Kráva Karin

„CONDEMNED“
Napsala si pečlivě černou lihovou fixou do dlaně. Nic víc už nebyla, než odsouzená. Připadala si, jako by spadla do velké nádoby s medem. Čím víc se snažila bojovat, tím víc jí hnusná lepivá hmota, ve skutečnosti její psychika, stahovala níž a níž. A nikdo jí nepomohl.
Vlastně ji všichni začínali opouštět.

Podívala se na holku, která seděla vedle ní v lavici. Karin. Dříve ji měla ráda, ale teď?
Zvedal se jí žaludek, jen když ji viděla s učebnicí v ruce. Ostatně na ní se Karin vykašlala už mnohokrát právě kvůli tomu. Učení, učení, učení. Kráva Karin.
„To se musíš furt učit sakra?!“ Nenávistně a vztekle vyštěkla směrem k ní. Nemohla to už vydržet. Karin zvedla oči, ale po chvíli je beze slova zase upřela do učebnice.
„Ani neodpovíš, pořád jen sedíš a čumíš do učení. Kdy už konečně pochopíš, že je to k ničemu, tý knize neublížíš, když ji odložíš, ale mě jo slyšíš? Slyšíš mě Karin?“
Zacloumala s ní.
„Jo sakra, slyším tě, jdi do háje Terezo, já se prostě musím učit! Nechci propadnout.“
Odstrčila ji Karin.
„Ty seš kráva Karino.“ Zvedla se Tereza.
Karin pokrčila rameny. A furt koukala do toho sešitu!
V tu chvíli připlula ještě jedna holka.
„Holkyyy máte ten úúkol na ááájinu?“ Sedla si na lavici.

Jak jen Tereza tuhle holku nesnášela. Byla tak odporná, že ani koukat na ní se nešlo.
„Jo, jasně.“ Usmála se na ni právě Karin.
„Vypadni odsud, ty káčo pitomá a nedolejzej furt!“ Přestala se na okamžik úplně ovládat Tereza. Strčila do ní, až ta spadla z lavice.
„Ježíši Terezo chovej se normálně! Promiň, Niko, není ti nic?“ Vstala hned Karin.
„Seš vážně úplně pitomá...“ Rozplakala se Tereza a utekla ze třídy.
Karin zavrtěla hlavou. Kéž by tak mohla pochopit, co se to děje… Vždyť Terku už štve úplně všechno, jakmile jí jen malinko nevyhoví, hned to takhle odnáší...
Jelikož Nika si s pohrdavým výrazem odešla úkol opsat od svých kamarádek, Karin znova pohlédla na sešit, ale vzápětí ho vztekle zaklapla a prudce si prohrábla vlasy. Pak zůstala sedět s hlavou v dlaních. Jak strašně ráda by se neučila... Pak ale sešit zase otevřela a tupě upřela oči do látky v něm. Slzy by strašně ráda nechala téct. Ale nemohla... Ne tady... 

Tereza utíkala, co jí síly stačily, pak zapadla do nějaké prázdné učebny a začala vzteky mlátit do zdí. Byla v amoku, za chvíli se už válela zuřivě po zemi a tloukla kolem sebe. Vypadalo to, jako by měla nějaký hrůzný záchvat.
Nesnášela Karin za to, že na ní kašlala a pořád se jen učila. Pořád, pořád, pořád!
Žádný akce, žádný návštěvy, nic...
Musím se učit, jak alergická už na tu větu Terka byla! 
Když se trochu uklidnila, vzala si do ruky nůž...

Ale nezačala se nijak divoce řezat ani nekontrolovatelně párat kůži na rukách... Ona pečlivě obtáhla nápis ve své dlani. A znova, a znova, dokud nenarazila na kost. Krev jí tekla proudem a smáčela její šaty i zem. Odsouzená navždy. Tak si připadala. Nenávidí Karin, ale proč vlastně doopravdy? Neznala odpověď... Ani ona přece nechtěla, aby to takhle dopadlo... Zvedla se a odešla zpátky do třídy.
Karin tam stále seděla a pořád se koukala do učení.
„Karin.“ drcla do ní Terka.
„Co?“
„Vyser se na to... Pojď, půjdeme třeba nakupovat... Nebo se projít...“
Karin pomalu zavrtěla hlavou.
„Já se musím učit Terko, promiň.“
Terka vzdychla a sedla si.
„Terezo... Co to máš s rukou?“.

