Dál než by si člověk uvědomil

Dál než by si člověk uvědomil

 

(Silně doporučuji k poslechu http://youtu.be/VaO5NDV59rU )

Vlna slané vody mu lehce olízla koženou botu. Sledoval pomalu umírající slunce. Sledoval pomalu umírající slunce a na tváři se mu zaleskla slza. Přišlo mu na mysl, nikdy to nebude jako dřív.  Ale s tím se již dávno smířil.

*******

Lidi utíkají na druhý konec světa z nejrůznějších důvodů. Nicméně jmenovatel je vždy společný. Minulost. Chyba, kterou jsme udělali v minulosti. Špatný tah, který nešel vzít zpět. To všechno lidé, kteří přijeli do Austrálie za sebou chtěli nechat.

James vystoupil z letadla v Perthu. Ani se neohlédl. Nasadil si brýle a rovnou zamířil k odbavení. Celý jeho život byl v batohu, který si nesl celou dobu na zádech.  Nepustil ho z dohledu a velmi nelibě nesl, když mu ho šacovali na letišti. Nynější velmi důkladné kontroly mu taky vadily. Ale nemohl se nikomu divit. Zvlášť po nedávných událostech.

Jakmile měl za sebou všechny formality, vzal si taxík.  Chtěl být co nejrychleji na pryč od té masy lidí. Od těch pohledů. Od pachu jejich strachu.

Poručil si k nejbližšímu autobazaru. Řidič s ním zkoušel zavést řeč. Bezvýsledně.  James se díval z okna a myšlenkami byl na cestě mnohem vzdálenější, než by si člověk uvědomil. Řidič tenhle pohled už párkrát viděl. Byl v očích těch, kteří již nemají co ztratit. Těch, co už se nikdy neusmějí. Nervózně se ošil. Nikdy takhle nechtěl dopadnout.

James taxikáři zaplatil a vydal se do areálu bazaru. Věděl přesně pro co jde. Celé to viděl v hlavě jako body plánu. Prodat dům. Zajistit si práci mimo Ameriku. Dostat se na místo nového zaměstnání. Tím se stalo malé město na západě Austrálie. Pořídit si dopravní prostředek. V jeho případě motorku. Chtěl si ji koupit vždycky. Nyní to ale nebyl prostředek koupený z radosti. Nyní to byl jenom stroj, který ho doveze z místa A do B.

Zaplatil celou částku platební kartou. Na chvíli mu to přišlo až absurdní.  Za tuhle cenu mohl mít desetinu domu. A přesto. Už na tom nezáleželo. Už nemá žádný domov. Zavrtěl hlavou, aby vyhnal tyhle myšlenky z hlavy.

Registrace motocyklu trvala podstatně míň času, než čekal. Natankoval a vyrazil směrem na sever, ke vzdálenému městečku.

 

Slunce neúnavně svítilo a rudý prach se vířil za koly motorky.  James hypnotizoval cestu před sebou.  Každému z nás se honí hlavou myšlenky, každý z nás nad něčím uvažuje, jenom aby mozek zůstal v pohybu. On ne. V jeho hlavě bylo ticho. Ticho a cesta před ním.

A pak o několik set kilometrů dál zastavil. Sjel dolů k moři, aby se podíval na zapadající slunce.  Sledoval krvavě rudý kotouč. A náhle jako když najednou vypadne proud, mu vytanul v mysli obraz líbající se dvojice.

 

**********

Ležel s ní na dece a šeptal, že ji miluje. Že s ní chce být po celý zbytek života. Slunce pozvolna zhasínalo, a přesto to nevypadalo smutně. Byla v tom radost. A tehdy k ní poklekl. Podíval se jí do těch modrých očí a vyslovil otázku, kterou chtěl položit jedinkrát v životě.

„Vezmeš si mě, Amy?“

 

Rty se jí roztáhly do úsměvu. Do toho nejhezčího úsměvu na světě.

