Průchod - IV. část: Trosečníci

„Můžete si myslet, co chcete, ale jsem věrným služebníkem říše a Vaší rodiny. Nejde mi jen o mé vlastní úkoly. Čím více se toho tady vytěží a zpracuje, tím lépe pro naši říši. Nejsem zde s postranními úmysly, ale pro zajištění ochrany severozápadních stanic.“

„Takže pod Vás spadá novopolská, grónská a arktická?“

„Jihogrónská a grónsko-arktická,“ opraví mě Lars.

Nakonec se ocitneme venku. V místě, kde by nás za jiných okolností rozdrtila nepředstavitelná masa vody, jsme nyní pod ochranou energopolí a tlakové vydutě obklopující šachty a povrchový důl. Ten se teprve připravuje a my se procházíme po písečném dně a okolo zábradlí a lešení, které ohraničují budoucí oblast dolu. „Tady bude co?“

„Titan. Někde v této oblasti jsou rozsáhlá ložiska titanu,“ odpovídá Lars a já se rozhlížím po okolí, kde vidím ostrá skaliska, prudké svahy, stejně jako neprostupnou tmu, která nás obklopuje. Sem nedopadá vůbec žádné sluneční světlo. Nad námi je jen úplná černota. Všechna zdejší světla jsou umělá a není jich málo. Dost bych se bála, kdyby vypadla. To by nebylo moc příjemným místem. „Je to tu dost tísnivé, dokonce v tomto otevřeném prostoru,“ připouští Lars a společně pokračujeme podél zábradlí. Vzdalujeme se od základny, a když se dostaneme nedaleko podmořského průsmyku, tak se zastavím.

„Jde Vám tedy jen o ochranu?“

„Kdyby šlo o něco víc, byl by dvůr informován.“

„Prověřil jste zdejší personál?“

„Základní bezpečnostní prověrka.“

„Žádný škraloup?“ Lars se znepokojivě odmlčí. „No?“

„Jeden. Možná.“

„Povídejte.“

„Weiss. Ten, u kterého budete bydlet. Jeho strýc Gustav byl zlikvidován při našich operacích.“

„Nehoda, nebo cíl?“

„Cíl. Byl kurýr. Předával zfalšované dokumenty, průkazy a byl prostředníkem v severním Berlínu. Oficiálně zemřel při autonehodě.“

„Neoficiálně?“

„Naše komando umístilo výbušninu do jeho vozu.“

„A tenhle Weiss?“

„Technický inženýr a mladší asistent v energetické sekci Karl Weiss prověrkou prošel, žádné problémy nemá, se strýcem se příliš často nestýkal a nikdo další v okolí není podezřelý.“

„Nestrachujete se potom příliš zbytečně? Není Vaše přítomnost zde zbytečná? Bez urážky.“

„Na Vaši matku i Vašeho bratra se naléhalo, aby nás umístil na Europu. Byli jsme vysmáni, že co by se tam mohlo stát, je to na opačné straně sluneční soustavy, nejsou tam naše pozemské problémy. Poslechnout nás, tak dnes nemusíme budovat podmořské těžařské stanice.“

„Europa byla katastrofa. Podcenění nepřítele.“

„Ke kterému tady nesmí dojít.“

„A jinak? Žádné problémy, nebo jiné úkoly?“

„Ne. Jsem tu už šest měsíců. Bez nejmenšího problému.“

Ještě celou hodinu mě Lars provázel po okolí, a tentokrát už šlo o skutečnou prohlídku toho místa, temných a hlubokých důlních šachet, kde potkáváme pracující androidy těžící rudu. Dost se v nich pokročilo, o tom žádná, ale stejně jsou to jen velice vyspělé vysavače a mikrovlnky, pomyslím si v duchu o těch androidech. Poté mi ukazuje senzory a sonary rozmístěné v oblasti a nakonec budoucí oblasti, kam se rozšíří energopole, a kde budou nové oblasti našeho zájmu.

