Chtěla, strašně ho chtěla

Chtěla, strašně ho chtěla

Stál u baru a sledoval pohled jejich tmavě modrých očí.  Zvedl sklenku na pozdrav. Usmála se jakoby zahanbeně a sklopila zrak.
Přistoupil k ní a zlehka se jí dotkl dlaní na zádech.
„Smím si přisednout?“
„Budu ráda. Já jsem Eva a ty?“
„Dušan.  Dáme si Šampaňské?“
„Neměl a bych moc pít, jsem tu s kamarádkami a nejspíš budu na cestě zpět řídit“
„Ale neboj se to je jenom na seznámení“ řekl s úsměvem a odešel k baru objednat.

Eva jakoby pookřála. Moc se jí líbil, a to, že jí nabídl šampaňské, jí trošku zalichotilo.

„Třeba to bude večer strávený v příjemné konverzaci.“ napadlo ji. „Nebo je to otec mých budoucích dětí“ ozval se hlásek toho malého ďábla, který má každý z nás v hlavě.

Vzápětí se k ní vracel s dvěma vysokými sklenkami a lahví sektu. Ten pohled v jejích očích, uvědomil si. Bylo tam něco, co jej hrozně vzrušovalo a on věděl, že si vybral pro dnešní večer dobře.

„Tohle půjde, přinejhorším, jenom s malými obtížemi. Však to na ní pořádně rozbal“ zaznělo mu vzadu v hlavě. Nervózně se ošil. Neměl rád, když se ten hlas ozýval. Nebo aspoň moc brzo.

Rozhovor se stáčel od tématu, k tématu. Od hudby přes knihy. Ona musela uznat, že její společník se v prostředí kultury velice dobře vyzná. On si pomyslel, že tohle je jedna z těch chytřejších. Nevšední. Většina z těch, s kterými přišel tak říkajíc do styku se nemohly pochlubit zrovna překypující inteligencí.

U jedné sklenky nezůstalo. Eva klíče odevzdala holkám s tím, že si řídit netroufá. Sekt stoupal příjemně do hlavy, teplo se lilo do těla a ona měla chuť zase jeden večer žít. Kamarádky zase, že na ni nemají chuť čekat.

„Nechceš si zatancovat?“ navrhl Dušan.
„Přesně na to jsem teďka myslela. Že ty do mě vidíš?“ řekla hlasem rozpustilé školačky.
„To snad ještě ani ne.“ uchechtl se.

Přešli do vedlejší místnosti, která byla zařízena jako parket.

Ihned se k němu přivinula. Vzal ji za ruku a opsal s ní lehkou půl otočku.  Pramen havraních vlasů se při tom pohybu zavlnil a zlehka ho trefil do tváře. Nadechl se a nasál tu vůni.

„Trpělivost příteli.“ zaznělo v hlavě.

Ignoroval to. Než se na ní dostane, chtěl se Dušan taky naladit. Přitiskl ji prudce k sobě. Neodtáhla se. Pouze ho stiskla v objetí, ještě o malinko, pevněji. Celý tanec ji vedl jistým a naprosto přesným krokem. Určoval rytmus a ona byla naprosto povolná.

Uplynulo několik minut, než Eva bláznivé tempo ukončila. Měla žízeň a potřebovala malou chvilku pro sebe. Zašeptala mu, že je hned zpátky.

„Budu tě čekat na baru. Něco k pití?“
„Nějaký koktejl prosím“ odvětila a odběhla.

Dívala se na sebe do zrcadla. Neuvěřitelně ji fyzicky přitahoval, jeho vůně, pohled v očích. To vše. Jenže takhle na prvním rande? A je to vůbec rande? Jenže on je tak chytrý, sečtělý. Navíc skromný. O sobě mluvil za večer jenom minimálně. A co ten úsměv?

„Bože, chtěla bych ho hned tady.“ řekla nahlas, což vyvolalo tázavý pohled vedle se malující barbíny.

Dušan stál u baru se dvěma sklenicemi a lehce promíchával jejich obsah. Byl absolutně vyrovnaný. Poprvé když to takhle na nějakou zkoušel tak se mu motal jazyk a třásly ruce. Samozřejmě, že ten večer z toho nic nebylo. Dneska však už věděl svoje. Byl prostě dobrý v tom, co dělal. A dělal to ke zlosti některých už docela dlouho.

Z myšlenek ho vyrušil až příchod jeho dnešního úlovku.

