Pod rozkvetlými stromy

Chodím sem rád, tak rád, že tu trávím skoro každou volnou chvíli a oddávám se vzpomínkám ne na rané dětství, kdy jsem si o necelých 50m dál chodil hrát s babičkou za ručičku. Rychlými pohyby ruky tam a zpět vzpomínám na svoje poprvé, podruhé a po nekonečné, které se odehrálo tady, pod rozkvetlými stromy na dece s delfíny, kteou jsem dostal od mámy k Vánoců s věnováním "na piknik". Vzpomínám na všechny ženy a dívky které mi patřily, buď jednou na 15 minut nebo na delší dobu. Skoro každý den jsem si užíval plnými doušky, velmi často každý den s jinou. A teď najednou-nic. Kotakty navazuji bez problémů, ale už velmi dlouho se mi se mi žádnou nepodařilo dostat sem, na tak romantické místo, pro mne plné vzpomínek a emocí. Potkávám dívky které mi patřily, kamarádky dívek které mi patřili a tudíž o mě nejeví zájem, vůbec nevím proč, vždyť dřív se na mne stály fronty...
Šel jsem jednou na toto své místo, hnán vzpomínkami a touhou a proti mne kráčela ona, v krátké sukni a v červeném tričku s velkým výstřihem, měl avšak dva drbné nedostatky: tlačila kočárek, evidentně vlastní a znal jsem ji, byla to moje poslední, ta, od které jsem žádnou jinou neměl a byl jsem odsouzen pouze ke společnosti bezpočtu mých údů. V tu chvíli jsem věděl proč tomu tak je, protože ji nejspíš miluji a nejsem schopen zaujmout nějakou jinou. Popadla mne touha, ona se na mne usmála tak provokativně jako před rokem, řekla mi obyčejné ahoj a zastavila se a ... a čekala co se stane. Stalo se: mě se zastavilo srdce a něco jiného se mi postavilo a všechno se ve mne pralo, prala se mysl se srdcem a přírodou a já nevěděl co děat, vzpomínal jsem na chvíle s ní, na její mladé pružné tělo a věděl jsem, že jen ona je ta pravá... Nevěděl jsem co říct, tak jsme tam jen tak stáli, slova plynula jen kolem mne a já na ně mechanicky odpovídal...svým periferním viděním jsem uviděl jiskřivě žlutou skvrnu, otočil jsem se a spatřil jsem tu nejkrásnější tmavovlásku jakou jsem kdy viděl a vydal jsem se za ní....
Co taky s matkou dvouměsíčního fagana?