Opravdová láska

Každou noc, v mých snech tě vidím, cítím... Tak vím, že stále žiješ, ať jsi kdekoliv... 

„Promiň.“ Skončil další vztah. Zase. Už jsem nemohl dál. Podíval jsem se na obraz, který visel nad mou postelí. Patřil ke mně tak, jako moje duše. Byl jsem na něm s Ní. Jen ji jsem miloval. Už dva roky jsem se na ni snažil marně zapomenout. Dva roky. Od toho dne, kdy jsem přišel k domu, kde bydlívala a ten byl prázdný. Ode dne, kdy jsem se marně snažil dovolat na její číslo, které už neexistovalo. Byl to ten den, kdy jsem se marně snažil pochopit, že je pryč a neřekla mi ani ahoj. Jak jsem potom zjistil, zablokovala si i icq a její mail už nikdy nepřestal mlčet. Zezačátku jsem po ní pátral. Nic mi nezůstalo. Na všech fotkách, které se mi dochovaly, jsou fleky od toho, jak moc jsem tehdy brečel. Já vím, kluci nebrečí. Nedokázal jsem to. Snažil jsem se jít dál. S vypětím všech sil se vyškrábat ze dna. Začít znovu žít. Zbyl ze mě však jen stín..

Prosím odpusť mi... Nedokážu tě přestat milovat... 

Mohl jsem navázat jinej vztah. To jsem dokázal. Ale láska ve mně vyhasla. Zamkla se do mého srdce spolu s její podobou. Nikdy jsem se už nedokázal zamilovat. Nikdy jsem už žádné neuvěřil. S nikým jsem nevydržel. Nemělo to pro mě žádnou cenu. Žil jsem ve vztahu s jejím portrétem na zdi... A tak jsem dnes skončil zase sám. Nenáviděl jsem se za to, jak každé, která by mě chtěla, ublížím.
Někdy jsem nenáviděl i ji samotnou. To ona mi vzala srdce... To ona byla tak krutá a opustila mě, nechala mě tu napospas samotě a bolesti... Ale navzdory neutišitelnému smutku a prázdnotě... Byla dokonalá a já ji miloval. Z let kdy jsme ještě byly spolu, jsem měl deník. Jeho stránky jsem už uměl zpaměti... 

Jsi velká, velká holka... Ve velkém, velkém světě... Není to velká, velká věc, když mě opouštíš... 
Moc mi chybíš... Moc.. Mi... Chybíš... 

Kdysi byly dny slunečné a plné smíchu. Miloval jsem tak moc, tolik mě to hřálo. Věděl jsem, že ji jednoho dne ztratím, ale ten den byl tak daleko... Tak nepředstavitelný...
A potom byl najednou tady a já jsem nebyl připraven. Maturita... Ples, kde měla ty nádherné šaty... Přání našich profesorů, ať máme krásný život... Že ten můj bude zlý jsem tušil... Ale na to, jak moc, mě nemohl nikdo připravit. Ten večer, kdy jsme navždy opustili střední.... Lezl jsem po kolenou a prosil, ať ji nemusím ztratit. V noci jsem nemohl spát, srdce mi pukalo bolestí. Ještě jsme se párkrát viděli... Potom zmizela.
Moje partnerky měly jeden cíl. Dostat mi ji z hlavy. Některé mě litovaly a chtěli mě vyléčit jejich láskou... Jiné mě za to nenáviděly a snažili se mě probrat fackami... Žádná z nich nevydržela a především žádná z těch dívek mě nedokázala od té lásky osvobodit. Ne. Byl jsem v jejím zajetí.
Bylo to jako snažit se smýt barvu kůže. Prostě to nešlo. Nejde. Nikdy nepůjde. 

Má duše plná útrap... Můj život přiblížil se k prázdnu... Tam, kde jen úzkost hlasu zazní... 

