Průchod - III. část: Stanice 43

„Velitel Kann,“ ukáže Iliana na černocha. „A šéf údržby Andersen,“ představí mi druhého, ještě než vůbec vylezeme z ionoptéry, abych věděla, s kým budu mít tu čest.

Venku si pořádně zapnu bundu a musím říct, že dost lituji vojáky a posádku, kteří ještě musí vykládat zásoby, zatímco my můžeme jít rovnou do prostor budovy, chráněné před deštěm a větrem. Ale nejdříve se musíme seznámit.

„Samuel Kann, šéf stanice,“ křičí muž, aby byl slyšet přes hluk deště, a ukloní se mi. „Tohle je Lionel Andersen, dohlíží na údržbu a technický servis stanice.“

„Despota caesarina Theodora Amorejská,“ představím se pro formu. „Děkuji za uvítání. Můžeme dovnitř?“ a společně vejdeme do sice chladných, ale suchých prostor vstupní platformy.

Uvnitř to není moc zařízené. Jen pár kusů plastového nábytku, stůl s počítačem, u kterého sedí nějaký asistent zachumlaný v zimní bundě a dvojice hlídajících strážných. Žádný přepych, žádná výzdoba, zima jak v psírně, protože se šetří na zbytečných nákladech. To jediné důležité je průhledná plošina, která je výtahem vedoucím do srdce mořské temnoty, do těžařské kolonie.

„Vítejte na stanici 43, taky novopolské těžařské stanici,“ řekne Kann, když už je klid. Protože jestli je uvnitř něco, tak je to ticho. „Kovodělné a těžařské stanici s rozšířeným biochemickým, geologickým a oceánografickým výzkumem,“ pronese Kann pyšně a uvede nás na plošinu, kde poté zadá příkaz k sestupu do hlubin oceánu.

„S rozšířeným výzkumem?“ podívám se na Ilianu.

„Ano. Vzpomínáte na děkana Tarquinia?“

„Jistě.“

„Před šesti lety opustil univerzitní prostředí a založil soukromou vědeckou společnost OVA. Oceánografická výzkumná asociace. Specializují se na výzkum podmořského života, geologie a geografie v součinnosti s firmami, které působí v těžařských stanicích. Jednoduše řečeno, platí část nákladů a my mu poskytujeme prostory k experimentálnímu i základnímu výzkumu v těchto oblastech. Zároveň poskytují konzultace k optimalizaci, tedy minimalizace škod na životním prostředí při udržení výnosnosti stanic. Tady má čtyři vědce, kteří studují hlubinný život a poskytují rady v oblasti rozšíření důlních šachet.“

„Z toho vydělávají?“

„Je to lukrativní. Podle toho, co vím, tak OVA vydělává na konzultacích, publikacích článků, zprostředkování výzkumné činnosti pro státní instituce, výrobě nástrojů pro podmořský výzkum a tak dále. Nejsou příliš ambiciózní, ale mají solidní podnikatelský model,“ Iliana si všimne, že jsem začala zírat okolo.

Noříme se do hlubin, obklopeni tvrzeným sklem obohaceným o grafit a průhledným energopolem, takže jsme v naprostém bezpečí a zároveň vidíme krásu Atlantiku a jeho útrob. Míříme do široké prohlubně ne nepodobné obří tlamě, která nás má pozřít, a která místo zubů má překrásné a rozlehlé korálové útesy, kterých v této části Atlantiku moc není. U nich vidím v dálce karety, ale i medúzy. Všechno má nádech barev od modré po zelenou, někde i žlutou, tam kde se nachází písčitá dna a stěny. To vše osvětlují sluneční paprsky, které pronikají jak skrze mraky, tak přes hladinu oceánu. Nikdo nemluví a je dokonalé ticho, rušené jen mírným táhlým zvukem výtahu, ale jinak ničím. Mrazí mě v zádech z toho pohledu. Není to poprvé, a určitě ani naposledy, kdy takhle sestupuji do hlubin oceánu, ale vždy mě to stejně uchvátí. Nakonec řeknu jediné. „Nádhera.“

„Že? V relaxačním modulu máme část prostor zbudovaných tak, aby bylo vidět na nejkrásnější korálové útesy, i když jsou celkem daleko,“ říká Kann. „Je to tam jako holografická nástěnná projekce. Máme holografické senzory rozmístěné u korálů a ty to snímají a přenášejí do relaxačního modulu.“

„Ze stanice to není vidět?“

„Ne. Stanice je tři a půl kilometru hluboko, zbudována v obtížně přístupném podmořském údolí, odkud vedou těžební šachty. Je tam tma, jak v noci. V okolí není téměř žádný život. Bylo tam jen pár hnízd různých organismů v okolí černých kuřáků. Ty jsou právě středem zájmu zdejších biologů a biochemiků,“ odpovídá Andersen.

