SEXEM PROTI POVĚŘE

Od dětství jsem tíhnul k přírodě. Myslivost a les je pro mne víc než
manželství, proto zas žiju sám. Pracuji na směny a po práci a nejnutnějším
odpočinku, nic jiného než vůně lesa, zvláště v podzimním čase,ještě navíc nedostižitelně barevného porostu a stromů, často kouzelně prosvětlených slunečními paprsky, mne nezajímalo.
Jednou nedávno dopoledne, poslušný svého vnitřního hlasu, jsem se vy-
dal z lesa domů zcela neobvyklou trasou. A ejhle! Hned před prvou samotou
jsem zbystřil sluch. Stále zřetelněji jsem vnímal jakýsi skoro hysterický
křik, abych vzápětí byl svědkem čehosi neuvěřitelného. Před domkem se různě kroutila a poskakovala jakási mladá žena a spíše už jen sípala, než křičela.Prvně v životě jsem na vlastní oči viděl něco, co se v křížovkách uvádí jako tropické šílenství na čtyři písmena, čili amok.
Opatrně jsem k aktérce toho hrůzného výstupu přistoupil. Na můj mírně
vyslovený dotaz "co se děje?" nereagovala. Snad mne ani nevnímala, proto
jsem zařval: "Tak a dost!" Bylo to účinné! Žena okamžitě znehybněla a
zmlkla. Ale také ke mně okamžitě přiskočila a vrhla se na mne jako na spasitele. Mezi hlasitými vzlyky a třesem celého těla se mi snažila vysvětlit, že zaručeně umře, když si při šití zapíchla jehlu do ruky a podle tvrzení jakési její praprababičky ví, že ta potom putuje žílou až k srdci a to je konec.
Hned jsem si vzpomněl na úryvky z vyprávění svých rodičů o jejich pra
předcích, co všechno si tenkrát lidé navymýšleli, aby se vzájemně ve svých
nevědomostech co nejvíce strašili. Dnes tuto funkci, kde hrůza a krev přímo vytékají z obrazovky, zdárně převzala televize. A jestliže platí, že lidé tvoří nejúspěšněji v oboru,který je jim bytostně nejbližší, mnozí autoři by měli podstoupit vážnou psychiatrickou léčbu.Ale to jsem odbočil.
Mé tvrzení, že je to holý nesmysl, neuspělo. Musel jsem urychleně
najít pádnější argument. Chtěl jsem vidět místo vpichu. Byla to jen mírně narušená kůže, sval nezasahující a navíc v notné vzdálenosti od nejbližší
cévy. To zabralo. Vrátili jsme se k místu, kde při šití seděla. Byla to hrubě tesaná lavička se stolečkem před stavením. Měl jsem štěstí. Jehlu i s nití jsem zahlédl v hluboké trávě pod lavicí. Domnělé nebezpečí bylo zažehnáno. "Švadlenčin" šok však ne.
Přemluvil jsem ji, aby si znovu sedla na lavičku.Já se posadil rozkročmo vedle ní, stále ještě vzlykající. Jen v dobré vůli za každou cenu ji zcela uklidnit, jsem ji i objal. Okamžitě se schoulila jako malá holčička a proti své původní snaze jsem začal vnímat i její ženství. Zvláště při hlazení vlasů.
Hodnou chvíli jsem bojoval sám se sebou, zda je lidské využít jejího
stavu k milostným hrátkám, ale má delší pohlavní absence "přehlasovala"
morálku. V hlazení a laskání jsem neustával. Neprotestovala. Vzlykání ustávalo. Neodolal jsem. Začal jsem ji i hladově líbat, což se stejnou intenzitou opětovala.
Teprve potom, už asi zcela "normální", se postavila a vyzvala mne k následování. Skončili jsme v ložnici.Oba jsme se chovali jako utržení od řetězu. Nemohli jsme se té nenadálé rozkoše nabažit. Málem jsem včas nenastoupil na odpolední směnu.
Občas, zásadně dopoledne, kdy bývá doma sama, se zastavím. 6 kolíků těsně vedle sebe zanechaných na prádelní šňůře signalizuje, že "vzduch je čistý“.
Kdybych měl vyjádřit náš přechodný milostný vztah graficky, nakreslil bych srdce, ale ne probodnuté, jak se dříve znázorňovalo, „parapletem“, ale jehlou s nití. A vy se teď nad tou nesmyslnou pověrou jen shovívavě usmíváte a snad i nevěřícně krotit hlavou. Však stalo.