Pak už se vracíme a Lars mě doprovodí, až na ubikaci, kde už je Weiss vzhůru. Nejdříve mávne na Larse, pak se podívá na mě a div nepřepadne z postele. Samozřejmě, že mě poznal. Úsměvem pozdravím a s Larsem se rozloučím.

Weiss se pokusí uklonit se, ale zastavím ho. „Formality si odpusťte, nemám je v lásce,“ řeknu přátelsky a namísto toho mu podám ruku. „Theodora Amorejská. Těší mě.“

„Karl Weiss, potěšení na mé straně,“ odpovídá usměvavý blonďák. „Omlouvám se. Za půl hodiny mi začíná služba v chemických laboratořích. Půjdu se navečeřet. Jestli Vám s něčím…“

„Mohu Vás doprovodit? Nyní byla moje inspekce přerušena, takže mám čas a upřímně i hlad. Naposledy jsem snídala v Nové Caesarii. Dneska jsem se dost nacestovala. Horizontálně i vertikálně.“

„Prosím?“

„Napříč kontinenty, i do hlubin oceánu.“

„Ah, jistě. Chápu. Pojďte. Povedu Vás,“ je z toho trochu překvapený a zaskočený, ale snažím se ho příliš neznervóznit.

„Děkuji. Jak dlouho tu pracujete?“ pokládám různé otázky, zatímco míříme spletí chodeb do jednoho z větších modulů, který musí pojmout desítky zaměstnanců stanice.

„Teprve dva měsíce, ale v projektu těžby jsem už tři roky. Nastoupil jsem prakticky hned po škole.“

„Kde jste studoval?“

„V Madridu. Chemické technologie, metalurgii a důlní inženýrství. Co Vy, despoto caesarino? Tedy jestli se mohu zeptat. Jestli to není příliš opovážlivé.“

„Klid, prosím Vás. Jako ostatní členové dynastie jsem studoval Imperiální akademii v Konstantinopoli a dodatečně mám bakaláře ze soutěžního a obchodního práva, ekonomie a logistiky v Neapoli. Nedokončila jsem bakalářská studia výpočetní techniky v Miláně, ale to nebyl takový problém. Bratr ze mě učinil jednu ze svých poradkyň v oblastech obchodu a logistiky říše a jejích institucí. Pak přišel rok 1900 a já podpořila návrh na projekt mořské těžby. Dalších dvanáct let jsem žila jen tímto projektem a asi ještě budu žít. A Vy? Odkud pocházíte?“

„Z Germánie, z Bavorska, abych byl přesný. Tam jsem taky vystudoval průmyslovku, a pak jsem se přesunul do Hispánie na pokračování studií při univerzitě v Barceloně. Jinak nic zvláštního. Říkáte, že tímhle žijete dvanáct let?“

„V podstatě jo. Den za dnem, schůze za schůzí, jednání za jednáním, inspekce za inspekcí. Procestovala jsem téměř každé moře, navštívila pár provizorních stanic, většinou jen v nízkých hloubkách a nakonec jsem tady. V této mnohem větší hloubce.“

„To si moc nedokážu představit. Netrpí Váš osobní život?“

„Můj osobní co?“ vyprsknu. „Můj osobní život se skládá ze služby říši. Dává to smysl. Má rodina vybudovala říši a já se sourozenci v tom pokračujeme. Našim osobním životem je celá naše říše. Když potřebuji odpočinek, jdu za prostitutkou, ale většinu svého času podřizuji impériu. A povinnost mít děti jsem taky splnila. Mám dva syny a dceru, ale všechny jsem dala bratranci k adopci, takže zůstávají v dynastii. Nejsem moc mateřský typ.“

„Nevadí Vám to?“

„Ani v nejmenším. Se sourozenci jsme dost sehraní,“ řeknu povzbudivě, i když je pravda, že to ne vždycky je taková idylka. Vcházíme do jídelny, kde je dost lidí, pár desítek a skoro u všech stolů. „Tohle jsem nečekala.“

„Však víte. Mě a dalším začíná směna, těm ostatním právě skončila. Probíhá tu výměna stráží,“ žertuje Weiss a dojde mi pro jídlo, zatímco já nám zaberu nějaká klidná místa v rohu jídelny. Nevím, jak se mu to daří, ale úplně jsem zapomněla, že jeho příbuzný byl nejspíše nebezpečný zločinec a zrádce. Velice příjemně se s ním povídá a má hezký hlas.