„I tohle je nádhera?“ zeptá se Kann a otočí mě. Na opačné straně vidím něco, co skutečně není nádherné. Něco s čím jsem se v mělčích vodách Středozemního moře ještě nesetkala. Ne všude v přírodě se člověk setká s krásnými zvířaty, či rostlinami a tu věc, která právě plula okolo výtahu, bych rozhodně krásnou nenazvala. Mnoho metrů dlouhá a tenká bílá chapadla hlavonožce, která se všude komíhala a třepotala s téměř průhledným „ramenatým“ tělem obrovských ploutví. Ta představa, že by mě to chytilo a sevřelo, jakkoliv pochybuji, že to má velkou sílu, byla děsivá.

Raději se na to přestanu dívat a podívám se pod nás. „Jak dlouho trvá cesta výtahem?“

„Úplně krátká není. Pět minut,“ stěžuje si Iliana.

„Co dekompresní nemoc? Předpokládám, že i zde energopole udržují atmosférický tlak shodný s povrchem, že?“

„Velmi správně,“ potvrdí Andersen. „Máme tu hned tři vrstvy energopolí udržované modulárními jadernými reaktory a geotermálními vrty. Pro jistotu. Víme, že jinde se spíše používá kombinace energopolí a pevných materiálů, ale my jdeme jen touto cestou. Tři pole. Když vypadnou dvě, tak i třetí ještě udrží strukturu základny dostatečně dlouho k provedení evakuace personálu.“

„A když vypadne poslední?“

„Tak už nám to bude jedno,“ vytřeštím zrak a muž jen pokrčí rameny.

„Příjemné pomyšlení.“

„Je to trochu klaustrofóbní, ale kdykoliv se dostaneme na povrch,“ upozorňuje Kann.

„Narážíte na Europu, že?“

„Na žádné podmořské stanici se taková katastrofa nezopakovala. Stejně byla přijata doplňující opatření.“

„Například?“

„Relaxační modul, pravidelné psychologické prohlídky, přísná lékařská kritéria pro práci v tomto prostředí a možnost konzumace konopí. Ostatní drogy nejsou v těchto prostorech povolené.“

„Ani LSD a extáze?“

„Ty zpočátku ano, ale došlo k prudkému poklesu produktivity práce a prudkému nárůstu počtu těhotenství, takže jsem omezil jejich konzumaci.“

Po dlouhé době se usměji. „Zatím se mi tu líbí,“ říkám pochvalně.

Zanedlouho už se blížíme ke stanici. Jak sjíždíme průhledným tunelem, vidíme i v té mořské temnotě tuto stanici. Je osvětlená desítkami reflektorů, světelných bodů a svítilen na střechách a okrajích, na schodištích a zábradlích, které se nacházejí uvnitř prostoru ohrazeného žlutě světélkujícím energopolem. Další světla pronikají z oken stanice a z dálky vypadají jako hvězdy, ale jak se blížíme, vidíme taky stíny, které vrhají. Patří pracujícím zaměstnancům stanice, kteří započínají těžbu. Postupně se rýsují i jejich postavy, které jsou již zřetelněji vidět.

„Vědí o inspekci?“

„Ano, ale nařídil jsem pokračovat v činnosti. Provádí další geomorfologický průzkum, vyhledávají, které oblasti je vhodné stabilizovat a posílit, kde můžeme zbudovat další moduly, nebo umisťují senzory na průzkum nerostného bohatství. Započala pouze těžba kobaltu a niklu v sekci 7 a zatím se podařilo dostat ven pár tun rudy, ale musíme jí poslat do rafinérií na čištění.“

„Jak to vlastně budete dostávat ven? Tímhle výtahem?“ divím se.

„Kdepak,“ vstoupí do toho Andersen. „Je zde překladištní modul s nákladním výtahem. Zatím používáme tento výtah, ale až budeme těžit ve větším, tak použijeme právě ten nákladní s kapacitou třicet tun. Cesta nahoru, ale bude trvat déle. Deset, až patnáct minut. Při optimálních podmínkách budeme moci vyslat na hladinu, až tři a půl tisíce tun suroviny. Jeden a čtvrt miliónu tun ročně,“ popisuje Andersen, jehož hlas je vcelku nepokrytě pyšný. Na mě to dojem úplně nedělá, protože se obávám, že výnosy budou výrazně nižší, než náklady celého tohoto počínání, navzdory tomu, co tvrdí Iliana. Trochu se obávám, že tato stanice nebude patřit mezi nejvýnosnější.

Dostáváme se do stanice, kde se před námi otevře bludiště chodeb a místností, které jsou zbudované v prostorných kvádrových a krychlových modulech, jichž jsem napočítala nejméně dvacet, ale nejspíše jich bude více. Všechno tam vypadá velice moderně, čistě, kancelářsky, jen občas rušené bednami s nářadím a výstrojí. Jsou tam počítače, datapady, spousta elektroniky, dokumentů a listin, ale hlavně personálu, který si nás všimne a utichne. Tedy jen na chvíli, brzy se k nám přiblíží, abych byla představena.

