Dovolená

„K čertu s takovou cestou!“ ulevil si doktor Hálek, když klopýtal stoupající lesní pěšinou. Shrbený pod těžkým batohem, který ho tížil jako hříšníka špatné svědomí, přirovnával se k mravenci usilovně vlekoucímu brouka do mraveniště. Letní slunce dělalo pravé divy. Propocený do poslední nitky konečně dosupěl k rozsochatému dubu. Nálada se zlepšila. Nejhorší část cesty měl za sebou a věděl, že za slabou půlhodinku bude na místě. Již dlouho se těšil na ten týden dovolené, který stráví u přítele na chatě. Ticho, hluboké lesy a houby budou balzámem na podrážděné nervy. Žádné termíny, žvanící kolegyně, ani nespočetné hrnky kávy. Prostě pohoda.
Otřel si zpocené čelo a s heknutím se postavil. Batoh za tu chvíli podezřele ztěžknul. Rázně vykročil a nepovolil, dokud nezahlédl mezi stromy kus střechy. Odbočil a zamířil přímo k ní. Netrvalo dlouho a na malé mýtině se objevila vytoužená chata v celé své kráse.

Bartoš už ho očekával. Seděl venku, kupa hříbků na stole, zatímco další část úlovku, jak prozradila neklamná vůně, se právě měnila v báječnou smaženici.
„Ahoj, Karle! Tak mě tu zase máš.“
„Nazdar vědátore,“ přivítal ho Bartoš vesele. „Co nového v ústavu?“
„Plno věcí, ale právě na ty chci zapomenout.“
„To půjde těžko, kamaráde. Potřebuji napsat exkluzivní článek … musíš mi trochu pomoci.“
Doktor Hálek se zatvářil kysele: „Dej pokoj, člověče. První den dovolené a já mám myslet na práci. Teď se budu rekreovat.“
„Máš pravdu Jirko. Já jsem hrozný sobec,“ kajícně souhlasil novinářský nenasyta. „Ostatně spolu to zvládneme za jeden večer." Zamíchal smaženici a začal dávat na talíř.

Krásné dny dovolené ubíhaly jako voda. Houbařská sezóna se vydařila, a tak v celé chatě dominovala vůně sušících se hub. Přátelé byli navýsost spokojeni. Pravidelné večerní debaty u lahvičky vína často přecházely v bouřlivé diskuse, takže Bartoš získal zajímavý materiál na několik článků.
„Až tě šéfredaktor vyhodí, můžeš mi dělat asistenta,“ poznamenal doktor Hálek, překvapený Bartošovými znalostmi ve svém oboru. Na zvědavého novináře, za kterého se skromně vydával, byly nečekaně vysoké.
„Proč ne“ usmál se Karel. „Rekvalifikace jsou teď v módě.“

V pátek odpoledne vyrukoval Hálek s návrhem zušlechtit okolí chaty. Křovinatý porost úspěšně prováděl obkličovací manévr, a za poslední rok se zelený pichlavý val značně přiblížil.
„Dáme se do toho,“ volal v bojovém zápalu, „jinak tu budeš jako Šípková Růženka.“ S šikovností vlastní všem vědeckým pracovníkům se pustil do práce.
Na první pohled bylo zřejmé, že je doktor Hálek zvyklý na podstatně jiné nástroje, ale vzdor tomu se snaživě oháněl sekerou. Spíš než zkušeného dřevorubce připomínal staroslovanského bojovníka, který se ocitl v hustém zástupu nepřátel.
„Máš fantastickou techniku!“ ocenil Bartoš z bezpečné vzdálenosti jeho styl a šel mu pomoci. Křoví pod společným náporem přece jen ustupovalo.
„Sakra!“ vykřikl náhle Bartoš a chytil se za rameno. Ostrá větev mu uštědřila dlouhý, hluboký šrám. Mezi prsty stékal pramínek krve.
„Co se ti stalo?“ vyhrkl Hálek s obavou.
„To nic. Škrábnutí.“
„Ukaž!“
„Klid, felčare. Na tohle stačí náplast,“ odmítl odbornou konzultaci. „Mně se všechno dobře hojí.“
Doktor Hálek nesouhlasně zavrtěl hlavou, ale jeho námitky nebyly akceptovány.
Bartoš zmizel v chatě, odkud se začaly ozývat roztodivné zvuky a nadávky, jak se marně snažil najít náplast. Potom nastalo ticho, které dosvědčovalo, že jeho snažení korunoval úspěch.
„Lékárnička ve špajzu, náplast v komoře. Jsme děsně nepořádní,“ opatrně zkusil množné číslo, a když se nedočkal odporu, spokojeně pokračoval v práci.

