Hraběnka z rodu Wellrosů

Psal se rok 1921, bylo po první světové válce a Valerie, hraběnka z rodu Wellrosů žila na na skromném venkovském sídle. Pamatovala ještě doby, kdy po sňatku s Gregorem, dědicem panství, žila v nádherném paláci plném starých obrazů, drahoceného nábytku a spoustou služebnictva. Pamatovala na nekonečnou řadu skvostných plesů, kdy s Gregorem protančila mnoho večerů, na krásné šaty v kterých se cítila tak neodolatelná a na sladké ložnice, kde s Gregorem strávila mnoho nádherných chvil. Byla tak šťastná. A zamilovaná k zbláznění.

To vše je však již nenávratně pryč. Její drahý muž, coby důstojník spojenecké armády, byl v bitvě u Gallipoli vážně zraněn a po několika měsících v komatu zanechal Valerii v panství samotnou. Valerie probrečela celé dni a noci, ztráta milovaného manžela pro ni byla tragická. Gregor byl navíc velmi schopný správce a protože se Valerie nikdy o správu panství nezajímala, brzy se začaly hromadit vážné problémy. Panství nakonec ztratila. Zlatem vykládané taneční sály zůstaly němé. Brokátem a hedvábím obložené ložnice osiřely. Štěstí a láska zmizela, unikla jako dým těmi krásnými vyřezávanými okny, spolu s dozvuky té hrozné války. Valerii zůstala jen malá měsíční renta a skromné venkovské sídlo, kde po osmi letech zůstala sama. Sloužil ji však věrný sluha George, který se o bývalé manžele staral již od jejich svatby a veselá kuchařka Ethel, věčně listující zamoučenýma rukama kuchařskými knihami. Žal už byl pryč, ale samota, ta byla cítit všude ve vzduchu…

To ráno ležela Valerie ve své posteli. Dopolední slunce malovalo na její háčkované peřiny veselé obrázky a Valerie si snad poprvé od smrti svého manžela dovolila snít o něze, lásce, kráse. Snila o velkých dlaních, které ji něžně hladí a sladkých polibcích, které ji budí do nového dne. Snila o ramenou, které objímají ty její, teplé kůži, která se něžně tiskne k její hrudi. Zavřela oči. Snila. Aspoň chvíli…

“Mohu dál paní?” to Geroge opatrně zaťukal na dveře.
“Ano, pojďte, už jsem vzhůru.” odpověděla Valerie.

George nesl stříbrný podnost s horkým čajem, tousty, máslem a jahodovou marmeládou a opatrně jej pokládá vedle své paní na malý intarzovaný stolek.

“Děkuji vám Georgi. Jste na mne tak laskavý.” usmála se Valerie.

“To je přece samozřejmé. Je krásné vás vidět opět v dobré náladě.” odpověděl George a chystal se k odchodu.

“Georgi … počkejte prosím. Na chvíli.”

“Ano, paní? Budete si ještě něco přát?” otočil se u dveří a přemýšlel, čím by mohl své paní ještě udělat radost.
“Pojďte ke mně Georgi. No, sedněte si sem.”

George si váhavě přisedl k Valerii. Byl rád, že je veselá. Dnes vypadá tak krásně, jak na ni svítí to slunce a vlasy ji září. Je celá krásná a jak si přisedl všiml si, že i krásně voní.

“Nevím, jestli je to vhodné,” řekl nesměle George.
“Jsme tu sami Georgi, chci si jen popovídat,” odpověděla Valerie.
“Povězte mi a nestyďte se. Vám se líbí Ethel? Jste často spolu a už několikrát jsem vás viděla jít spolu nakupovat do vesnice, když jste měl volno.”
“No, paní… víte. Ona je moc milá.”
“Milá ano, to je. A je také moc pěkná.”
“Ano, má krásné oči, “ řekl nesměle George a cítil se trochu nepohodlně. Co může těmito otázkami zamýšlet?
“Oči … a… má je hezčí než já?” zeptala se Valerie po chvilce odmlky.
“Uvádíte mne do rozpaků, paní.”
“Víte, já už ani nevím, jestli se mé oči někomu líbí.”
“Když si nebudete myslet, že je to nevhodné, tak vám musím říct, paní, že vaše oči jsou opravdu nádherné. Ethel má moc pěkné hnědé oči, ale ty vaše modré s krásným šedým kroužkem okolo jsou tak hluboké…”

Valerii se na chvíli zastavilo srdce. Jen na malou chvíli. Ale stačilo to, aby zčervenala. Už dloho ji nikdo neřekl něco tak pěkného.

