Bouře

Stála nahá před chalupou a nechala se smáčet deštěm. 

Teď v létě, kdy je den horký tak, že by se na kapotě auta usmažila vejce, je déšť zázrak.

Chytala proudy vody do vzpažených rukou a do pusy. Z rozpuštěných vlasů se staly mokré provazy.

V duchu děkovala za to, že na chalupu mohla tentokrát odjet sama. Žádné plány, žádné nákupy, žádné starosti. Nemusí poslouchat, ani naslouchat, nemusí nikomu nic vysvětlovat, nemusí mluvit vůbec. Sama.

Proudy vody se změnily v jednotlivé, jemné kapky. Na příjezdové cestě déšť vytvořil slušně velkou louži. Skočila do ní a vnímala, jak jí jemné bahno proniká mezi prsty u nohou. Voda sahající ke kotníkům byla příjemně teplá. Hop, hop a hop…vířila bahno a voda stříkala všemi směry. “Co blbneš Ivanko!” Bleskla jí hlavou vzpomínka. Musela se začít smát. Mami! Už dávno nejsem tvoje malá holčička!

Sedla si do té krásně hluboké kaluže a neveliká vrstva jemného bahna přátelsky přijala její tělo. Zavrtěla prdelkou, aby vytvořila důlek a soustředila se na TEN pocit, když bahnivá kašička chtivě přilnula k jejímu pohlaví. Achchch. Uvědomila si, že se jí prohloubil dech.

Jejich chalupa je na samotě. Do vsi asi dva kiláky, příjezdová cesta mezi poli, louka, les. Ne, nikdy jí nenapadlo, že by se tu měla sama bát, jak jí předhazoval manžel. Samotu milovala. Samota je dar.

Déšť zase zhoustl a v dálce zahřmělo. Jo! Bouřka! Miluje živly! Miluje nebezpečí! Cítila, jak v ní spolu se vzrušením stoupá neznámý pocit. Pocit blízkosti, sounáležitosti s tím vším. S přírodou, s deštěm, s bahnem, s bouří!

Déšť ještě zesílil. Tloukl teď do jejího břicha, až to bolelo. Příjemně bolelo! Znovu zahřmělo. Teď už docela blízko a oblohu začaly protínat blesky. Vítr se opíral do jabloňového sadu, až větve praskaly a staré stromy se ohýbaly k zemi. Jo! Jen houšť a větší kapky! Zvedla se na kolena, nabírala bahno z kaluže a chtěla si s ním pomazat obličej. Jenže prudký déšť jí ho okamžitě z dlaní zase smýval.

Miluju tě bouřko! Vstávala z kaluže a vzápětí začala skákat po trávníku. Mi-lu-juuu! Křičela a pak už JEN křičela. Beze slov. Hrom, blesk a řev. Celé její tělo křičelo! Každá buňka řvala: “Já jsem ta bouře!”. Pocit uvolněnosti, radosti a nesmírné síly se jí rozléval po celém těle a vzrušení stoupalo z pohlaví do srdce a ještě výš…..joooo!

Vzpínala ruce, točila se, předkláněla…tělo začalo v rytmu bouře tančit. Vichr, hromy, blesky, déšť a ONA. Jsem žena. Jsem žena blažená. Jsem!

Mohl by tohle pochopit nějaký muž? Bleskla jí hlavou myšlenka. A proč by to měl chápat? Stačilo by, kdyby se nedivil…Ten její by ji při prvním blesku násilím zatáhl do chalupy a ještě by jí vyčítal, že se chce snad nechat zabít…nebo co? Ne, teď na to nebudu myslet. Snažila se vstoupit zpět do vln vzrušení. Jenže bouře už taky slábla a vzdalovala se.

Sedla si na trávu, nastavila obličej zmírňujícímu se dešti a snažila se nemyslet. Pomalu se zklidňovala, tak jako se zklidňovala obloha a spolu s ní se vracela k jasnosti, smířlivosti, k normálnosti. Po chvíli jí proběhl tělem pocit mírného chladu. Tak jo. Zvedla se.

Když se loudavým krokem vydala ke vchodu do chalupy, cosi ji přimělo podívat se přes rameno. Na příjezdové cestě, asi dvacet metrů od ní stál. Muž. Mokrý, svlečený do půl těla, svršky v ruce. Ne, nikdy jí nenapadlo, že by se tu měla sama bát. V dálce zahřmělo.