Za chvíli se vrátí s tácy, na kterých je smažená treska, bramborová kaše, k tomu hrachová polévka a pomerančový džus. Čekala jsem horší, pomyslím si. „Takhle dobře se tu stravujete pořád?“

„Většinou lépe,“ odvětí Weiss a začne si krájet tresku.

„Co máte v plánu do budoucna?“ zeptám se a usrknu si pomerančového džusu. Je to docela lahoda. Skutečně to vypadá, že o zdejší personál bude dobře postaráno.

„Do budoucna? No, jak se tak dívám, tak v nejbližší budoucnosti mám v plánu zaplatit prohranou sázku,“ povzdychne si Weiss a dívá se za mě. Otočím se a vidím, jak přichází nějaký muž v modré uniformě s vítězoslavným úsměvem na tváři. Hned, jak si mě všimne, pokyne hlavou, ale spíše jen na pozdrav a opět se usmívá. Vypadá to, že neví, kdo jsem. Asi byl jeden z těch ve službě. „Kolik to bylo?“

„Dva denáry,“ odpovídá muž a Weiss mu posílá transakci přes datapad. „Výborně. Dorazilo.“

„A Vy jste?“ zeptám se.

„Alexander Schulz. Kde si přišel k té krasavici?“

„Já a krasavice? To máte hodně nízké nároky,“ utrousím. „A jsem tu na inspekci. Despota caesarina Theodora Amorejská,“ představím se a muž úplně zkoprní, zatímco Weiss se tlemí.

„Omlouvám se, veličenstvo.“

„Výsost. Veličenstvo je můj bratr a klid. O čem byla sázka?“

„Na doplňovací volby v bavorském distriktu. Oba odtamtud pocházíme. Vsázel jsem, že zvítězí spartská frakce, Karl tvrdil, že obhájí pozici korporátní zastupitel. Neobhájil.“

„Netušil jsem, že tam máme tak militaristické nálady, že si zvolí spartánského zastupitele. Doufal jsem, že jsou naši sousedé rozumnější, ale asi jsem se spletl.“

„A já na tom vydělal. Despoto caesarino, Karle,“ a opět odchází pryč.

„Chodíte volit?“ ptá se mě Weiss.

„To tak. Dost na tom, že se s těmi šašky musíme neustále přít. Chodím jen ke magistrátským volbám v Konstantinopoli a většinou dávám hlas nezávislým, nebo imperiálům, podle toho, kdo je na kandidátce. Co vy?“

„Pravidelně k většině voleb. Jedna z mála možností, jak ovlivnit místní záležitosti,“ prohlásí naivně, nebo zoufale. Každý na volby kašle. K volbám chodí pětina lidí a polovina z nich je ráda, když tam vůbec trefí. Zbytku stačí svoboda, kariéra, žrádlo a uplatnění. Pak nás nechávají řídit zem. Weiss sebou trhne a opět se podívá za mě. Tentokrát nepřichází žádný jeho známý, nebo kamarád, ale velitel Kann.

„Despoto caesarino, můžeme si promluvit?“ ptá se vážným hlasem.