Všimla si toho. Vzala ji za ruku a sundala ten hadr, kterým si ji Tereza omotala. Pak si všimla i mokrých šatů. Zbyla na nich i malá šmouha od krve. CONDEMNED, přečetla si a pootevřela pusu.
„Terko to nesmíš dělat.“
Tereza jí vytrhla svou dlaň.
„Stejně je to kvůli tobě Karin.“
„To neříkej! Já nikdy nechtěla, aby sis ubližovala Terezo!“
Bránila se, ale to Terku jen znovu rozzuřilo.
„Ne? A řekla jsi vůbec někdy, že mě máš ráda? Pokusila ses někdy sakra něco udělat Karin?! Podívej se na sebe, jen sedíš a čumíš do učení, místo abys žila. A mě to už sere sakra, nechceš se mnou bejt a radši se učíš. Seš na mě zlá, Karin.“

Zvedla se a zase odešla. Karin praštila se sešitem o zem a hlavou práskla o lavici. Nikdy tohle nedělala, nikdy, ale Terka jí svými slovy tak ubližovala...
Dvě slzy jako křišťály stekly po jejích tvářích. Víc nedovolila. Skrz přísně stažené rty neproklouzlo ani vzlyknutí. I přesto, že by to potřebovala. A moc. 
Tereza oproti tomu brečela usilovně, nahlas a naplno. Co to zase udělala? Proč se ke Karin chová tak hnusně?! Ale když ona se nemohla ovládnout... Plakala si do dlaní. Nápis štípal a bolel, ale ona si to zasloužila. Vyšla pomalu ven, na školní dvůr a tam si sedla do trávy. Seděla tam dlouho. Pak věděla, že musí zase zpátky.

Vešla do třídy a jedno jí bylo jasné. Karin tu není a její věci ano. Sešit leží na zemi. Něco se stalo. Vyšla zase na chodbu, ale hned za ní vyběhla profesorka.
„Terko nesmíš odcházet z hodin jak chceš...“
Otočila se.
„Ach Sáro!“ Padla jí kolem krku a rozbrečela se. Sára byla její nejmilejší profesorka a věděla o ní dost. „Terko prosím neplač... Už běž k tomu psychologovi, prosím tě...“
„Sáro, kdybys věděla, jak strašně jsem teď zlá! Karin... Já...“
Sára mrkla a vklouzla do třídy. Šeptla jí, ať udělá, co potřebuje. Ach zlatá, milá Sára...
Tereza šla hledat Karin, ale nenašla a tak se vrátila do třídy. Karin tam už byla a zase se učila...
„Karin promiň.“ Dosedla provinile na svoje místo a podívala se po smutné kamarádce.
„Karin... Chovám se hrozně, já vím... Já...  Mrzí mě to.“
Všimla si, jak usilovně k sobě tiskne Karin víčka, aby neplakala.
Pohladila ji, opatrně, aby ji nevyděsila.
„Já už taky nemůžu, Terezo....“
Vzlykla Karin, popadla svoje věci a než mohla Terka cokoliv udělat, utekla. Bylo už totiž po hodině. Terka za ní neběžela. Zůstala tam sedět a seděla by tam asi do rána, kdyby nepřišla Sára. No, přišla. Vběhla do třídy a zabouchla dveře, až potom si polekaně všimla holčiny v lavici, ale když zjistila, že jde o Terezu, trochu se zklidnila.
„Sáro, co se stalo?“ Spontánně se zeptala Terka a vstala.
„Terezko, co tady děláš? Já...  Já... Mám taky problémy, víš...  Ale to asi každej.“
„A jaké Sáro? Určitě ne jako já...“
„Takové jako ty? Co bych za ty tvé já dneska dala. Máš ještě šanci, jsi ještě dítě...“

Sára vzdychla a sklonila hlavu.
 „A co se stalo Sáro?“
„Já... No, mám rakovinu.“
Zavládlo ticho, Tereza šokovaně zírala. Až po notné chvíli se zmohla na slovo.
„Sáro... To... To ne... Ty přece… Neumřeš, že ne?“
Sára pokrčila rameny. To nevěděla. To nikdo nevěděl...
„Budu se snažit tu zůstat a žít Terko. A ty půjdeš k psychiatrovi. Co nejdřív.“ 

Karin se loudala domů. Nedívala se nalevo ani napravo, jen do země. Domů by nejradši ani nedošla. Zase se bude muset učit. A nikdo ji nepochopí. Ani Tereza ne. Tereza?
Jak moc Karin mrzelo to, co se s Terkou a s jejich přátelstvím dělo...
„Je to tvoje vina Karin, TVOJE VINA.“ Znělo jí v hlavě. Neměla čas na cokoliv, na společné akce, na nic. Ale ona to přece nedělá schválně! Jenže kdo to ví? A kdo by tomu věřil? S povzdychnutím vzala za kliku.
„Á, naše madam. Tak copak máme z fyziky?“ Vynořil se odněkud hned její otec. Zamrazilo jí. Měla pocit, že se jí scvrknul žaludek. Nikdy nemohla fyziku pochopit, učila se celý dny i noci, ale...
„Čtyřku tati...“ Pípla nesměle.
„Tak čtyřku jo?! To do tý svý blbý palice nemůžeš nikdy nic nacpat?! Zase ses místo učení flákala ty...“ Zbytek dění zanikl po zabouchnutí dveří. Těžkých, dřevěných… Za těmi dveřmi, co se asi odehrává? 
Tereza si doma sedla k icq.
„Ahoj Karin, zas se učíš?“
„Jo, musim, nepiš mi.“
S povzdychnutím zavřela debatu. A začala si kousat nehty. Přemýšlela o Karin...  Jenže věděla, že jí zase naštve, až bude jen čumět do sešitu a jí si nevšímat. Až bude radši psát úkoly o volné hodině, než se s ní bavit. Až se zas vymluví, že nikam nejde, že se musí učit. Mimo písemkový období. Ta holka snad nemá v hlavě nic jinýho. 
„Čau, zavři to.“ Dosedla následující den ráno do lavice Terka a zavřela Karin sešit.
„Ahoj, nech mě se v klidu učit.“
„Jéé, Karin...“
„Nech si to jo?“
Tereza udržela v sobě vzteklou odpověď. Zadívala se na ni.
„Karin pojď sem...“ Přitáhla si ji k sobě. Když jí objímala, cítila k ní aspoň chvilku něco hezkého. Prohlížela si její oči, ale nevyčetla z nich vůbec nic.
„Karin proč se pořád učíš?“
„Musím.“ Zamženě řekla Karin
„A proč musíš?“
„Prostě musím.“ Vzdychla a vyndala si další sešit.
„Fyzika? Vždyť z ní už psát nebudeme...“
„A to jako vadí nebo co?“
„Se učíš jak magor, seš normální šprtka, ty vole....“

