpravy se vracel z velice vzdálených končin Prostoru. Směrem ke své domovské planetě. Alespoň přibližně - nebylo totiž možno určit její přesnou polohu.

„Sakra. Nechci vidět, co se bude dít, až se tam vrátíme, Terry. Jak jim to vysvětlíme?”

Druhý člověk z planety Země jen kroutil hlavou. Nedokázal totiž dát dohromady kloudnou odpověď. Plavidlo, které se vracelo z neúspěšné mise by svým vzhledem mohlo hovořit samo za sebe. A uvnitř bylo jen torzo lidské osádky. Dva z šestnácti. Dva naživu. Čtrnáct mrtvých. Plavidlo v kritickém stavu.

„Chci se jenom najíst, Kulene. Nic víc. Sežral bych i podrážky svejch bot, pokud by mě to zasytilo... Ale. Chápeš to? Vidíš, co jsme udělali?”
„Nebyla tu jiná možnost, Terry. Tohle je pochopitelný.”

Terry znovu uchopil svou bezradnou hlavu do dlaní. Opřel loket o bezpečnostní madlo a zapálil si znovu cigaretu. Detektory kouře už dávno vypověděly službu. Nereagovaly dokonce ani na příkazy. Celá ta nefunkční plechovka letěla setrvačností směrem k Zemi. A možná zcela jinam. Navigační prvky nebyly schopny sebemenší koordinace letu.

XXX

Ten příběh se zdál čtenáři zajímavý. Seděl v parku a hltal každý řádek. Byl nádherný slunečný den. Dychtivě otáčel stránku za stránkou a našel ve vyprávění knihy pojítko. Slabý vánek ovíval jeho bosá chodidla.

XXX

„Jestli tohle přežijeme, a vrátíme se na Zem... Co budeme dělat? Nebudeme vítězi, co se vrátili z úspěšný mise. Podívej se na ty mrazáky... A stejně se už ani nesnaží nás kontaktovat. Zpráva by určitě přišla. I když jsme teprva teď na perimetru komunikace. Kdybysme alespoň mohli ty kosti někam vyhodit. Kurva, já mám hlad, Kulene.”

Přeživší se zahleděl na svého kolegu a v očích mu bleskla nová jiskra nadějě. Možná by tak mohl ukojit svůj nemožný pocit hladu. V ruce třímal kus nalomeného bezpečnostního madla. A chystal se zaútočit...

XXX

Čtenář zavřel knihu a vydal se z parku směrem k domovu. Bosé nohy tak při chůzi interagovaly se vemožnými druhy povrchů. Chladné, lesklé dlaždice na pěších zónách města se střídaly s méně udržovanými chodníky; které nebyly pro kontakt příliš přívětivé. Několik ostrůvků písku s neurčitými předměty, jež se nepříjemně zapichovaly do chodidel dávaly jasně najevo, kudy vede cesta...

Čtenář na svou vlastní kůži stále pociťoval metaforu příběhu z knihy. Zažíval úzký kontakt ze Zemí.