“Georgi? Já vím, že to nepatří k vašim povinnostem, ale myslíte… že byste mi mohl dnes učesat vlasy?”
“Paní?”

“Já vím Georgi, ale dnes jsem celá rozlámaná a moc byste mi tím pomohl.”

George vzal do ruky dřevěný kartáč, jeho paní se v posteli otočila zády a rozvinula své dlouhé zářivě blonďaté vlasy. Tak voněly a leskly se pod náporem hřejivého slunce. Na chvíli se mu zastavil dech. Vzal vlasy do dlaní a opatrně vnořil kartáč do jemných kadeří. Paní nic neříkala, skoro měl pocit, že má zavřené oči a naprosto v rozporu s dobrými mravy si to jemné přejíždění vlasů kartáčem užívá. Pak dokonce na chvíli jemně zaklonila hlavu. Ach, ty vlasy tak voněly a byly tak jemné a krásné. George se snažil aby byl co nejjemnější a aby paní ostřejšími bodci kartáče nějak neublížil.

A pak se to stalo. Byla to jen chvilka a jen drobný pohyb, ale George najednou nemohl dýchat. Valerie si upravila ramínko své hedvábné noční košile. A jak si ho upravila, tak, snad náhodou nebo záměrně, to ramínko jí jemně sklouzlo až dolů k lokti. Odhalené bělostné rameno bylo jak sen. Tak čisté a měké. Vonělo po rozmarýnu a tymiánu rozpuštěném v mandlovém oleji, který jí ještě zbyl ze svatebních darů. George z toho krásného a něžného ramene nemohl spustit oči. Paní jistě věděla, že se něco děje, protože George už nezvládl česat tak pravidelně a plynule, jako dřív…

“Georgi?” promluvila jemně Valerie
“Ano, paní?” odvětil zdráhavě George, protože měl sucho v krku.
“Myslíte, že byste mi mohl trochu namasírovat šíji?”
“Ale paní…”

Jenže to už Valerie spustila i druhé ramínko, košilka ji spadla až k pasu. Pravou rukou si nadzvedla vlasy a spojila si je do velkého drdůlku. George najednou uviděl v plné kráse její krásnou hebkou šíji, spanilá jemná ramena, hebká záda a štíhlý pas. Nemohl dýchat. Měl pocit, že pokud se něco nestane, tak se snad udusí. Srdce mu bušilo jako o závod, v krku měl sucho a trochu se třásl. A přitom měl takový klid a cítil, že to není nepatřičné, aniž by věděl proč. Možná to slunce, možná ta krása a možná ta jarní vůně, která se linula z okna.

“Paní, já nevím jestli mohu.” vysoukal ze sebe George.
“Ano George, prosím vás o to.” řekla Valerie a také se jí trochu třásl hlas.

George si sundal bílé rukavičky a opatrně, pomalu se lehce, konečky prstů, dotknul její kůže. Už neví, jestli to bylo na šíji, nebo jemně přejel přes malý hrbolek naznačující lopatku. Bylo to jemné, teplé a něžné. Věděl, že musí být velmi diskrétní a opatrný, ale jen ty jemné doteky stačily, aby se Valerie opět zasnila a vzpomněla si na ty krásné dny s Gregorem… Stačil ten jediný dotyk…

Jeho prsty pravé ruky klouzaly pomalu a jemně od místa, které spojovalo pokožku jejích jemných vlasů s hebkou šíjí, dál mezi lopatky až dolů, kde se volně vinula její volná košilka. Nemohl se nabažit toho sladkého dotyku, jako by měla kůži doslova prodchnutou vonnými oleji. Žádná suchá místa, jen vlahá hebkost.
Chvíli opakoval ten něžný dlouhý tah, poté zapojil i druhou ruku a teplou dlaní jemně stisk její lopatku. Jen tak. Musel ji zahřát a okusit to intenzivní spojení. Neodolal. Chytl ji za obě ramena a jemnými ale pevnými pohyby začal masáž.

"Ahh, Georgi," vzdychla Valerie.
"Je to tak správně paní?" odvětil přes vyschlá ústa.
"Neboj se a dotýkej se, prosím..."