„Jistě. Nesnězte mi to,“ řeknu Weissovi a odcházím z jídelny, doprovázeje Kanna. „Stalo se něco?“

„Bohužel to tak vypadá. Přišla zpráva z Grónska, Islandu a potvrzuje to i Novopolsko a Nová Caesarie. Nad Atlantikem se tvoří mohutná bouře.“

„To je vtip?“

„Kéž by byl.“

„Kdy?“

„Ještě můžete odjet, ale máte tak dvě, nebo tři hodiny. Stihnete dokončit inspekci za ty dvě tři hodiny?“

„Ani omylem. Jak dlouho očekávají, že bude bouře probíhat?“

„Tři dny, maximálně čtyři, ale spíše tři,“ a ukazuje mi zprávu na datapadu, kterou obdržel od meteorologických stanic. Je to tam bílé na modrém.

„Fajn. Tak se trochu zdržím. Snad Vám to nebude vadit.“

„V pořádku, zásob máme dost na pohoštění.“

„Děkuji. A můžete mi zajistit komunikaci s jinými stanicemi? Využiju času k dokončení restů.“

„Jistě to nebude problém,“ a Kann odchází, zatímco já se vracím k Weissovi a zřetelně si povzdychnu.

„Zdá se, že tu na pár dní zůstanu. Blíží se obrovská bouře. Tři čtyři dny Vás tu budu ještě otravovat.“

„Nevadí. Můžete se lépe poznat se zdejším personálem a dalšími poddanými,“ což je taky pravda. „To mi připomíná, říkala jste, že jste studovala na imperiální akademii. Jaké to je? Jak dlouho jste tam studovala? Jak to probíhalo?“ zavaluje mě Weiss otázkami, zatímco já se konečně dávám do večeře a začínám tou kaší.

„Představte si… vlastně to ani nejde si představit. Vůbec netuším, k čemu to pořádně připodobnit. Možná nějaká směska obyčejné školy, kasárenského výcviku a intenzivních studijních kurzů. On ten název není úplně přesný. Je to akademie v Konstantinopoli, ale to protože tam sídlí. Jinak má cvičiště a vzdělávací pobočky i v Arménii, na Kavkaze, v Jeruzalémě, Káhiře a Alexandrii, v Athénách a Záhřebu. Tam všude má fakulty, učiliště, cvičiště a zařízení. Tam všude jsem to navštívila. Do dvanácti let se studují předměty jako na základní škole, jen rozšířené o střelecký a vojenský výcvik, první pomoc, přežití v divočině a kurzy historie a filozofie. Od dvanácti člověk prochází třemi fakultami dle svého výběru. Každá na dva roky. Já studovala obchod, právo a administrativu. Mohla bych být z fleku provinčním guvernérem, ale nakonec jsem skončila jen jako pravá ruka císaře,“ řeknu a zvednu sklenku s džusem na svou vlastní oslavu.

„Jaký byl život na akademii?“

„Bylo to peklo,“ odpovídám upřímně. Skutečně to nebyla normální škola, uvědomím si.

„Ale no tak. Jste princezna, členka vládnoucí dynastie. Vám se přeci nemohlo nic stát,“ namítá Weiss a ve mně úplně zatrne při všech těch vzpomínkách na desítky zranění a momentů, kdy jsem balancovala na pokraji smrti. Věnuji mladému zaměstnanci hrozivý pohled, odložím sklenku, zvednu levou ruku a začnu z ní stahovat umělou kůži. Stačí jen z dlaně, abych to nemusela dlouho opět natahovat. I pouhý pohled na šedočerný kov bionické ruky mu jasně prozradí, že výcvik na akademii není nic snadného ani pro císařské prince a princezny.

