Celá pravda

Rox pohlédl na obzor. Igil již vyšel a rozléval po krajině modré světlo. Druhé slunce se ještě schovává, ale brzy doplní modrou konturu krajiny svým bílým jasem. Bylo celkem dost brzo ráno: Roxe opět probudily žáby z nedalekého rybníka svým kvákáním. Povzdechl si: nechápal, proč se v jejich městě tito tvorové pěstují v tak velkém množství. Ale potom se uklidnil: uvědomil si, že dnešní den je vyjímečný.
"Je mi patnáct," pomyslel si.
"Je vám patnáct, pane." Kovový hlas robota starajícího se o domácnost způsobil, že sebou Rox trhl. X-26 je už starý, nemá zabudované empatické obvody. Ale technologie se vyvíjí každým dnem... třeba dostane k narozeninám nového robota. Třeba... bylo to i celkem pravděpodobné.
Mladý muž přistoupil k terminálu OmniNetu. Počínaje dneškem mu mají být zpřístupněny některé nadstandardní, "dospělé" služby. Také jeho nick bude zobrazen bíle místo modře... to budilo určitý respekt u děvčat: plnoletost.
Rox si vzpomněl na bratrance Zeka: "Dozvíš se celou pravdu," vzdychl si tehdy Zek, "ani to nechtěj slyšet, opravdu nechtěj." Zek tehdy seděl na gauči v Roxově pokoje den po svých patnáctinách. Popíjel víno -nyní již mohl, čerstvě dospělý- a měl melancholickou náladu. Rox nechápal proč a Zek mu nic neřekl. Prý ať si ještě užije zbývající rok bezstarostnosti.
Než přišel do pokoje táta, Rox se pokoušel na OmniNetu aktivovat nové funkce, ale prozatím to nešlo. Musel to odblokovat právě táta: ale proč? Copak Centrální registr neví, že mu již bylo patnáct? Tam se loguje přece vše. No nic - Rox tedy brouzdal po nejnovějších vědeckých objevech: zajímaly ho, stejně jako každého člověka na světě: věk vědy se rozvíjel a objevy byly čím dál zajímavější, zjednodušovaly život a přiměly lidi na celém světě obdivovat racionalitu a praktičnost.
"Dáme ti dárky -chtěl jsi nového robota, že?- a odblokujeme ti OmniNet." To byl otec. Ale proč ten smutný hlas? "Nejdříve ti však řekneme pravdu o něčem, o čem před dětmi zatím mlčíme."
Takže je to tady! Rox se usmál. Vstal od počítače a vykročil k tátovi. Objali se a posadili ke stolu.
"Začnu rovnou. Víš, jak vznikají děti?" "Ale tati," Rox se usmál. Takže tohle byla ta... to jsou dospělí tak naivní? Vždyť i děti už vědí... "nejsem přece malej. Vím všechno o sexu: muži mají penis, ženy vaginu, každý polovinu genetické informace, k oplodnění dochází..."
Otec se hořce usmál: "Ale to není celá pravda, chlapče. Je věk rozumu, racionality. Proto dětem neříkáme všechno... víš?" Rox se zatvářil nechápavě. "Takhle..." otec pokračoval. "pamatuješ, jak jsi byl s námi minulý rok v ZOO?" "Chodíme tam každý rok..." přisvědčil Rox. "Nechápu proč, ale každý rok." Žáby v blízkém rybníce začaly opět protivně kvákat. "Všiml sis, kterých zvířat -ptáků- je tam nejvíce?" tátovi se zpotilo čelo, přesto mluvil dál. Rox se opět nechápavě podíval. "Žijeme ve věku rozumu... celkem dost se nám povedlo zakrýt magický charakter našeho světa... ale jsou věci, které se skrýt nedají. Například tato absurdní symbióza. Tato podmínka našeho života na světě vůbec. Víš, proč je tam tolik čápů?"
"Proč?"
"Oni nám..." otec si znovu povzdychl, "oni nám... přinášejí děti."