Právě končili, když je znenadání překvapil prudký lijavec. Než stačili doběhnout do chaty, promokli na kůži. Stáli na verandě a pozorovali husté provazce deště padající z oblohy.
„Tohle se za chvíli přežene,“ usoudil Bartoš a stahoval mokré tričko.
Doktor Hálek něco zabručel a zmlkl.
Bartoš se rychle podíval na rameno a pochopil. Přiléhavé tričko stáhlo promočenou náplast a odhalilo tak jistou anomálii. Žádný strup, žádná jizva, kůže hladká jako na zadečku nemluvněte.
„Říkal jsem ti, že to nic není,“ vyhnul se přímé odpovědi.
„To přece není možné,“ koktal doktor Hájek. „Tak rychle se rány hojit nemohou?! … Proboha, co jsi zač, nějaký šaman nebo co?!“
Bartošův pohled ztvrdl: „Viděl jsi, Jirko, něco, co mělo zůstat utajeno. A nejen tobě. Stalo se, a je na mně, abych to napravil. Musíš zapomenout, cos viděl … a také na to zapomeneš!“
„Kdo jsi a co tu děláš?“ dorážel na něj doktor Hálek, když se poněkud vzpamatoval.
„Tomu bys nevěřil.“
Doktor Hálek se na něj upřeně podíval. Ty překvapující znalosti v každém oboru. Zvídavost zakrývaná pláštíkem novináře. Rozhodl se zaútočit přímou otázkou: „Kolik vás žije mezi námi?!“
„Dost. Tak dobře. Jsme z Grenady, planety vzdálené mnoho parseků od Země. Díky naší schopnosti dokonalé proměny nejsme od pozemšťanů k rozeznání. Zásadně se ale nevměšujeme do vašich záležitostí. Ber nás jako pouhé pozorovatele.“
„Pozorovatele?“ ironicky opakoval doktor Hálek. „Proč s námi nenavážete kontakt?“
„Na kontakt nejste připraveni.“
„Myslím, že bychom to nějak zvládli.“
„Vyloučeno.“
„Proč jsi mi to tedy vypravoval?“
„Protože vím, že se o tomhle rozhovoru nikdo nedoví.“
Z této věty bylo cítit nebezpečí. Doktor Hálek si připomněl společně prožité večery, přátelská setkání a posezení. A teď? … Absurdní situace! Stojí proti sobě. Chvějícím hlasem se zeptal: „Co máš v plánu?“
„Mezi námi se nic nezmění, jen ti vymažu z paměti tento rozhovor i to, co mu předcházelo.“
„Zásah do mého vědomí?! Nesouhlasím!“
„Není ti to nic platné, Jirko. Chápej, … nemůžeš běhat po Zemi s vědomostmi o nás.“
Doktor Hálek horečně přemýšlel. Tušil, že by se Karlovi neubránil, ostatně nikdy nebyl žádný velký hrdina, ale vzdát se jen tak, bezevšeho, to se mu ani trochu nezamlouvalo.
„Opravdu nemám jinou možnost,“ omlouval se Bartoš provinile.
„Budiž, souhlasím, pokud to nebude příliš bolet a hlavně mi musíš zaručit, že nepřijdu k újmě na rozumu,“ řekl tónem, o kterém předpokládal, že zní dostatečně přesvědčivě.
„Vůbec to nebolí a tvého IQ se ani nedotknu,“ ujišťoval Karel chvatně. „Pojďme dovnitř, je zbytečné to odkládat.“
S pocitem odsouzence vešel doktor Hálek do chaty. Ze všech sil se snažil nepropadnout panice, ale v momentu, kdy slyšel cvaknout zámek dveří, se o něj pokoušel hysterický záchvat. Bledý, s roztřesenýma nohama těžce dopadl na židli.
„Napij se, to tě uklidní,“ nabídl mu Karel skleničku.
Vodka sklouzla do žaludku a příjemně hřála. „Ještě jednu.“
„Poslední. Víc už nemůžeš.“
Zatímco Hálek usrkával vodku, Bartoš manipuloval s kameny ve vyzdívce krbu. Ozvalo se tiché vrnění – skrytý mechanismus otvíral skrýš.
„Parádní úkryt, co?“ řekl Karel s nádechem pýchy.
„Poněkud archaický,“ namítl doktor Hálek, ale v příštím okamžiku zaujalo jeho mysl něco jiného. Na stěně viselo krbové náčiní a jemu se zalíbil masivní pohrabáč.
„Co tam máš?“
„Hned uvidíš,“ sklonil se Karel nad otvorem.
Další události dostaly rychlý spád. Doktor Hálek bleskově uchopil pohrabáč a v zoufalém odhodlání zabránit nechtěnému zákroku, udeřil.
Bartoš vykřikl, zhroutil se a zůstal ležet.
Doktor Hálek byl zmatený. Ani si neuvědomil, že udeřil plnou silou. Stál jako solný sloup nad nehybným tělem, pod kterým rostla kaluž krve. On přece nechtěl zabít?!