„Můj bratranec, princ Armadus, zemřel ve čtrnácti na fakultě vojenství imperiální akademie. Já o ruku přišla v patnácti, při fyzickém výcviku s naší skupinou uprostřed kavkazských lesů. Pravidelný fyzický výcvik, ve kterém se musel každý spolehnout na ostatní. Bohužel, tenkrát byl jeden z nás slabším článkem a skupina se zhroutila a s ní i železná truhla. Po šesti mílích pochodu s truhlou nad hlavou jeden z nás zaškobrtl, pustil truhlu a její hrana mi přerazila předloktí, a to tak, že zůstalo skoro celé uražené viset na spletenci svalů a zbytků kostí. Pomoc jsem samozřejmě nedostala. Skupina musela splnit úkol. Donést truhlu na místo určení. Toho kluka, který truhlu pustil, jsme zabili za trest, kvůli jeho selhání. Tři další hodiny pochodu v šílené a unavující bolesti, než se mě na cvičišti akademie ujal zdravotník. Věřte mi Weissi, není o co stát.“

„Omlouvám se.“

„Pak začnete chápat, proč se někteří Vaši příbuzní raději vzdají císařských a šlechtických titulů a stávají se obyčejnými občany. To ostatně udělala naše sestra Veronika. Po dvou letech na akademii to ukončila. Dnes je fitness trenérkou v Milánu. A taky jeden z bratranců, ale ten dopadl hůř. Dělá… vlastně už nedělá. Dřív dělal v rychlém občerstvení, dnes uklízí hajzly.“

„A ti z Vás, kteří se odstřihnou… přichází o všechna privilegia?“

„Kromě dvou. Mohou kdykoliv navštívit dvůr a mají přednostní právo audience u císaře. Jinak to jsou obyčejní občané.“

„Ale na akademii nejsou jen členové dynastie, ne? Kolik se tam tak dostává lidí?“

„Jsou dvě možnosti, jak se tam dostat, když nejste z dynastie. Buď rodina zaplatí tučný poplatek, který ale kromě vstupu tomu děcku nic nezaručí, nebo je to dítě vyhlídnuto na základě vzdělávací a přípravných zkoušek do základních škol jako mimořádně nadané. Taky…“ opět se odmlčím, protože se zdá, že zase za mnou někdo stojí. Je tam nějaký mladík v bílé uniformě.

„Omlouvám se, despoto caesarino. Jsem kolega tady pana Weisse.“

„Ano, to je Ibrahím Fajjed, který je docela opovážlivý, že?“

„V pořádku. Co potřebujete?“

„Začíná nám služba. Asi za pět minut. A já potřebuji Weisse, aby se mnou zpracoval novou sadu půdních vzorků.“

„Sakra,“ vykřikne Weiss, který docela ztratil pojem o čase. Rychle se láduje zbytkem jídla, které tam ještě je a potom se s umaštěnýma rukama loučí, než ho jeho kolega odvleče pryč. Já zůstávám ve vylidňující se jídelně, kde vzápětí už je jen pár opozdilců, nebo navrátilců ze směny.

Chvíli poté jsem se šla konečně vyspat po všem tom cestování a prohlížení základny, abych nabrala dost sil na zbytek inspekce, který má proběhnout další den. A ten taky proběhl bez nejmenších problémů. Párkrát jsem prohodilo několik slov s Weissem, ale nerušili jsme se navzájem od práce. Měla jsem telefonát s bratrem, kde jsem mu schválila, že ještě pokračuji v inspekci a budu se muset zdržet, kvůli počasí, ale jinak nic zvláštního. V podstatě jsem celý den trávila návštěvami jednotlivých částí stanice, včetně podmořských důlních šachet a prohlídkou androidů, než jsem okolo jedenácté večer konečně dala štempl, že se stanici uděluje těžařská licence.

Nahoře mezitím řádila bouře. Občas se počasí zlepšilo, ale většinou to bylo horší. Blesky a hromy s prudkým vichrem, který cloumal vodou a vytvářel vysoké vlny rozbíjející se o okraje námořní plošiny. Rozhodně bych nechtěla být v té části posádky, která má službu na hladině. Tady dole je naprostý a téměř uspávající klid, ve kterém akorát odpočívám, nebo pořádám videokonference se svými kolegy a místními guvernéry a prefekty.

