Boloňský lesík v Krči

Boloňský lesík v Krči

Mám v sobě čtyři dvanáctky.
Mířím do lese a doufám, že tam někde ji potkám.
Je docela tma a tak nemusím brát zřetel na její vizáž.
Navíc mám v hlavě ty piva.
Noc bez měsíce, jen hvězdy možno spatřit.
Hledím nahoru, vidím jen vršky stromů a tu oblohu.
Málem jsem o ni zakopl.
Sápu se hned na ni.
Má ji i je.
Je mám v ruce.
Do ní ho umisťuji.
Dávám ho tam zezadu.
Přidržuje se lavičky a já přirážím.
Měníme tempo úhel sklon i náklon.
Jde to jako po másle.
Nedaleko štěká pes a tuším, že se blíží i se svým majitelem.
Právě nyní to není úplně nejvhodnější doba.
Přestat s tím nemohu a tak ji píchám dál.
Zvědavec k nám přichází, čumí a líže moji řiť.
Po chvíli je tu i majitel toho slídila.
Slintá ještě víc a cosi vytahuje z kalhot.
Je to pěkný had co dme v ruce.
Nedá se nic dělat, nerad nechávám dílo rozdělané a tak pokračujeme.
To i oni, slídil a šmírák.
Vyvrcholení máme zdá se společné.
Vytahuji jej a nechám zbytek odkápnout na zem.
Třeba z toho něco bude.
Co kdo ví.