Nemůžu, už takhle dál nemůžu. Tady, pod jejím portrétem sedím, brečím... Žiju ve vzpomínkách na to, co bylo tak nádherné. Už dávno zmizelo světlo z mého života. Odešlo v den, kdy odešla ona. Prohlížím si ji. Znám její rysy lépe, než svoje vlastní. Vždyť krása jejích fotek... Je to jediné, co mi vůbec zbylo. Tisíckrát jsem prosil o milost... Nikdy mi nebyla udělena. A kdo mi ji vůbec může udělit? Ona? Nebo Bůh? A co je to milost? Zpětné shledání? Nebo nová láska? Ne... Já nechci milovat jinou. Ona je moje jediná. Ona je můj život. Ona je... Je pryč. A teď odejdu i já. Je jediná cesta. Těch prášků bylo hodně. Sbohem, lásko... 

Ne, děvče, žádný pláč... Malé zlatíčko, neprolévej slzy... Ačkoliv jsem pryč... Všechno bude v pohodě... 
Mé srdce a já jsme se rozhodli, že už to vše skončíme... Brzy tady budou svíčky, modlitby, které se říkají znám... Ale nenechte je ronit slzy... Ať ví, že jsem šťastný, že můžu jít... 


Něco mě táhne dolů. Má duše se snaží uniknout z mého těla, ale něco jí v tom brání. Cítím, jak do mých plic proudí kyslík... Pohled na světlo se mi zatemnil. Světlo... Miláčku, jsi tady?
Jsem v nemocnici. Někdo mě zachránil. Vzpomínám si, jak moc jsi opovrhovala sebevrahy. Teď bys tedy mohla i mnou pohrdat. Ale já bych byl šťastný, když bys mnou pohrdala. To bych ti totiž nebyl jedno... Otevírám oči. Nade mnou stojí spousta lidí. Ty tu nejsi.
Moje smrt nevyšla. Za trest budu muset žít. Brečím. Já už nechci. Bez tebe to nejde. Už příliš dlouho jsem žil v tom bezedném smutku a úzkosti, která svírala moje srdce. Ti lidé... Koukají se na mě zvláštně. Jakmile jsem toho schopen, mluví se mnou doktor. Psychiatr. A pak mě odvážejí, rozumím, že do léčebny. Bez lístku ven. Jsem na tom už příliš zle... Dožiju v pekle. Křičím. Chci s sebou tvoje fotky, tvůj portrét. Někdo mi tyto věci přináší. Utišen se kývu dopředu a dozadu, v náručí tisknu ten obraz. Žalostný pohled na mě musí být. Je mi to jedno. 

Možná jsem tu předtím byl, znám tenhle pokoj, šel jsem po téhle podlaze, žil jsem sám, než jsem tě poznal... 

Řekli mi, že tu budu bydlet. Pokoj číslo osm. Číslo osm jsem měl vždycky rád. Teď to tedy bude konečná v mém životě. Nelíbí se mi tu. Je to tu studené a bílé. Ale je mi už jedno, co se mnou bude. Přežil jsem smrt, která měla přijít. Všechno mě zradilo. Vcházím do pokoje. Na nikoho se nedívám. Tisknu k sobě ten obraz, mou lásku, všechno, co mi zbylo... A jdu k volné posteli. Automaticky.
Sedám si. Kývu se dál dopředu a dozadu. Uklidňuje mě to. V tom si vedle mě někdo sedá. Tiché ahoj mi pronikne až do morku kostí. Tak smutné. Tak plné beznaděje. Zvedám oči a moje mysl je náhle plna světla. To je ona. Pane Bože, ona je tady, čekala tu na mně... Zamrkám. Ona nemizí. Dotknu se jí. Je skutečná. Skutečná dívka... Moje lásko... Já už jsem u tebe...
Brečím úplně jinak. Štěstím. S očima plnýma bolesti, která ji dovedla až sem, se mě ptá: Pořád mě ještě chceš? Jsem tu pro tebe, odpovídám bez zaváhání... 

Miluju tě a to je vše co opravdu vím...