„Despoto caesarino,“ uslyším Larse. Většinu toho dne jsem ho neviděla. Prý dohlížel na zpevnění těch důlních šachet, takže se mi nemohl moc věnovat, ale to mi nevadilo. Poslední, co bych si přála, by bylo narušovat jejich pracovní harmonogram.

„Ano?“

„Můžete odletět. Mám Vám vzkázat, že je asi dvouhodinové okno na odcestování. Počasí se trochu uklidnilo, takže jestli chcete.“

„Díky bohu. To víte, že chci. Ne že by Vaše stanice nebyla hezká, ale povinnosti mám jinde,“ řeknu rázně a rychle si na Weissově ubikaci začnu balit oblečení a přístroje do baťohu. Kann velice dobře odtušil, že využiji této příležitosti a narážím na něho u výtahu.

„Opouštíte nás,“ a podává mi ruku.

„Bylo mi ctí, řediteli. Vaše stanice je téměř ukázková. Věřím, že se časem určitě zaplatíte a všechno půjde dobře. Patříte mezi průkopníky a tak dále. Doplňte si další povzbuzující řeči,“ má slova ředitele rozesmějí.

„Ionoptéra na Vás už čeká,“ dodává a nastupuji do výtahu, který mě začne vézt opět tím tunelem obklopeným energopolem a miliardami tun vody, na hladinovou platformu. Cesta nahoru trvá déle a k mé nelibosti mi opět dělá společnost jeden z těch odporně dlouhých hlavonožců, byť si mě vůbec nevšímá, a jen tak si hledí svého. Přesto mi z pohledu na tu věc běhá mráz po zádech. Naštěstí je výtah dost rychlý na to, abych se té bytosti nemusela více věnovat, a namísto toho se ocitnu ve vstupní hale plošiny, kde je jen asistent a dvojice hlídkujících strážných.

„Mám tu mít odvoz,“ řeknu a asistent ukáže k oknu, za kterým je vidět ionoptéra na jedné z přistávacích plošin.

„Ještě nakládají rudu, ale budou každou chvíli startovat,“ oznamuje mi a já se loučím.

Pak už vybíhám ven, do brzkého rána, kde stále hustě prší, ale nejhorší poryvy, či spíše bičování větrem, je na chvíli pryč. Díky tomu můžu letět pryč ionoptérou, ke které nyní přicházím. Vidím, jak technici přenášejí z prostorného nákladového výtahu bedny s rudou a nakládají je do zadního prostoru ionoptéry. Dva piloti to koordinují a jeden z nich si mě všimne.

„Pilot Barthus Severn,“ představuje se mi mladší muž křikem, kterým se snaží přehlušit hluk bouřky. „Kopilot Latif,“ ukazuje na svého kolegu, který mě zatím ignoruje a pomáhá s nakládáním. Asi si mě ani nevšiml.

„Berete něco do rafinérií?“

„Ano. Ředitel Kann chce být praktický, takže využijeme toho klidu, který právě je. Odvezeme něco málo vytěženého bordelu do rafinérií a přivezeme pro změnu zásoby,“ vysvětluje.

„Vlezu si dovnitř. Nechci se úplně promoknout.“

„Dobrý nápad. Odlétáme za dvě minuty,“ říká mi Barthus a já si po schůdcích vlezu do přepravního prostoru ionoptéry, kde se již v suchu a klidu, pohodlně usadím do sedačky a připoutám. Zakloním hlavu, odpočívám a jsem ráda, že z té stanice můžu dřív vypadnout. Inspekce dopadla nad očekávání dobře a nejspíše bych se tam nudou ukousala k smrti, jak se tak znám. Brzy vzlétáme.

Ozve se hluk motorů a ionoptéra začne stoupat. Já zavírám oči, zaklopím hlavu, zhluboka se nadechnu a čekám… ale neletíme. Dál čekám. Nejspíše se musí piloti připravit. Není… vlastně je kam spěchat, ale nebudu se jim plést do řemesla. Dál jen odpočívám a slyším hlasy pilotů. Není jim moc rozumět a raději je ignoruji, až do okamžiku, než si uvědomím, že skutečně jen stojíme na místě. V tom momentě se podívám k pilotní kabině a vidím, že ani jeden z pilotů se nemá k odletu, takže vstanu a dojdu za nimi.

