Hvězdička

Sedím u tvojí postele a přemýšlím, co bylo špatně. Myslela jsem, že mě chce Bůh potrestat. Ale na něj já ani nevěřím. Cožpak by tohle dovolil? Stejně je to blbost. Všichni věřili v bohy, bohyně, v cosi... Odjakživa. A já věřila v tebe a v sebe. V nás. Za pár hodin, dnů... Už nemusí být žádné my. Můžu už být jen já. A jestli Bůh existuje, proč tohle dovolil? Přístroje pípají. Monotónně a pořád. Teď to zase zapípalo víc. Výhružně. Přibíhají doktoři a já bych měla ustoupit. Selhávají ti plíce, tvoje rty modrají... Kyslíková maska, infuze s čímsi, injekce... Co ti to udělali, holčičko. Dívám se na tebe. Jsi zpocená, tmavé vlasy se ti lepí k čelu. Na rukách vidím každou žílu, jak průsvitnou máš kůži.
„Nemůžeme udělat víc.“
Pokrčí rameny doktoři a odcházejí. Tuhle větu nenávidím. Slýchám ji tu každý den. Sedím u tvojí postele už měsíc. Nehnu se. Je mi to tak líto, co se stalo. Ani nevím, kam jste to jeli, proč... Byla jsem přece u moře, když mi to T. psala. Že jsi v nemocnici a asi umřeš. Že za tebou nedokáže jít i když strašně chce. Vzalo ji to, neunesla by pohled na tebe. Rodiče mě odmítli odvézt hned domů. Musela jsem na vlastní pěst z Istrie až do Prahy. Tam tě odvezli. Musela jsem stopem a ani jsem se nebála. Trvalo dva dny, než jsem se dostala k tobě a ty dva dny byly nejhorší v mém životě. Když jsem tě konečně našla, nechtěli mě k tobě ani pustit. Tolikrát jsem tam vlezla oknem, až rezignovali a dovolili mi zůstat. V novinách psali o té nehodě. Napálil to do vás nějakej opilej frajírek. Vidíš, proto nenávidím alkohol. V jedný vteřině... Byli jste v tom autě všichni. Teď už žiješ jen ty. Doktoři říkají, že kdybys přežila, nemáš ke komu jít, ale já jejich řeči nechci poslouchat. Jestli přežiješ, bude všechno dobré. Jestli přežiješ, ujmu se tě třeba já sama. Jen ať prosím přežiješ. Máš tolik zranění, že se všichni divili, žes nezemřela na místě. Pak ti nedávali víc, než den, dva... A ty se už měsíc držíš z posledních sil naživu. Ale je to den ode dne těžší a těžší. Chtějí tě dokonce odpojit, na přání nevím koho, ale já jim to nedovolím. Ty nesmíš umřít. Srdce ti zběsile tluče, mám strach, že ten nápor už dlouho nevydrží. Plíce ti každou chvíli selžou. Bodejť by ne, mělas rozdrcený žebra a plíce to taky dost odnesly. Říkám, že se diví, žes vůbec přežila. Už to je prý zázrak. Žebra se ti velmi pomalu hojí. Dávali ti je do kupy dvanáct hodin... Jednu plíci ti museli transplantovat. A mělas další vnitřní zranění... Byl to čelní náraz. Mělas obrovský štěstí, žes neseděla vepředu. Tam neměli šanci přežít. Ten kluk co to způsobil je taky po smrti , i ta holka kterou vezl. Z tvé rodiny ten náraz přežila ještě tvá máma. Jenže ta svůj boj prohrála už před třemi týdny. Mám pocit, že všichni jen čekají na to, kdy umřeš i ty. Svírám tvou ruku ve své. Je studená jako smrt. Ruce máš rozpíchané jako feťačka. Další infuze nemají kam píchat...
V krku máš otvor, kudy ti dávali kyslík. Před pár dny tě odpojili, jenže plíce nezvládají pořád. Nenávidím, když začneš chrčet a modrají ti rty. Modlím se za tebe. Sice nevěřím v Boha, ale modlím se. Ke všem silám, ve které kdy kdo věřil. Jednou se mi zdálo, jako by ses maličko pohnula, ale nikdo mi to nevěřil. A od té doby už to nikdy nepřišlo. Přesto na tebe mluvím. Vždyť nikdo doopravdy neví, jestli vnímáš můj hlas, nebo ne. Hvězdičko... Tak ti říkám. Hvězdičko, prosím, vydrž... Prosím žij. Když někdy na minutu usnu, budím se šílená hrůzou, že jsem chvilku neslyšela přístroje a kontroluju ti tep a tvou ruku v mé dlani. Jsi tak malá... Tak křehká a zranitelná, když ležíš na té bělostné posteli. Nehybně už tolik dní... Začínají se ti dělat proleženiny, každý den ti je ošetřují a nespokojeně se baví. Vím o lidech, kterým museli kvůli nim vzít třeba nohy, ruce... Ale nechci na to myslet. Už zase poplach. Rozeznávám jen pár slov z rozmluvy lékařů, kteří přiběhli a teď ti dávají další hadičky. Ale chápu význam. Selhávají ti další orgány. Nejhůř jsou na tom ledviny, byly taky poškozené, ale nemohli ti je transplantovat spolu s tou plící. Ta spěchala víc. Teď ti selhávají a ty škodlivé látky se ti začínají dostávat do krve. Vím dost na to, abych věděla, že je to zlé. Dokonce moc zlé.