„Co pijeme?“ zeptala se.
„Margaritu. Tequila, Triple sec a limetkový džus. Zkus“ a nabídl ji sklenici.
„Je to slané.“ Řekla po prvním hltu.
„Stěny sklenice jsou potřené solí. Přebíjí to chuť tequily a zároveň to má zajímavý kontrast s limetovým džusem.“
„Ty jsi opravdu umělec, víš o tom?“
„Tak to nikomu neříkej, co kdyby po mě pak nějaká vystartovala?“
„V tom případě“ řekla, odložila sklenici a za košili ho přitáhla k sobě „jsi dnešní večer jenom můj.“ S těmi slovy ho políbila.

Věděla, že právě porušuje všechny osobní zásady, které má. A bylo jí to jedno. On myslel na to samé. Taky mu to bylo jedno. Spíš to bylo plus. Nikdo si je nikdy nespojí.

Eva dopila zbytek drinku.
„Nepůjdeme si ještě zatancovat?“
„Vždyť jsem sotva skončili. Sedni si na chvilku, krásko.“

Uběhlo dalších pár minut, které proběhly ve vzájemném objetí.

„Je mi nějak divně, můžeme na vzduch?“ řekla Eva znenadání.

Vypotácela se ven, před prostory diskotéky. Cítila se trošku otupělá. Hlava se jí motala ale trošku jinak než byla z alkoholu zvyklá. Asi to bude tou tequilou. Dušan šel hned za ní. V ruce nesl její bundu a kabelku.

„Jsi v pořádku?“
„Můžeme se projít?“ odpověděla opět otázkou.
„Ovšem, co takhle krajem k lesu?“
„S tebou kamkoliv.“ Řekla.

Na okamžik se zarazila, protože by přísahala, že Dušan roztáhl rty do zcela jiného úsměvu, než u něj za ten večer viděla. To zdání však bylo hned pryč. Dušan byl přece její zachránce. Ten by si k ní nedovolil nic škaredého. Pomohl jí do kabátu. Takový džentlmen. Sám přes sebe přehodil lehký tmavý kabát. Přestože nebyla nějak velká zima navlékl si tenké kožené rukavice.

Dýchalo si ji už o něco lépe. Hlava se jí pořad motala ale nebylo to tak zlé jako v klubu. Třeba se jí časem udělá lépe. Procházeli kolem taxíků, které u klubu s příznačným názvem „Na Konci světa“  čekali na své noční ryto. Hlavní cesta byla lemována alejí stromu, které Eva nedokázala zařadit. Šly dobrých deset minut, než si Eva uvědomila, že Dušan byl najednou až překvapivě tichý.

„Stalo se něco?“ zeptala se
„Pili jsme sekt. Ne Šampaňské. Nepoznala jsi to, když jsem řekl, že si dáme šampaňské.“
„Dušane já ti nerozu….“ Nedořekla.

Prudce se zlomila v pase a upadla na zem.

„To začíná působit pět gramů GHB, které jsi dostala v rámci margarity. Mimochodem taky nejsem žádný umělec, ten drink je docela starý.“ Odříkával strojově klidným hlasem. „Příznaky větší dávky GHB jsou závratě, malátnost, dezorientace, křeče.  Oběť je pak prakticky úplně bezmocná.“

Tohle nebyl člověk, s kterým si ten večer začala. Ten pohled v očích byl naprosto pryč. Bylo v nich jenom mrtvo.

„Prosím nech mě jít.“
„Ty už, krásko, nikam nepůjdeš.  Klidně křič. Už jsme dost daleko.“

Nezkusila to. Neměla sílu. Nebránila se, když ji vzal do náručí. Nesl ji pomalu po ušlapané cestě až k lesu.

Položil ji do mechu. Celé tělo ji neposlouchalo. Chtěla zavřít oči, ale snad to ani nešlo. Bála se. Moc se bála.

On nad ní stál a jenom se tiše usmíval.

Z kapsy kabátu vytáhl vystřelovací nůž.

Poklekl nad ní.

Ty jeho oči, napadlo jí.

Byly zcela prázdné.

To, že nůž pronikl do břišní dutiny, už necítila.

******

Náhodný kolemjdoucí ráno našel mrtvou dívku. Dle patologa byla po smrti nejméně tři dny.  Opakovaná bodná zranění v oblasti břicha. Po vrahovi nejsou ani stopy. Policie je bezradná.

Řidič odmítl poslouchat zprávy o mordech. Podvědomě zmáčknul knoflík pro přeladění.  Rádio chvíli hledalo vhodné pásmo a pak přineslo písničku od Dana Landy.

„Chtěla, strašně ho chtěla, že je vrah nevěděla...“