Když se jakž takž vzpamatoval, poklekl ke Karlovi a se značným přemáháním mu zvedl hlavu. Pohled na krví slepené vlasy byl nad jeho síly. Žaludek se přestěhoval někam do krku, a jemu se strašně chtělo zvracet. Zavřel oči a zhluboka dýchal. Po chvíli cítil, že má žaludek opět na správném místě. „To byla sebeobrana!“ dodal si kuráž a zvolna otevřel oči. Přemohl naléhavou touhu utéci, vzal Karla za ruku a snažil se nahmátnout tep. Prsty však uchopily jakousi podivně měkkou rosolovitou hmotu. Vykřikl odporem a pustil ruku na zem. Ozvalo se nechutné mlasknutí a ruka se zkroutila do nepřirozené polohy. Karlovo tělo tálo Postupně ztrácelo tvar a slévalo se do růžové, rozplihlé koule.
Se strachem, který přímo fyzicky pociťoval, sledoval hrůznou proměnu. Trvala několik minut, ale jemu se zdálo, že zatím uběhla celá věčnost.
Čas plynul a každá sekunda odnášela s sebou kousek strachu. Proměna, nebo alespoň jedna její fáze, se zdála být ukončená. Místo Karla tu nyní ležela hromada růžového pudingu či aspiku. Hrůzný dojem se začal vytrácet.

Doktor Hálek se stal znovu svým pánem. Rychle vběhl do ložnice, převlékl se a v chaotickém spěchu počal balit. Musím vypadnout dřív, než se objeví ONI, uvažoval, ale zároveň zjistil, že ho čím dál víc láká ona tajemná substance. Neodolal. Rozhlédl se a hledal něco, co by mu mohlo posloužit jako vzorkovnice. Nakonec se rozhodl pro sklenku od hořčice, jež tu zastávala čestnou funkci vinné skleničky.
S roztřesenýma nohama se blížil k místu tragédie. Ani vědecký zájem nebyl s to zabránit třesavce, která se ho zmocnila.Během jeho nepřítomnosti proměna dále pokročila. Hmota byla téměř čirá, její objem se podstatně zmenšil.
Nerozhodně se zastavil, přešlapoval na místě a sbíral odvahu k odebrání vzorku. Bylo to divné, ale pociťoval stále silnější nechuť říznout do té ohavnosti, která ještě nedávno byla jeho přítelem. Rozuzlení této zapeklité situace přišlo nečekaně. Karlova skrýš se začala zavírat za doprovodu zvukových signálů. To byla poslední rána pocuchaným nervům. Sklenička s třeskotem dopadla na zem. Doktor Hálek uchopil batoh a jako štvaný se vyřítil z chaty.

Tu ránu větví potřeboval. Zastavil bezhlavý útěk a změnil směr. Na nádraží půjde oklikou, a pro každý případ si opatřil pořádnou sukovici. Ale i tak se mu dušička tetelila úzkostí.
Teprve ve vlaku se uklidnil. Tady, mezi množstvím lidí se cítil v bezpečí. Nejsem tu sám, stále slyšel Karlova slova. Pozorně si prohlédl cestující. Hlučící masa rekreantů i místních, svorně nadávajících na dráhu, upocené obličeje – nic podezřelého. Ale co měl vlastně vidět? Vždyť s Bartošem se přátelili dlouhé roky, aniž něco tušil. Jsou jako my, nedají se poznat. Tohle zjištění nebylo právě příjemné. Pojednou mu chyběl vzduch. Vyšel do uličky a otevřel okno.