 

„To víš, že Ano.“

 

************

Přistihl se, že zatíná nehty do dlaní tak silně, až mu na jednom místě vytryskl pramínek krve. Žádná Amy. Žádná svatba. Jenom cesta před ním. Slunce zapadlo.

 

Ujel dalších dvě stě kilometrů. Zastavil až u motorestu, aby natankoval. Chtěl už odjet, ale oči mu začaly nemilosrdně naznačovat, že je čas spát. Zaplatil si pokoj, ale pramálo ho lákala vidina spánku. Bál se. Měl strach, že ji uvidí, jakmile zavře oči.

 

Přecházel bezcílně po pokoji. Televize na pokoji vůbec nebyla a on snad ani netoužil dívat se na tu pseudozábavu, kterou vysílala. I hloupý západ slunce mu připomněl, proč odjel z Ameriky. Ne, žádná televize. Jen on sám.  A vzhůru.

 

Jeho tělo ale odmítlo poslušnost. V jeden okamžik lehnul do postele a než stačil pomyslet, jestli přijdou znovu noční můry, tvrdě spal.

 

Bezesná noc. Jak byl za ní ráno vděčný. Prvních několik dnů, když byl jeho svět v troskách, spal sotva pár hodin. Výrazně zhubnul a z letargie ho dostala až otázka, co dál. Věděl, že tady na místech, kde měl domov už zůstat nemůže. Pracoval původně jako důlní inženýr v jiné časti země a sem se přestěhoval kvůli práci podobného zaměření. A pak to bylo najednou jednoduché. V práci zažádal o přeložení do pobočky v Austrálii. S ohledem na jeho stav mu bylo bezodkladně vyhověno. Vybral si tu nejmenší pobočku a i platově si výrazně pohoršil. Bylo mu to jedno.

 

Přistihl se,  že je opět myšlenkami v minulosti. Nepřijatelné. Ten člověk, kterým byl, již není. Bylo na čase vyrazit dál.

 

Hornická kolonie, která měla být jeho cílem, se nacházela dalších čtyři sta kilometrů daleko. James nasedl na motorku a jel. Majitelka motorestu ho pozorovala, jak startuje a odjíždí.

 

„Celý svět se za poslední měsíc zbláznil, chudák chlap“ řekla. Odpovědí jí bylo zapředení kočky.

 

Odpoledne již byl na místě. Projel kolem cedule oznamující, že vjíždí do Pilbarského regionu, do místa kde vše je pokryto rudým prachem. Hornická usedlost, se sotva víc jak půltisícovkou obyvatel, měla být jeho novým místem k životu. Ne domovem. Místem k životu.

 

První místo, které navštívil, byla kancelář důlní společnosti. Starší blondýnka ho srdečně uvítala. Ochotně mu ukázala na mapě areálu, v kterém z karavanů bude bydlet.

 

Poslouchal ji, ale prakticky mu to co říká, bylo jedno. Jeho letargie byla na cestě zpět ukrást mu to málo, co mu z duše zbylo.

 

Podepsal několik archů ohledně přebrání karavanu. Na směnu měl přijít zítra v devět hodin a střízlivý. Poslední upozornění, které dostal, se týkalo toulavých psů.

 

„Nikdy jim nedávejte jídlo. Pak už se jich nezbavíte.“

 

James opět jenom kývnul hlavou. Vzal klíče do kapsy a zamířil ke karavanu. Každý ze zaměstnanců měl jeden k dispozici. Vypadalo to tam skoro jako v kampu o dovolené, na kterou byli s Amy naposled.

 

Amy. Celý svět se opět zastavil.  Snažil se dýchat, ale bylo to jako by se topil. Dopotácel se do karavanu. Zavřel za sebou lehké plechové dveře. Oddychoval.

 

„Je to pryč. Jsem v pořádku. Je to pryč.“ Drtil mezi zuby.