Přemýšlel jestli mu Valerie nyní tykala schválně nebo to byl omyl. Bylo to ale tak přirozené. V tu chvíli prostě věděl, že se děje něco výjimečného. A paní může přece cokoli. Zvlášť když tak krásně voní. Ach ta vůně! Cítil ji už v celém těle, prodchla jeho šaty, vlasy, měl ji až za nehty...

"Teď níž Georgi. Tady, ach tady se dotýkej, prosím."

Ruce se svezly níž, pod lopatky. Tam, kde po bocích cítil příslib krásných plných ňader, na které se ani neopovážel myslet. Palci se jemně nořil do její kůže a dalšími prsty se už už dotýkal těch krásných příslibů sladkosti. Bál se že přecejen zavadí o oblé náznaky rozkoše, ale zároveň po tom neskutečně toužil. A pak... jak se to jen stalo? Jak se to mohlo stát?! Bylo to tak přirozené a přesto přece zakázané! Valerie! Ach Valerie! Tohle přece nesmíme Valerie!

Valerie cítila jeho teplé ruce na svých zádech a tolik si přála, aby si konečně vzal její prsa. Jako Gregory, který to tak hezky uměl. Čekala každý dotek, doufala že zavadí. Bude to jen tak lehce nebo si je rovnou divoce vezme? Tolik to chtěla. Jenže moc dobře cítila a věděla, že George je dobrý sluha a nepřekročí hranici. Hranice už ale stejně byla překročena! Ach, jak to už nemůže vydržet! Vezmu si po čem toužím. Musím mu pomoct. Musím! Ano. Teď!

Když už byl tak blízko, neodolala a vzala jeho ruce. Jemně si je přitiskla na svoji hruď. Hřály. Konečně! Cítila ten hebký nesmělý dotek. Bylo to vzrušující! Cítila jak je nesmělý, ale přesto ho měla. Její prsa byly v obětí a on je hladil. Ach ano. Vzrušení projelo celým jejím tělem. Hlava se jí zatočila a v klíně ucítila jemný třes. Georgi, ještě. Prosím ještě...

George nemohl dýchat. Opravdu to nebyl sen? Držel v dlaních její prsa, plná a krásná. Nebylo to pro něj nové, nebyl přece už panic. Věděl, jaké ženy jsou a jak laskat ženské tělo, ale tohle bylo jiné. Najednou to bylo mnohem víc. Cítil vzrušení, ale i neuvěřitelnou něhu a krásu. Nesmí Valerii zklamat, je jasné, že ho chtěla a on nechtěl být nešikovný. Pomalu hladil její oblé tvary, jemně předjížděl přes drobné bradavky a cítil, jak mu v teplých dlaních tuhnou a tyčí se dopředu. Krása. Ano, Valerie jistě patřila k těm, která milují hlazení prsou. Nemohl se dosytit, musí víc, musí je celé pojmout. Do jeho těla pomalu pronikala vášeň a oba to cítili...

"Ach Georgi," vzdychla Valerie a mysl se jí místy zamlžovala sladkostí okamžiku.
"Valerie, proč jsi tak krásná. Proč jsi tak krásná!?" hlesl George, "chci tě, moc tě chci."
"Ano, vem si mě celou, prosím. Moc tě chci."

Valerie se otočila a Georgovi se zatočila hlava. Její ruka pohladila jeho tvář a poté sjela níž. Letmo se dotkla okraje livreje, pak lehkým pohybem rozepla dva další knoflíky u košile a vsunula mu ruku na hruď. Zatímco on jí nepřestával hladit její krásná ňadra, její druhá ruka se lehce opřela o jeho stehno. Cítil jak neovladatelně tvrdne a že to už musí být vidět. Nedotkla se ho však tam, místo toho se přiblížila svými ústy k jeho a vlhkost vášně se spojila v sladký a nezadržitelný polibek. Ústa se poznávaly, dotýkaly, vnímaly. Georgovi se točila hlava a Valerie zapomněla dýchat. Polibky střídaly jemná kousání a jazyky ochutnávaly sladkost toho druhého. Vzájemná vlhká setkání byla neskutečná, intenzivní a omamná.