Karin zavrtěla hlavou, ale Terka jí pokoj nedala. Naštěstí zazvonilo a tak musela ztichnout. Začínalo jí být pro změnu opět Karin líto. A tak se na konci hodiny odhodlala.
„Karin...“ Pohladila ji po zádech. Karin tlumeně sykla. Bolelo jí to?
„Karin, co je ti?“ Postřehla to hned Terka.
„Já... Nic... Terezo...“

Zbledla a těkala očima. Byla volná hodina, hned co zazvonilo. Terka jako ve zpomaleném filmu vyhrnula Karin tričko a prohlédla si její záda. Stačil už letmý pohled a oněměla. Karin se ani nebránila. „Kdo ti to udělal?“
Měla spoustu jizev a spoustu čerstvých ran...
„Táta.“ špitla odevzdaně.
„Proč jsi mi nikdy nic neřekla?“
„Myslíš, že to vyprávím na potkání nebo co? Neví o tom nikdo a ty to taky nikomu neřekneš. Nemůžeš mi pomoct, Terko, tohle se nikdy nezmění.“
„Všechno se musí dát změnit, přece nemůžu dovolit,  aby ti takhle ubližoval.“

Karin se sarkasticky zasmála.
„Ty si myslíš, že je tohle to nejhorší?“
Terka byla v šoku.
„On tě snad....?“ Přikývla a pak si skryla hlavu do dlaní. Připadala si prozrazená.
Terka ji konejšivě objala.
„Karin musela jsi mi to říct, je dobře, žes to řekla, nesmíš se za něco takovýho stydět... To tvůj otec by se měl stydět.“ Promluvila vážně.
Ale její kamarádka se rozplakala.
„Já už nemůžu, Terko...“ Vzlykala konečně.
„Něco uděláme, nemůže to takhle zůstat.“
„Nesmíš to nikomu říct! Kdyby se to dozvěděl, zabije mě! Terko, slib mi, že to nikomu neřekneš!“
„Ale takhle to nemůžu nechat Karin, to ti nemůžu slíbit, je to moje povinnost to říct.“
„Nesmíš!!! Nesmíš to udělat!“
„Karin...“ Vzala zlehka Terka její tvář do svých dlaní. „...neboj se. Bude dobře.“

A pak jí objímala a hladila a přemýšlela, co udělá. Možná všechno, možná nic. Ale aspoň si uvědomila, jak nespravedlivá a zlá k ní byla. Otec ji bil za známky, nutil do učení a ona jí ještě ubližovala... Nevěděla, jestli teď dovede svůj vztek ovládat. Jen věděla, že jestli ne, tak už není člověkem.
Pak pohlédla do své dlaně. Bude se snažit, ale co když už Karin nebude mít nikdy ráda?
Vždyť je přece už jen CONDEMNED... Nebo? Kdo ví ,co bude... Karin se o ni opřela a jí projela vlna lítosti. Bude ještě hodně zlých dnů...  Ale třeba se to jednou změní.
„Jednou tě budu zase milovat Karin...“
Ta vzhlédla a trošičku, maličko, se pousmála.
Ale pak obě vzdychly. Nemohly vlastně dělat nic. V tomhle světě už totiž není naděje…

Není, nebo je?
Profesorka Sára dokopala Terezu k psychiatrovi a ten jí opravdu pomohl. Záhy se mohla opět radovat ze života. Naděje existuje!!!
O několik měsíců později Sára prohrála boj se svou nemocí. Byla na jejím pohřbu a proplakala ještě mnoho dní. Naděje není, Bůh jí ji vzal…
Případ Karin se nakonec na policii dostal.
Nikdo se jím bohužel nezabýval.
Ještě obě žijí…