Moje první rande

Ráno jsem se odhodlal a pozval ji na schůzku. Jistě tedy pochopíte, proč se dnes cítím skutečně jako dospělý. Přál jsem si, aby souhlasila a stalo se! Po chvíli naprostého opojení jsem si však s hrůzou uvědomil, že vlastně vůbec nevím, co se na takové schůzce dělá. Napadlo mě, že bych si měl sestavit nějaký plán akce. Chtěl jsem tím eliminovat možné chyby. Hlavou mi proudily tisíce myšlenek a především touha udělat všechno správně. Ta dívka byla do dnešního rána mou bohyní, něčím posvátným, a já se bál na ni jen pomyslet. Vůbec jsem nevěřil, že by mé pozvání přijala.
A přece, stalo se a já teď stojím v ponožkách před zrcadlem a přemýšlím, co bych si měl obléct. Rozhoduji se mezi modrou košilí a pruhovaným svetrem. Vybírám mořsky modrou košili. Jestli budu během večeře nervózní, mohlo by mi být ve svetru pěkně horko. Oblékám si kalhoty a do vlasů si vpravuji přiměřené množství gelu. Při pohledu do zrcadla zjišťuji, že množství gelu nebylo ani trochu přiměřené. Místo vlasů mám na hlavě kluziště! Panikařím a snažím se přebytečný gel utřít ručníkem. Výsledek je značně neuspokojivý. Umazal jsem si mořsky modrou košili, vlasy mi trčí do všech stran a propadám hluboké depresi. Nabývám dojmu, že dnešní schůzka bude největším trapasem mého života. Pouštím si písničku „Goodbye“ od Pink Floyd a přemýšlím, jaký způsob sebevraždy by byl pro mne tím nejvhodnějším. Mamka přišla do pokoje: „Co tady děláš?“, její zkoumavý pohled mě vpravuje zpátky do reality. Je mi jasné, že v umaštěné košili a s ručníkem na hlavě musím vypadat přinejmenším směšně. „Dej si sprchu a vezmi si svetr!“, poradí mi věcně moje zlatá maminka a já její radu přijímám s neskonalou vděčností. Ve svetru a s čistými vlasy si připadám o moc lépe. Loučím se s rodiči, spiklenecky mrkám na maminku a vyrážím do pražských ulic.
Na smluvené místo přicházím s pětiminutovým náskokem. Snažím se tvářit přirozeně a přemýšlím, o čem si s ní budu povídat. Po deseti minutách čekání začínám proklínat ženskou nedochvilnost i pruhovaný svetr. Je mi horko, potí se mi ruce a má nervozita se stupňuje s každou kapičkou potu, jež mi vyráží na čele. Slunce hřeje, jako by ani nebyl podzim. Mám pocit, že brzy omdlím, pouze nevím, jestli to bude nervozitou nebo horkem. Ve chvíli, kdy už si připadám jako pečené kuře, ji náhle uvidím. Zpocený svetr je rázem zapomenut a já se
na okamžik cítím jako trójský princ Paris před krásnou Helenou. Sluníčko se jí odráží od plavých vlasů a z ladné chůze se mi málem točí hlava. Srdce mi bije stále silněji a její sebejistý úsměv mi mnoho klidu nepřináší. „Ahoj!“ zdravím. Úsměv, který je mi odpovědí , bych nevyměnil za všechny radosti světa. Když ucítím útlou ženskou ruku ve své, jsem tím nejšťastnějším člověkem na světě.
Navrhuji procházku podél Vltavy a ona můj návrh přijímá s opravdovou radostí. Ruku v ruce jdeme Prahou a já konečně získávám zpět ztracenou jistotu. Žiji v metropoli od narození a ona je zde teprve pár týdnů. Ukazuji jí rodný dům malíře Františka Karflíčka i známou ulici Na Pastvinách a s radostí sleduji, jak je okouzlena krásou Prahy i mým vyprávěním. Po chvíli přicházíme k místu, odkud je krásně vidět přístav pro parníky. Ona pozoruje třpytivou hladinu Vltavy a já se s neskrývaným zaujetím dívám na ni. Mám velkou chuť ji políbit, ale cítím, že ještě nenastal ten pravý čas. „Chtěla by ses projet parníkem?“ Ptám se, i když si přeji, aby odmítla. Rád bych s ní byl sám a to by se mi asi na palubě se stovkou japonských turistů podařilo stěží. Nejspíš to cítí stejně, neboť se pouze usměje a lehce zavrtí hlavou. Pokračujeme směrem ke Karlovu mostu, stoupáme po kamenných schodech a já opět boduji, když sypu z rukávu znalosti o historii tohoto uměleckého skvostu.Stmívá se a ulice se pomalu začínají prázdnit. Město je tajemnější a romantičtější než ve dne.
Když procházíme kolem vinárny na Malé Straně, dostávám hlad. „Můžu tě pozvat na večeři?“, ptám se a moje krásná slečna souhlasí. Ve vinárně se nás ujímá usměvavý číšník a vede nás ke vkusně prostřenému stolu. Poté co se posadíme, objednávám víno a zaujatě listuji v jídelním lístku. Zase se mi vrátila ta protivná nervozita a písmenka mi splývají v jedno dlouhé nesmyslné slovo. Snažím se soustředit se na rozmanitou nabídku jídel, pohled mi ale stále utíká k obličeji mé krásné partnerky. To už se však k našemu stolu vrací číšník,na stříbrném podnose přináší láhev drahého vína a vyzývá mě k degustaci. Tvářím se jako znalec vína, zvedám skleničku, přivoním si a pomalu v puse převaluji doušek trpké tekutiny, „V pořádku“, hlesnu pouze. Objednáváme si jídlo a v přítmí útulné vinárny si tiše povídáme. S každou vypitou skleničkou se naše konverzace uvolňuje a ve chvíli, kdy nám číšník přináší večeři, jsme již oba naprosto přirození. Příjemnou atmosféru večera dotváří i elegantně oblečený klavírista, který po celý večer hraje na piano staré bluesové songy.
Krátce po deváté hodině opouštíme vinárnu a já ji zcela bez ostychu beru kolem pasu. Venku je naprostá tma, příjemně dotvářející intimní atmosféru. Ujdeme sotva pár kroků a usedáme na dřevěnou lavičku. Líbáme se a já dostávám strach, že tohle všechno je pouze nádherný sen, ze kterého se náhle vzbudím. „Jauvajs!!!“ vykřikne náhle moje slečna a já rychle přemýšlím, co jsem udělal špatně. Romantika je okamžitě pryč. Přede mnou stojí bledá dívka v roztržených punčochách a z pravého stehna jí stéká pramínek rudé krve. Z dřevěné lavičky trčí dvoucentimetrový rezavý hřebík, jehož vrchní část se před chvilkou zapíchla do stehna mé přítelkyně. I ve tmě vidím, že má obličej stažený bolestí. Sahám do kapsy, vyndávám mobilní telefon a volám taxi. Za chvíli už sedíme v taxi, ona na mém pruhovaném svetru, který se pomalu barví krví. Já vedle ní přemýšlím, proč se tohle muselo stát zrovna mě.
V nemocnici nás přijímá rozespalá lékařka. Moje slečna, která již ani v nejmenším nepřipomíná bohyni, dostává injekci do hýždí a poté jí napůl spící lékařka sešívá ránu osmi stehy. Stará nepříjemná zdravotní sestra mi radí, abych šel domů a zavolal si ráno. Polonahý opouštím nemocnici se zkrvavený svetrem v ruce a říkám si, že takto jsem si své první rande opravdu nepředstavoval!