NECUDNÉ ORGIE II.

*********
Pro připomenutí konec předchozí části:

...Zrovínka jsme se v našem novém dočasném příbytku převlékli a rozjímali, co s načatým večerem, když se ozvalo zaťukání. Pan hoteliér osobně nás přišel pozvat k sobě na skleničku. Takové pozvání se těžko odmítá. Usadil nás v útulně zařízeném obýváku, jemuž vévodil mahagonový kulečníkový stůl potažený zeleným vlněným suknem.
"Hrajete pool?" padne první otázka po přiťuknutí číší.
Oba přitakáme. Náš hostitel to přijme se zjevným uspokojením.
"To jsem vážně rád. Za chvíli se vrátí můj syn. Mohli bychom si rozdat partičku, souhlasíte?"

******************

Není s čím nesouhlasit. Blízko našeho pražského bytu se z bývalého kina stala malá herna, v níž jsme častými hosty. Pavel hraje radši karambol. Já, jinak člověk sportu příliš neholdující, řadím pool hned za střelbu. Před nimi pro mě existují jen kolo a plavání. A bez obalu, tak ňák mezi náma, jo, aby Pavel neslyšel - lyže, tak ty bych bez rozpaků zrušila. Fakt.

Z našeho hostitele se vyklubal náramně zábavný společník. Při další sklence si potykáme. Z hoteliéra je Mirek, ládující do nás jednu anekdotu za druhou. A příběhy z hotelu. Svým hotelem evidentně žije. Směju se tak, že už mě od smíchu bolí bránice. Jestli s Pavlem v hloubi svých dušiček cítíme ostych, nevěda, co si "pan hoteliér" vlastně myslí o naší bouřlivé noci, jsme Mirkem rázem uvedeni do reálu.
"Líbíte se mi, vy dva. Má žena byla stejná, jako ty, Týno. A mě tím dostávala do takový ráže... Ale co, to už se nevrátí," zasní se. Pak na nás dlouze pohlédne a do tíživě rozpačitého ticha dodá: "Před dvěma lety tragicky zahynula. Zůstala pod lavinou. Ale pojďme se bavit o něčem veselejším. Tu znáte?" A zasype nás další náloží anekdot.

Vtom se otevřou dveře. Ztuhnu jak rychleschnoucí lak, víčka mi poplašeně zamrkají. Hele, lidi, leda tarantule na piškotovým dortu se může cejtit tak nepatřičně, jako já v tomdle pokoji. Fakt. Ve dveřích stojí takovej ten týpek mladýho horala, co se po ránu umeje v ledovým proudu horský bystřiny, pak udělá dvě stě kliků, tři sta sklapovaček, čtyři sta dřepů a záhy si jen tak mimoděk vodskočí do hor, aby skolil medvěda, aby jako bylo co dát do hrnce. S pohledem yettiho pod kaštanovou čupřinou zvlněných vlasů se blíží k nám.
"Tak konečně! Tady ho máme, to je můj syn Matěj," zvolá rozšafně Mirek a lišácky mu zablýsknou očka. "A teď si to můžem rozdat! Tága do ruky a jedem," vychrlí ze sebe dvojsmyslně.

Toliko totální ignorant by nepochopil, že v týdle místnosti není nikdo, kdo by nevěděl. Stojí mi chloupky na celém těle. A co stojí Pavlovi? Zkuste hádat. Můžete dvakrát. Mně stojí i něco jinýho. Mozek. I nejzazší končiny mýho vědomí zasáhl fakt, že tu toho stojí víc. Něco není v rychtyku. Plnej barák šukocvoků. Úchyláků - jak by zavřeštělo dvoučárkovaný "cis". Že sme se ale sešli! Leč to už mi Matěj podává tágo.
Jeho palec se na tisícinu sekundy setká s mým malíčkem a mozek - potvora - dopadne kam? No přece do... Kristovačupřino, vono se mi to i rýmuje!

Hele, lidi, jak se vyvine tendle potrhlej večer, to ňák nedokážu domyslet. Čím mám taky asi tak myslet, když mozek je v... No, vy víte kde. Čtyřhra je rozehrána. Hraju prachmizerně, neschopna posbírat rozsypané myšlenky. Tágo držím jak ve svěráku - snad ze strachu, abych nechňapla po zcela jiným tágu - kulečníkový koule se pod mými strky mění v dělový. Pavel zachraňuje naši hráčskou čest. Vybuzen pocity, kterým rozumí jen on sám, střídá náběžníky, taháky i bržděné strky s jistotou mistra. Silným strkem s levou boční falší posílá černou kouli do rohové díry.