Ach ano, vášeň je zcela pohltila a ani si neuvědomovali, že jejich doteky jsou už více než důvěrné a nyní už naprosto přímočaré. Valerie nečekala a její ruce rychle rozeply poctivý kožený pásek u kalhot. Cvakl malý ocelový háček u pasu. Tři kovové knoflíčky z poctivého raženého bronzu. Pojišťovací knoflíček z leštěné rohoviny až dole, úplně v rozkroku. Ach. Ruka zajela mezi uvolněný lem kalhot a jemně stiskla Georgovo mužství přes lněné spodní prádlo. Tolik ho chtěla. Tolik ho chtěla tisknout a hladit, objevovat a dráždit. Tohle jí tak dlouho chybělo. Ach.
Nevydržela to a musela ho cítit napřímo, ruka zajela pod prosté prádlo a ucítila jeho pulzujíci pýchu. Tak jemnou a hebkou a přitom tak pevnou a mužnou. Tohle dlouho nevydrží! Tohle nemůže vydržet!

George si ani nevšiml, že mu Valerie rozepíná kalhoty. Byl zcela omámen jejími sladkými rty a vzrušenými ňadry, které stále nepřestával hladit. Když se však Valerie probojovala až k jeho vztyčenému mužstvi a ucítil její něžné dlouhé prsty na jeho holé kůži, slastne vzdychl. Věděla co dělat a George byl překvapen, jak dobře byla poučena z manželství. Její pohyby po jeho chloubě byly cílené a všechno bylo tak slastné. Ach nemůže na něj tak zhurta, to by za chvíli bylo po všem! Zaklonil hlavu a nechal se ještě chvíli laskat. Nahoru a dolů, kroužení nahoře a pak zase divoké stahování až po okraj. Ach, musí přestat jinak to nevydrží. Ach ne, už ne. Honem přestaň nebo budeš celá mokrá!

George uchopil Valerii a podpírajíc její ramena ji něžně položil na záda. Spěšně vyhrnul bohatou sukni a s její pomocí odhodili všechno zbytečné prádlo. Její stehna se poddala a lačně přivítala jeho horký dech a polibky. Bez okolků si ho přitiskla na vlhký klín a chtivě hltala slast jeho laskajícího jazyka. Bylo to tak automatické a přirozené, přestože Gregory, její manžel, tohle nikdy nezkusil. Netušila, jak sladké to je. Oh o tolik přišla. Nedá se to vydržet. Prohnula se v pase, tiskla oči v slastné křeči, kousala se do rtů. Trvalo to jen chvíli a už proud silné slasti otevřel její hrdlo v extatickém vzdechu. Něco tak sladkého snad ještě nezažila. Ach ano, ach, ano!! Odtáhla Georgovi hlavu, silně tiskla stehna k sobě a pulzující slastný vesmír proudil jejím tělem. Klín tepal ve vlnách slasti, tělo už vůbec nekontrolovala a prsty zarývala do hedvábného potahu lůžka. Aaaah.

George počkal až odezní nejsilnější záchvěv její slasti a jakmile ucítil, že sevření jejích stehen povolilo, odhodil zbytek oblečení a vklínil se mezi její krásné bílé nohy.

"Ach Valerie. Pojď ke mě."
"Ano, chci tě, pomiluj mě Georgi."
"Pokrč trochu kolena, ach ano, takhle."
"Ahh."

George pomalu vstupoval do těsného místa slasti a věděl, že tohle dlouhé nebude. Tolik ji chtěl. Valerie byla ale tak vzrušená, že jí také stačila chvilka slastného pronikání a už zakláněla hlavu v nové vlně slasti. George nevěděl, jestli už smí i on, ale v té orgasmické křeči ho tak silně přitáhla za zadeček, že už i on neodvratně explodoval v pulzujících výstřicích a neuvěřitelně slastných záchvěvech, které jako by neměly konce. Čas se zastavil. Slast ráje byla všude kolem. Teplá, vlhká, omamná. Není nic, než teď a tady. Dvě těla bez dechu ve spirále nepopsatelné rozkoše. Ach. Ach. Ano, Valerie byla jeho a jejich spojení bylo zpečetno! Tak sladce zpečetěno!

"Valerie... jsi úžasná." hlesl George.
"Georgi, děkuju ti. Jsem tak šťastná a unavená."
"Ano, já taky. Můžu ti ještě hladit vlasy?"
"Ano Georgi. Prosím, hlaď. A usni tu dnes se mnou."
"Ano. A zítra, šla bys se mnou na procházku?"
"Ano Georgi. A už nebudeš nosit lokajskoj livrej. Chci tě mít napořád. Tak dlouho jsem na tebe čekala. Chci abychom byli navždy svoji. Ano?"
"Ano Valerie, už dlouho tě miluji."
"Také. Ach, už spi miláčku. A ne že mě po probuzení necháš bez polibků a něžností."
"Neboj se, nenechám. Spinkej..."