„Je vám špatně, pane?“ zeptala se mladá žena a přistoupila k němu.
„Děkuji, už je to v pořádku,“ křečovitě se pousmál. Může být jednou z nich, vloudila se mu do hlavy znepokojující myšlenka. Nenápadně se odsunul. Jistě už zjistili, že jsem jednoho z nich zabil a teď půjdou po mně. Zavřel okno a zmizel v kupé.
Celý zbytek cesty přemýšlel, co podnikne dál. Oznámit případ policii? … Ne! Přece nemůže přijít a říci: zabil jsem člověka, z kterého se za chvíli stal malinový puding a ten se nakonec vypařil. To by ho rovnou šoupli do cvokárny. A čekat, že jim to snad vysvětlí, až si ho najdou, také příliš lákavé nebylo. Třeba by mu ani nedali na vysvětlení čas. Karel sice tvrdil, že lidem nesmí ublížit, ale… Nejlepší bude na nějaký čas zmizet z Prahy a důkladně za sebou zamést stopy. S tímto odhodláním vystoupil z vlaku.

Život doktora Hálka se podstatně změnil. Nejprve záskok v Brně, pak místo v Olomouci. Po měsíci, když mu skončila zkušební lhůta, odešel k všeobecnému překvapení do Hradce Králové. Tam se konečně zbavil strachu, našel klid a chuť do práce. Navíc, něco pěkného a milého si v poslední době našlo i jeho. Okatá laborantka Milena rozehnala poslední chmury v jeho životě. Sem tam, hlavně v noci, si vzpomněl na tragickou událost loňského roku, ale strach už neměl. Snad jen trošku nepříjemný pocit.

„Zajeďme si na hory,“ navrhla Milena. „Krkonoše nejsou daleko a my se stále paříme ve městě.“
Tenhle návrh neslyšel doktor Hálek poprvé. Milena zatím netušila, proč nemá Krkonoše rád. Dnes se však rozhodl, že jí své tajemství prozradí. Mlčky jí obejmul a zamířil do vinárny.
Láhev byla z poloviny prázdná, když se odhodlal vyprávět. Mluvil klidně a věcně. Čas ztlumil hrůzný zážitek a jemu se zdálo, že vypráví příběh někoho jiného.
„Ty můj chudáčku,“ řekla něžně, když skončil. „Tolik strachu jsi zažil, a já tě ještě na ta hrozná místa tahám.“
„Jsi báječná, Mileno,“ vydechl vděčně. „Myslel jsem, že mi nebudeš věřit, … že se mi vysměješ.“
„Proč bych se smála, prožil sis svoje. Dnes už ti ale žádné nebezpečí nehrozí.“
„Jak to můžeš vědět? Myslíš, že mě nehledají? Nebo mi to snad odpustili? Kdo ví, jací jsou ve skutečnosti.“
„Podívej, Jirko, když zvládli kosmické lety a tolik roků žijí mezi námi, tak si myslím, že by klidně jednoho doktora najít dokázali, kdyby o něj tolik stáli.“
„Na tom je kus pravdy,“ připustil váhavě.
„Jistě ví, že jsi nezabil schválně.“
„Jak by to mohli vědět?! Jsi první, s kým o tom mluvím!“
„Třeba na té chatě bylo takové zařízení, jako máme v letadlech. …Nevím, jak se …“
„Černá skříňka! Že mě to hned nenapadlo! Jsi nejen báječné děvče, Mileno, jsi přímo geniální! To stojí za další láhev.“
Milena nebyla proti. Slupla slanou mandličku a hned měla další návrh: „V sobotu si tu chatu omrkneme!“
„Blázníš!“ vyhrkl. „Přece jim sám nepolezu do chřtánu?!“
„Žádný strach, doktůrku. Uvažuj! Základna je přece prozrazená a oni nemohli vědět, že nezpůsobíš rozruch. Pravděpodobně ji zrušili ještě ten večer, aby zahladili stopy.“
„Dobrá, Mileno, na hory půjdu rád, ale chatě se vyhnu na sto honů!“

