ZBROJNÍ PAS NA OCAS

**********

Stojí přede mnou a evidentně neví, co si má myslet. Jsme sami. Vždyť je také nejmíň deset. Pavel volal, že se zdrží v práci, není kam spěchat.

Jsem sama s tím novým redaktůrkem.
Milan. Nastoupil minulý měsíc.
Celý ten čas jsem z něho nesvá. Všude mě pronásleduje jeho pohled, cítím, jak mě svlíká očima. A dnešní porada - to byl vrchol!
Sedím v čele - já tady tomu totiž šéfuju. Z boku po pravici se mi posadil ON. Jeho pronikavé oči sledují každý můj pohyb. Zavrtávají se mi pod kůži. Neuhnou, ani když se do nich zadívám. To můj pohled raději sjede jinam. Začíná mě to žhavit. Tak docela maloučko, pak víc a víc.
Nakloní se a připaluje mi cigaretu. Přidržím jeho ruku. Cigareta se mi nepatrně zachvívá v ústech. Vím, že je zle. Jiskra přeskočila. Co je v domě, není pro mě - proletí hlavou známé rčení. Přivřený pohled škorpióna mi projel míchou. Situace se mi přestává líbit.
Cosi se dotklo mé nohy. Špičička jeho chodidla. Už cítím takové to lehké šimrání v podbřišku - a to je konečná. Celých mých 136 IQ se přesouvá z hlavy do naprosto jiné části těla a už v tom lítám. Já, husa, namísto toho, že bych uhla a zpražila ho krutošéfovským pohledem, JÁ mu tu svou nohu ještě přisunuji, ať na ni lépe dosáhne. Pch!

Hele, jak skončila porada, to vážně nevím. Každopádně jsem ráda, že všichni mizí. ON zůstal v místnosti poslední.
Okouní u stolu a pomalu si srovnává papíry. Je tu děsný vedro.
"Hlaste se u mě ve dvaadvacetnulanula." Vylétne ze mě pyramidální pitomost.
Kývne hlavou a odchází. Beze slova, bez mrknutí - ledově klidný.

Sedím za stolem, přede mnou halda článků ke schválení do tisku, leč mozek se mi ne a ne vrátit na původní místo.
Lidi, já jsem si to musela udělat. Jediný způsob, kterak se vrátit do normálu. Fakt. A pak jsem si uvařila smrťáka a zvládla tu hromadu na stole.
Jo, vy nechápete, že si v práci za plnýho provozu probrnknu harfičku? Tak zaprvé se na mé dveře klepe a čeká se, až zavolám: "Vstupte". A za další není pod můj stůl ode dveří vidět. To jsem si občíhla dávno. Sama jsem za tím účelem rozestavila nábytek. A taky mě to nebezpečí - žebytoalebyltrapas - krapet vzrušuje. Ovšem to je vám přece jasný, vždyť už mě tak trochu znáte, ne?
A vůbec, tahle místnost zažila věcí, no co vám budu vyprávět.

A teď tady stojí ON.
Zaklepal, já křikla "VSTUPTE", ON vstoupil, kývla jsem hlavou, utrousila: "Chviličku, jen si tu něco dopíšu" - a teď urputně čmárám perem po papíru, dělám že dělám, cítím jeho pohled a moc bych za to nedala, že ON ví, že JÁ jen tak dělám že dělám, úplně cejtím tu jeho samčí převahu vystřelující z pod jeho přivřených víček a už se mi to zase stěhuje...
Vtom zaostřím pohled a uzřu, co si to vlastně čárám na ten papír před sebou. Hele, já vám vážně samu sebe odbourala a začala se smát jak střelená.
A to mi vlastně pomohlo.
Přemoct tu jeho nadřazenost.
Fakt tady trčí a neví, co si má myslet.

Přestanu se smát a vstanu. Dojdu ke dveřím, zamknu - jistota je jistota - a otočím se.
Mé ruce p o m a l u rozepínají jeden knoflíček kostýmku za druhým.
Rafinovaně se svlékám.
Mazlím se se svým tělem, pootevřenými ústy si špičkou jazyka nepatrně olíznu srdíčko vrchního rtu.
Zakroužím pánví a stáhnu sukni.
Nespouští ze mě oči.
Vyzývavě mu oplácím.
Nesmím uhnout.
Zůstanu nehybně stát uprostřed místnosti, oděna jen v šarlatovou podprsenku, v šarlatově rudém podvazkovém pásu, který na mých dlouhých štíhlých nohou přidržuje punčochy. Kalhotky nosím výjimečně.