„Přátelé, kolegové, prosím o trochu Vašeho času a ticha. Rád bych zde přivítal despotu caesarinu Theodoru Amorejskou, ředitelku a hlavní inspektorku projektu podmořské těžby v oblasti Atlantiku. I díky jejímu přičinění mohou naše stanice dnes existovat a fungovat. Dvanáct let se usilovně a systematicky věnuje našemu projektu a nyní se přišla podívat na to, jak bude naše společná snaha zužitkována,“ řekne ředitel Kann a jeho podřízení nám zatleskají. Nečekám žádné velké ovace a je mi to i trochu trapné, ale usměji se a poděkuji.

„Co byste chtěla vidět jako první?“ ptá se Kann.

„Svou kabinu. Budu tu dva dny.“

„Jistě. Snad nevadí, že jí máte sdílenou.“

„Chraň bůh. Jsem snad nějaká panička,“ odseknu s úšklebkem a nechávám se vést osvětlenými prostory těžebního zařízení. Zaměstnanci se již rozcházejí zpět ke svým úkolům, a jen občas nás cestou pozdraví, než jsem přes modul, který je velkou křižovatkou a odpočívárnou zároveň, dovedena do severního traktu stanice, místa ubikací posádky. I ty jsou dobře zařízené měkkými postelemi, televizemi a pohodlnými křesly a gauči. „Dáváte si na tom dost záležet, že? Na komfortu posádky.“

„Tohle prostředí je extrémně psychicky náročné a to jsme stále na Zemi. Katastrofální incident z Europy se nebude opakovat. To Vám zaručuji, despoto caesarino.“

„Výborně,“ řeknu a začnu šeptat, když si všimnu, že na posteli tvrdě spí inženýr Weiss. Tedy, předpokládám, že to je Weiss, podle jmenovky na dveřích ubikace. „Zaprvé, projdu si to tady sama. Chci si to tu prohlédnout. Zadruhé, připravte mi doprovod do zastřešené oblasti. Chci vidět hlavní těžařskou sekci. Biologům od Tarquinia můžete vzkázat, že je rušit nebudu. Ať v klidu pokračují ve svém výzkumu. A zatřetí, chci vidět Vaše androidy, kteří zrovna nejsou ve službě. Tu dvojku a trojku sfoukneme dohromady, až budu venku.“

„Jistě, despoto.“

Samuel Kann a ostatní kromě Larse, odchází, zatímco já si hodím na prázdnou postel baťoh s oblečením a datapadem. Protáhnu se a teprve nyní si všimnu, že tam Lars stále je. „Potřebujete něco?“

„Myslel jsem si, že bych Vám mohl dělat doprovod.“

„Chtěla bych si to projít sama, jak jsem řekla. Nechci, aby mi někdo mazal med kolem úst, když jsem na inspekci, a že se to děje sakra často.“

Lars přistoupí blíž. Až nepříjemně blízko a vytahuje z náprsní kapsy nějakou průkazku. Poznávám jí a rozhodně bych nečekala, že na ní narazím právě zde. Vytahuji datapad a skenerem si ověřím, že je biometrické i zapsané údaje a mikročip na průkazce odpovídají. Když to skener potvrdí, veškeré mé nadšení a úsměv vyprchají a já jen mlčky přikývnu, aby mě Lars mě doprovází na prohlídku.

„Tak mi teda tu základnu ukažte, milý Larsi,“ a dávám obzvlášť důraz na to jeho jméno, až je to snad sarkastický výsměch. Nevím. Jen se jím nechávám odvést pryč z ubikace, kde nechávám akorát oblečení a sebou si beru i datapad. Lars mě pak provádí základnou, ukazuje jednotlivé chodby, technickou sekci, která řídí chod základny a její bezpečnostní, energetické i zásobovací systémy a podporu života. Ukazuje mi relaxační místnost, kde je pár zaměstnanců hrajících něco ve VR, či polehávajících na kanapích. Mají tam i provizorní bar, ale nyní tam není obsluha. Poté mi představí jejich chemickou laboratoř, kde dochází k analýzám vzorků, sepisováním zpráv o stavu ložisek a zpracováním samotných dat ze senzorů a skenerů. Tam se jede na plné obrátky a nikdo se námi nenechá rušit. Taky mi představuje nadcházející plány na využívání trhavin k rozšíření dolů, i to, jak t může být nebezpečné.

„Potenciální produkce základny na Vás neudělala úplný dojem, že?“ dopídí se Lars a provádí mě okolo skladiště. „Určitě se to zlepší.“

„Nejsem si úplně jistá, nakolik je to Vaše starost. A proč Vám na tom záleží. Tohle nespadá do kompetencí Vašeho úřadu.“