„Je to ještě daleko, Jirko?! Volala upocená Milena klopýtající na kamenité cestě.
„Vidíš ten dub?! ukázal na lesního velikána, „tak od něj asi půl hodiny. Vydrž!“
„To se ti řekne,“ bědovala. „Že tu chatu nepostavili rovnou na Sněžce, měli by to blíž domů.“
„Jen hezky capkej! Byl to tvůj nápad.“
Pohled na střechu chaty probudil nepříjemné vzpomínky. Doktor Hálek zvolnil. Strach dřímající někde v podvědomí náhle vystrčil drápky. Nohy ztěžkly a samy se zastavily. „Dál nejdu,“ řekl téměř šeptem.
„Klid, Jiří. Půjdu první.! Rázně vykročila.
„Mileno, vrať se!“
Ale Milena už odhodlaně zkoušela kliku u verandy a hned na to vklouzla dovnitř.
„Mileno!“ zahulákal z plných plic.
Zarachotila okenice a Milena vystrčila hlavu: „Nedělej rámus a pojď dál. Nikdo tu není!“
„Pojď pryč! Chata není naše!“
„A koho je? Tamtěch? Ti už tu dávno nejsou. Jen si to trochu prohlédneme.“ Hlava zmizela z okna a za chvíli se netrpělivě ozvalo z verandy: „Tak dělej, Jirko!“
„Kdepak! Tam mě nedostaneš ani za pytel zlaťáků,“ zahájil doktor Hálek ústupový manévr.
Milena vyběhla z chaty a pospíchala za ním s divným leskem v očích. „Ty jsi pěkný kavalír,“ vyčítala mu, když ho dostihla. „To se dělá?! Nechat krásnou dívku napospas kosmickým gangsterům! A navíc jsem se poranila,“ udělala bolestínský kukuč a ukázala zakrvácenou ruku.
„Cos proboha vyváděla? Tohle je zralé na amputaci,“ žertoval, když obvazoval ránu kapesníkem. „Zatím to stačí.“
„Díky, pane doktore“ Kapesník a vaše péče zcela postačí. Mně se všechno dobře hojí.“
„Něco podobného už jsem tady jednou slyšel,“ zarazil se doktor Hájek.
„Promiň, Jiří, nechtěla jsem ti to připomínat.“
„To nic, Mileno. Já už z nich nemám strach.“
„U chaty jsi na hrdinu moc nevypadal,“ usmála se a políbila ho.
Tuto poznámku přešel raději mlčením.

Dosud opuštěná chata měla na doktora Hálka blahodárný vliv. Dokonce mnohem větší, než si byl ochoten přiznat. Hlavní zásluhu však přičítal Mileně. Nebýt její neústupnosti, v životě by se tam nešel podívat. Citové pouto, které ho s ní spojovalo, se tak stalo ještě silnějším. Jediné, co ho znepokojovalo a zároveň těšilo, bylo její poranění. Rána se nechtěla hojit. Mokvala a hnisala. Trvalo dlouho, než se zacelila, ale i pak zůstala dobře viditelná jizva.
„Alespoň máš jistotu, že k ním nepatřím,“ argumentovala Milena s vážnou tváří, kterou zrazovaly veselé ohníčky v očích.
Doktor Hálek se proti tomu sice vehementně ohrazoval, ale v koutku duše byl docela rád. Jeho lékařský zájem neochabl ani později. Tak dlouho pečoval o zdraví Mileny, až nakonec museli pospíchat s veselkou. Z okaté laborantky se tak stala paní Hálková a brzy na to i šťastná matka.

Manželství se vydařilo. Doktor Hálek zahrnoval Milenu něžností a pozorností. Pokaždé, když leželi znaveni milováním, vyhledal vystouplou jizvu a mlčky jí hladil. Jizva při dotyku navracela nepříjemné vzpomínky, ale zároveň upevňovala jeho jistotu. O tragické události na chatě již nikdy nepadlo ani slovo. Karel nenávratně zmizel ze světa i ze života doktora Hálka, do kterého tak nešetrně zasáhl. „Stejně by ti nikdo nevěřil, Jirko,“ řekla mu kdysi Milena a on uznal, že má pravdu.
Skutečně. Kdo by u nás věřil na mimozemšťany?!
Tady bychom mohli ukončit podivný příběh doktora Hálka, který začal tak nevinně o dovolené v Krkonoších. Zbývá jenom dodat, že pro Milenu tato záležitost skončí mnohem později. Jak by se asi vzorný manžel podivil, kdyby znal obsah zprávy, odeslané za jeho nepřítomnosti.

Po neúspěchu akce „Muž v chatě“ jsem ihned přešla na variantu „Muž v osidlech“. Dotyčná osoba je zcela pod mojí kontrolou. Do přirozené smrti mého dočasného partnera ruším kontakt. Plat, zvýšená taxa za obtížnost, ukládejte na mé konto. Zároveň požaduji odškodnění, neboť vedlejší účinky preparátu AHP, zpomalujícího okamžitý hojivý proces, se negativně projevily na mé antikoncepční odolnosti. Předpokládám, že mi celková suma zajistí delší relaxační pobyt na nějaké klidnější planetě.
CX/ 25M