Přistoupí ke mně. Hladí mé paže, hřbety rukou přejede hroty bradavek ukrytých v sexy krajce. Dýchám pootevřenými ústy, micinka touhou přede, chloupky smáčené vzrušením. Chvěji se. Naráz mě pevně obejme a přirazí k sobě. Tlačí mě jeho mužství. Zrychluje se mi tep. Hlasitě dýcháme, jeho rty se přisají k mým a jazyk rozvášněně vniká do úst. Tlačím stehno k jeho rozkroku. Chci cítit tu tvrdost. Rozepnul podprsenku, ta však zůstává na svém místě. Mé tělo je pevně přimknuto k jeho tělu. Jsme jako dva hadi v němé vášni plazící se po sobě, zaplétaje se víc a více. Kundička celá brní.

Prudce jej odstrčím od sebe, divoce strhávajíc jeho košili. Knoflíčky se rozletí na všechny strany. Podprsenka vypouští bobule na svobodu. Jeho svalnatá bronzová hruď nenese jediný chloupek! Na zklamání nemám čas.
Odhodil kalhoty i slipy a to, co se tyčí u jeho břicha... Páni, to je jednorožec!!! Takový beranidlo! Vždyť TO se do mé funilky nemůže v životě vejít!!!

Hodí mnou na stůl. Věci letí dolů, něco mě tlačí pod lopatkou. Co je to však proti tomu, co se mi tlačí do pochvy! Nohy na výložkách, přirození trhá jeho monumentálně tlustý pyj. Křičím. Řvu bolestí i slastí zároveň. Pánví přiráží zběsile na můj klín. Rve mé kozy a buší do mě jak šílený. V divokém rytmu hřebce se ztýraná píča přizpůsobuje neurvalci - vycházím vstříc tomu pyji.
"...píchej... mrdej ďáble...!" Pobízím jej.
Mé tělo se vzpíná v ústrety bucharu, zmítám se v živočišné vášni, mačkám jeho ruce na svých prsou, vnímám zrůzněnost jeho tváře, doprovázenou nesrozumitelnými skřeky...
"Áaach, Bože... to je čůrák... ta nádhera... kundička moje... chudinka malá... šoustej ty zvíře... už to na mě jde... Bože... jen tý kundě ukaž, kdo je tady pánem...," pobízím ztepilého samce.
Mohutný příraz rozpoutá bouři v mém těle. Cítím stahy své mrdulíny... Milan vydá hlas daňka v říji, propne tělo jako luk, šíp vystřelí z vagíny a na břicho, na prsa, krk, tvář, i do vlasů, všude dopadají lepkavé chuchvalce mlíčí. Roztírám sperma po svém těle, upatlanýma rukama strhávám Milana dolů. Jsme k sobě doslova přilepeni. Setrváváme tak hodnou chvilku, než se náš dech přiměřeně zklidní.
Odlepí se ode mne, hrubě mě zvedne, ohne, jen tak tak se stačím v předklonu chytit desky stolu. Jednu nohu mi vysadí na židli, a už jsem znovu probodnuta tím krvelačným kopím. To přece není možný, během takové chvilky...
Cítím ho v celém svém rozbolavělém těle. Vagínu mám naplněnu k prasknutí. Pomalu přiráží. Celou věčnost dovnitř, celý věk ven. Dovnitř - ven. P o m a l o u č k u. A znovu a zas. Sem tam. Drží mé boky, prsa se přelívají ve volném prostoru. Vidím je v zrcadle visícím oproti nám. Naše oči se v odraze střetnou. Uchopí dudy do svých dlaní. Hněte je jak těsto na vánočku. Úd opouští studánku.
"To ne..." Vzlyknu.
"Na zem!" Chce, abych jej vzala do úst, pomyslím si.
"Na všechny čtyři." Vyvádí mě z omylu.
Jak fenka trčím uprostřed svý šéfovský kanceláře a bodec mi rejdí v útrobách. Já rytmicky vycházím vstříc. Kroužím na tom skvělým ocasu, Milanovy ruce mačkají můj bílý zadek a kozy se houpou a naráží do sebe. Se zavřenýma očima prožívám spojení našich těl.
Vyklouzl. Rychle po něm hmátnu s touhou vrátit jej, kam patří. Než se však na cokoli zmůžu, cítím Milanův jazyk ve své kakaové dírce. Snaží se zavrtat co nejvíc. Blahem se rozklepu jak opravdová čubička a z úst vypouštím vrnivé vzdechy. Rety se odtáhnou z mé prdelky. Z konečníku vytéká pramínek slin. Dojde mi, co zamýšlí.