 „Slečno..“
Trhnu sebou. Nikdy na mě totiž nemluví.
„Ano?“
Doktor je přívětivý. Pokládá mi ruku na rameno. Působí to až otcovsky. Říká mi o tom, že moji rodiče podali žádost o pěstounskou péči a přispěli na tvoji léčbu. Jsem dojata. Myslela jsem, že je jim to jedno... Doktor pokračuje. Říká, že je to s tebou moc zlé a že nevědí, jak by ti pomohli. Že ti zkusí dát novou ledvinu, ale nemusíš to zvládnout. Ptám se, jak ti můžu pomoci já. Vyšetří mi krev, aby ti ji mohli dát transfuzí po operaci. Ale bohužel to nejde. Ptám se, jestli ti můžou dát moji ledvinu. Říká, že moji rodiče řekli, že pokud tohle řeknu, souhlasí s tím. Takže mohou. Doprovázím tě tedy i na operační sál... Mně ledvinu berou, tobě ji dají. Nemusí mi po tom být úplně nejlíp, ale ty ji potřebuješ. I kdybych měla umřít, chci ti pomoci. Sotva mě uspí, začne se mi o tobě zdát. Vidím tě živou, zdravou a silnou. Se mnou ve škole. Říkáš mi něco a směješ se tím krásným smíchem, jak to umíš jen ty. Moje malá... Jakmile se proberu z narkózy, bolí mě všechno, ale je mi to jedno a ptám se na tebe. Pozorují tě. Teď budou čekat, jestli se ledvina uchytí, jestli ji tvoje tělo neodmítne. Do žíly ti zavedli transfuzi. Pozoruji cizí krev, jak do tebe vtéká. Kéž tě tak oživí.. 
Ledvina se uchytila. Je to neuvěřitelné, ale tvoje tělo se pomalu uzdravuje... I mě je lépe. Po dvou měsících už začínáme čekat, až se otevřou tvoje oči. Dýcháš těžce a sípeš, ale plíce už tolik neselhávají. Přesto mě naučili nandávat ti kyslíkovou masku. Jednoho dne doktor přichází ke mně a tváří se neutrálně. Tvůj stav se znenadání zhoršil a nevědí čím to je.
Nakonec se přichází na původ - jedna ze stříkaček od injekce nebyla sterilní a tvoje slabá imunita si
s tím neporadila. Dostalas otravu krve. Najednou je naděje na uzdravení zase pryč a já jen svírám tvojí ruku ve své a modlím se, aby ti dokázali pomoct. Aby to tvoje, najednou zase tak zběsile tlukoucí, srdce ještě vydrželo. Teď už nejsi smrtelně ledová, máš vysokou horečku. Tvoje tváře hoří. Někdy se celá napneš křečí, a nebo se třeseš. Doktoři běhají s injekcemi a dělají, co můžou. Moji rodiče tu už párkrát byli, ale mě odsud nedostanou. Přinesli mi další oblečení, jídlo a pití... A mp3ku. Pouštím ti do uší písničky, který miluješ, když už nemůžu mluvit, víš... A zase se pořád modlím. Jestli existuje Bůh, Satan, přírodní síly i síly lidí, ať ti pomůžou, prosím... Mám tě ráda, mám tě ráda, mám tě ráda a musím ti to říkat pořád. Mám tě ráda, neumírej mi... Doktoři mi šetrně sdělili, že není žádná šance, aby to tvoje tělo zvládlo, i když udělají cokoliv.
Jednoho rána ti začne vynechávat srdce. Už jen pláču a chci umřít místo tebe, prosím o to už i doktory a ti jen soucitně koukají. Na chviličku usínám a zdá se mi, že na mě prostě jen koukáš. Ty tvoje oči... „Ta holka z tý bouračky... Honem, kyslík...“
To mě budí. Nastal kolaps, tvoje srdce se zastavilo, honem ti dávají elektrošoky, kyslík, injekce... Ale ne a ne nahodit ti tep zpátky. Ne, ne, ne, ne prosím ne! Nepokrytě řvu a mačkám ti ruku
„Neumírej prosím, hvězdičko, prosím prosím... Slyšíš mě?“
Mluvím na tebe. Doktoři na mě už jen koukají. Proč nikdo nic nedělá, proč přestali s těmi elektrošoky, proč ten přístroj tak táhle zní, proč dali pryč kyslík.........?