„Děje se něco? To okno nebude dlouho trvat. Nějaká závada?“ vyptávám se, ale oba piloti ztichnou.

„Ne, všechno je v pořádku,“ řekne Barthus.

„To těžko,“ rozporuje Latif. „Podívejte, despoto caesarino. Tady máme různé senzory,“ a ukazuje na holografické rozhraní. „Biosenzory, tepelné senzory, senzory pohybu a tak dále. Asi šest kilometrů severovýchodně od naší pozice zaznamenal biosenzor dvanáct známek života.“

„Nezaznamenává náhodou i mořský život?“

„Ne, parametry jsou nastavené na lidskou fyziologii. Zaznamenává jen lidi. Podle jiných senzorů tam není žádná elektronika, ani se to moc nepohybuje. Velmi pomalu to pluje na jihozápad, zhruba našim směrem.“

„Můžete přiblížit tu oblast?“

Barthus zmáčkne několik kláves a obrazovka nám přiblíží to místo. Něco tam skutečně je, vypadá to jako loď, ale moře je příliš rozbouřené a vlny jí občas zarkyjí. Úplně se to nedá poznat. Chvíli to dál sledujeme, než rozhodnu. „Z téhle pozice asi moc nezjistíme. Můžeme zůstat na místě a dál dumat, nebo nás tam přesuňte,“ vyzvu piloty.

„Rozkaz,“ potvrdí a já se chytnu držadla, zatímco ionoptéra zrychluje na pouhých pět set kilometrů v hodině.

Nad místem, které je obklopeno a svíráno mořskými vlnami, jsme za méně, než minutu a už perfektně vidíme, co se to tam nacházelo. Loď. Člun. Celkem velký dřevěný bílý člun s tuctem lidí na palubě. Člun uprostřed rozbouřeného oceánu, stovky a stovky kilometrů od nejbližší pevniny. Senzory, stejně jako nyní i náš vlastní zrak, opět potvrzují, že tam není žádná elektronika.

Ionoptéra zpomalí nad tím člunem a já s Latífem jdeme do nákladového prostoru, kde otevřeme dveře. Jsme asi tak pět šest metrů nad tím člunem, ve kterém je tucet lidí, na které začneme svítit baterkami a světlem ionoptéry. Skutečně. Dvanáct lidí, ale někteří z nich vypadají, že nejsou při vědomí. Jen tak tam bezvládně leží a dýchají, zatímco další se na nás dívají. V jejich očích vidím hrůzu a šok, zírají na nás, někteří se odtahují a pomalu to vypadá, že chtějí vyskočit z člunu do ledového oceánu. Vypadají zuboženě, unaveně, vysíleně, v promočeném a potrhaném oblečení, třesou se a drkotají zuby, další odvrací zrak. Dva z nich jsou muži v modročerných uniformách, které ale nedokáži rozpoznat. Jeden se dívá polekaně, druhý výhružně.

„Kdo jste? Potřebujete pomoc?“ křičím na ně přes hluk deště. Neodpovídají. Mlčí a jen na mě hledí. Občas se podívají navzájem na sebe, jakoby se vzájemně vybízeli k odpovědi, ale nic neřeknou. „Co jste zač? Co tu děláte?“ pokračuji a odpovědí je mi nadále jejich ticho.

„Nemají jazyk, nebo co?“ vyhrkne Latíf.

Jak se člun ve vodě kymácí, tak na okamžik odhalí nápis. Nejdříve mi zmizí pryč, ale napodruhé si ho všimnu. „Barthusi, otevřete mezinárodní registr lodí,“ zakřičím na pilota a ten tak učiní.

„Jsem tam. Mám nějakou najít?“

„Najdi RMS Titanic.“