Odvetná utkání.
Sklenka ke sklence.
Zelené sukno křičí bezhlesně ze stolu, polomrtvé z ohrožení svého života. Dřív, než je natrženo, dopije můj muž poslední doušek vína a odloží nebezpečný nástroj do stojanu.
"Jdu spát. Bavte se, dobrou..." Políbí mě na tvář a na vratkých nohou - nevěřím mu to divadlo - nabírá směr do vrchního patra.
Mirek se na nás usměje a s přáním dobré noci rovněž mizí. Odkládám své tágo na stůl.

Hele, jestli hádáte, že si to tady s tím maníkem, s tím zvedačem vysekaných lyžařek, s tím usměvavým barmanem a sexuchtivým barbarem chci rozdat, tak ste se nesekli.
Chci.
Chci ho na tom zeleným vlněným suknu a je mi jedno, že jeho otec ví, a jsem šťastná, že Pavel ví a právě teď nejspíš stojí ve sněhu a zírá do támdle toho okna, chci toho báječnýho horala tady a teď, a hlavně rychle, jsem tak nadržená, že jestli se nepohne a něco neudělá, hupsnu na ten stůl a ošoustám se na tom zeleným vlněným suknu samoobslužně. Tágem.

"Otec nás spolu viděl," prolomí ticho magický bas. "A v noci vás slyšel, když..."
"Pšt. Nemluv. Vím, že to nechápeš, ale..."
"Chápu to líp než kdokoli jiný. Proto ste tady, ty i Pavel."
Přistoupí blíž a jak pírko mě zvedne a posadí na stůl. Přisaje se k mým rtům. Jeho naběhlé mužství vytlačí do mého pravého stehna důlek. Odtrhne se ode mne. Poručí, ať se postavím na stůl a svléknu se. S podlamujícími se koleny přetahuji přes hlavu tričko, stáhnu ramínka podprsenky, dám ruce dozadu, rozepnu háčky a vypustím zdivočelé zvířectvo.
Stojí do pasu nahý a zálibně mě sleduje. Rozepne opasek, pak knoflíky poklopce - pomalu, s rozmyslem. Roztřesenýma rukama zápolím s knoflíkem svých džínsů, chci rozepnout zip - Matějovy kalhoty se svezly dolů a slipy trčí do dáli vyšponovány mysteriózním kurýrem tělesné touhy - můj zip nejde rozepnout, zasekl se. Marně s ním zápolím. V obličeji mi naskakují rudé skvrny, jsem vyhecována pohledem na toho muže, pokojem se valí balvany vzájemného chtíče a jestli okamžitě nerozepnu ten zatrolenej zip, bídně zhynu udušena jejich kamennou tíhou.
Natáhl ruce a kovové zoubky zipu se jedním škubnutím rozletěly jak malé zlaté mušky. Strhl džínsy, stáhl je zároveň s mejma krajkovejma spoďárkama.

Nesvázána oděvem, sápu se po těch rukou a kladu je na svou holou kůži, na svá ňadra, mačkám samu sebe těma cizíma tlapama, cpu si je mezi nohy, opatlávám je lepkavým šlemem vyloučeným v neskutečném množství z útrob mé ženskosti. Ta vlhká kluzkost stéká po mých stehnech a já se hladím těma nádherně teplejma tlapama a chovám se jak holka, co právě po deseti letech vypadla z pardubickýho kriminálu, a po mrkvi a falusu užmoulaným z chlebových odrobinek konečně cejtí chlapa.

Chtíč se sykotem uniká z našich úst.
Syčí na našich hrudích.
Syčí uprostřed místnosti, plazí se po koberci, šplhá po nábytku, sedí v klínech těch dvou mužů, kteří se, nevím kdy, vrátili do této místnosti, proudí po zeleném suknu, rozežírá zábrany.
Rozežírá poslední zbytky morálky.
Zaplavuje mozky.
Vsakuje se.
Roztéká.
Proniká do všech otvorů našich tělesných schránek.
Proniká do každého póru.
V této nově rozehrané čtyřhře padají veškerá tabu, jako když při třísknutí dveřma spadne ze zdi obraz.

Kašlu na předehru.

Koupu se ve svý vášni, sedím na kraji mahagonovýho billardovýho stolu, a s chlípným řevem dopřávám opulentní hody svý nenasytný vagíně a dvěma párům očí v pozadí.
Mý exhibicionistický JÁ se přestěhovalo do toho kousku překrvenýho masa, rve mě žilnatej kůl a dřevěný tágo a teď má pochva schlamstla černou osmičku, všude stříká sperma a já ulepena, zapatlána vší tou lidskou slastí se jak kamikaze řítím vstříc smrti...

********

Probouzím se v Pavlově náručí.
Snad se mi to všechno jen zdálo.
Nevíte?

Za okny se třpytí sníh...

***