Stopy dlaní

"Huh?"
Cizí zvuk mě vytrhl ze zamyšlení. Podívám se tím směrem. Baterka na helmě zabliká a ozáří pomalu padající kamínky žlutavým světlem. Pohled mi sklouzne na ruce. Jsou schované v rukavicích.
Hned potom můj pohled zaujmou otisky v písku.
Nejspíš tu už navždy zůstanou.
A zese ten zvuk...! Hlavou ani nepohnu, jen očima se podívám do strany.
V akčním filmu by byl detailní záběr na můj obličej. Kamera sleduje pohyb mých očí a pomalu se sune doprava, aby divákům odhalila, co to za mnou je.
Jenže tohle není žádný podělaný film! Tady se nedá říct stop! Nedostanu colu na občerstvení a to monstrum za mnou, si nesundá přehnaně velkou masku, aby se pod ní objevila spocená hlava kaskadéra v groteskním kostýmu.
Tohle je skutečnost!
Znovu se podívám na své ruce. Pomalu je přesouvám k opasku.
Pitomý rukavice, tak blbě se v nich drží nástroje a teď abych v nich ješte manipuloval se zbraní.
Vždyť já ani nejsem voják, já jsem astronaut! Nikdy jsem nepředpokládal, že ve vesmíru je další život, obzvláště ten, co dokáže dýchat ve vzduchoprázdnu.
Měl jsem dávat pozor, když nás s tímto učili zacházet. "Ty idiote" !! Vykřiknu!
Sáhnu po zbrani a udělám kotoul, který jsem se učil v systemě... "díky Markusi"! V kotoulu zamířím přímo na to cosi, co po mě chce zaútočit! Je to něco... Vlastně ani nevím co, protože se to rozprsklo jako když dáš něco živého do mikrovlnky.
Rychle na nohy a utikat k modulu!
Podívám se na předloktní počítač, který mi odměřoval vzdálenost od modulu, kde čekala moje posádka. Byli to dobrý lidi!
200m... 180m... 160m... 140m... 180m... 320m... 600m....
"Cože???" Vzhlédnu vzhůru a vidím zášlehy raket, které se velmi rychle vzdalují pryč z planety.
Chce se mi řvát!! Zkouším rádiové spojení a nic... je to hluché!
Počítač mi hlásí ještě 45% kyslíku.
Vydrží mi to na 2 hodiny.
Cítím, že mě něco pozoruje.
"Nebudu mit 2 hodiny"!
Kleknu si a otisknu své ruce do písku. Krásně se tam zobrazily struktury rukavic.
Sednu si na paty a rozhlížím se.
Vzpomenu si na všechny ty lidi, které mám rád.
A zase ten film, blikne mi hlavou! Tohle je zase jako z filmu, kde se někdo obětuje, aby zachránil svět! Všichni okolo jsou smutní, ale nikdo nechce být tím, kdo si vytáhne krátkou slámku. Zavřu víčka a z koutka oka se mi skutálí slza po tváři.
"Kéž bych ti řekl že tě miluji"!
Zvedám se do vzduchu a vzdaluji se od země. Pořád vidím ty otisky rukou, ale výhled mi cloní nějaké pařáty, které mi trčí z těla! Nakláním hlavu, abych viděl na ty otisky...
Umírám s vědomím, že tu něco po mě zůstalo!