"To nesmíš," křičím ze všech sil. "Prosím, ne... Milane, prosím..." Žadoním a snažím se uniknout ze zajetí.
Pozdě. Žalud vzal ztečí můj nebohý zadeček.
Teda, lidi, řeknu vám, ne že bych nesouložila do řiťky, avšak Pavel má sice dlouhýho, leč co se tloušťky týče bezmála polovičního ptáka.
Netvor do mě vstupuje polehoučku, opatrně - z mých očí stejně tryskají slzy bolesti.
Slyším něčí křik. Ach, to tak křičím já.
"Vytáááhni... toho příííšernýho... ptáááka z mý prdele... ty hajzle... Slyšííííš?!... Aúúúú... Já tě zabiju... dobytku!!!" Brutálně přirazí.
Tak takhle skončím. To nepřežiju. Dostávám, co zasloužím, poletují poplašeně myšlenky v mé hlavě.
"Prosím!... PROSÍÍÍÍÍM!!!... Udělám všechno, co si jen budeš přát... Jen toho nech...Prosííím, prosííím, prosííím..." Kňourám škemravě.
Jeho mrdard je neoblomitelný.
Zoufalá bolestí přestávám se snažit uniknout. Ruce se podlomily. Ležím pravou tváří na koberci, vdechuji prach a tiše vzlykám. Cítím se totálně potupena.
Náhle si uvědomím, že je ve mně celý a nehýbe se. Milanovy ruce konejšivě hladí mé vyděšené tělo. Položí se na mě a otírá obličej o má záda.
"Pššš, pššš..." Vydává konejšivý zvuk a mírně mnou kolébá. Bolest ustupuje. Mé svěrače se poddaly neobvyklému vetřelci. Milan vycítil, že mé napětí opadlo.
"Vidíš, není to tak hrozné," odlepuje se z mých zad a jemně počíná přirážet. Drží mě za pánevní kosti a palci hladí mé boky v rytmu pohybů.
"Jste... krásná.." Šeptá. "Krásná... sladká... nádherná... Nikdy jsem... nevěřil... že budete... mou..." Při každém slovu do mě vjíždí jeho pyj.
Je mi neskutečně. Začínám se na tom pístu sama pohybovat. Jeho zanícené vzdechy se mísí s mými. Ruce hladí mé tělo. Zrychluji. Propadám se do extáze. Už opět hulákám.
"Znič mě... Smíííš... Mrdej... Vraž mi ho tam, až mi zbělaj chlupy... Ty bejku... Mrdej... Pořádně... Natrhni mi prdel..."
"Ano... Křič... Chceš ho... Tak jen řvi... Jakej je..."
"Obrovskej... Nááádhernej... Fantastickej... Měli by ti... na něj... vydat zbrojní... pas... Jáááá... už... to... nevydržím... Stříkááám..."
Fakticky stříkám. Mohutné gejzíry vyletují z mé chcapičky. Ve střevech vnímám škubání v jeho ocasu, plní mě svým bělavým nadělením. A já stříkám a stříkám. Pak přijde vrchol blaha - kundička se úplně uvolní...
Lidičky, já se vám - na tom koberci uprostřed místnosti - počůrala.
Fakt.

Co dodat?
Ráno, když jsem přišla do redakce, ležela na mém stole Milanova výpověď. Okamžitá. Byl ještě ve zkušební lhůtě - co mi zbývalo.
Ostatně měl prostě víc rozumu nežli já.
Bohužel.

Jo, musela jsem volat čističe koberců. Víte, než jsem v noci odešla z práce, povedlo se mi rozlít na koberec čaj.
Jsem to ale nešika, co myslíte?

Cože? Jo, vy chcete vědět, čemuže jsem se tolik smála. Tak si představte, co jsem si to v těch svých sexuálních rozpacích mimoděk sesmolila. A ještě se to docela i rýmovalo:

Šukala bych, šukala,
jenže nemám s kým.
Vytáhnu si robertka,
ošukám se jím.

Robertek však není ono,
lepší by byl Milan.
Tenhle schopný redaktor
funguje jak reaktor.

Toužím cítit horké dlaně
ne pichlavý zrak,
ještě chvíli bude zírat
a trefí mě šlak.

***********

Že vám to připadá poněkud stupidní?
Tak ať. Váš problém.
Já mám ten papír navěky schovanej.

***