 

Nastaly dny, kdy James chodil jenom do práce a zpět do karavanu. Denní neutuchající rutina, začínající snídaní v kantýně, přejezdem k dolu, pokračujícím přes oběd až přes večerní návrat do karavanu. Komunita se ho rozhodla prozatím ignorovat. Jeho příběh jen těžko tušila, ale po událostech posledních několika měsíců ve světě, měla docela představu, proč ten zamlklý chlap nemá žádné přátelé.

 

Jednoho víkendového rána, kdy měla celá kolonie volno, si James vyrazil na snídani. V televizi byly zrovna novinky o čerstvě probíhající operaci Trvalá svoboda a taky, že v Afghánistánu byla sestavena nová vláda.

 

„Dva měsíce od začátku války a už nová vláda. Bod pro demokracii.“ Zahlásil reportér.

 

James zkoušel zprávy ignorovat. Nemělo to smysl. Dojedl a vrátil se do karavanu. Seděl na židli a díval se na zeď. Nečetl si, nedíval se na televizi. Jenom se díval na fotku na zdi. Byl na ní čerstvě zasnoubený pár. Nejspíš by fotku sledoval do té doby, než by padla tma a on by si musel na klidné spaní vypomoci několika panáky Jacka Danielse.

 

Ozvalo se lehké zaklepání na dveře. Takové jakoby snad nesmělé. James už chtěl zařvat, ať jdou pryč, ale něco mu řeklo, ať to tentokrát nedělá.

 

Za dveřmi stál manželský pár. Jmenovali se Flynnovi, jestli se James dobře pamatoval.

 

„Pane Jamesi, víte, dnes večer pořádáme malou grilovací slavnost. Jste tu už skoro dva měsíce. Byli bychom rádi, kdybyste nás přišel navštívit.“

„Paní Flynnová, říkám to správně, že ano? Nerad bych vás urazil, nicméně nejsem moc dobrý společník.“

„Správně to říkáte. A já povím něco vám. Všichni jsme do téhle bohem zapomenuté končiny přijeli, abychom se tu před něčím ukryli. Všichni máme za sebou velký příběh. Je jen na vás, jestli se o něj chcete podělit. Začínáme v šest večer. Vezměte si čistou košili a něco na gril.“ A s těmi slovy odešla.

 

James nevěřícně zamrkal. Žádní lidé. Pravidla číslo jedna. Omezit kontakt. Tak to měl celou dobu naplánované.  Jenže opravdu to mělo být takhle? Přemýšlel nad jednotlivými alternativami a na konec zvolil metodu nejmenšího zla. Půjde tam na chvíli, dá si pár piv a pak spát.  Jednoduché.

 

Nasedl na motorku a vydal se do města pro zásoby. A košili.

 

Hodinová cesta k nejbližšímu obchodnímu centru utekla poměrně svižně. James si vybral slušnější košili s krátkými rukávy a u řezníka vybral několik solidních kusu masa na steaky. V minulém životě je miloval a sám věřil, že je uměl excelentně ochutit.

 

Nasedl na motorku a chtěl vyrazit zpátky do kolonie, když v tom mu došlo, jak se cítí. Ta vzpomínka nebolela. Poprvé za tři měsíce, kdy si vzpomněl na něco z minulosti, to nebolelo.

 

Jakmile přijel zpět do kolonie, lidé už se scházeli k místnímu ohništi, stavěli plastové stolky a nosili na ně nejrůznější druhy jídla. James vyvolal údiv v několika párech očí, když se pomalým krokem blížil ke skupině, nesoucí v jedné ruce karton piv a v druhé několik steaků. Všiml si těch pohledů a chtěl již vycouvat, ale ruce paní Flynnové byly rychlejší.

 

„Jsem tak ráda, že jste přišel.“

„Paní Flynnová, já nevím….“

„Ale drahoušku, říkej mi Margaret. Tady můj manžel Fred je taky rád, že jsi tady, viď?“ Kývla na manžela. Ten mu jen zamával zpoza grilu. Evidentně zápasil s rozděláním ohně.

„Co říkáš, Jamesi nechceš mu jít pomoci?“ řekla hlasem, v němž bylo sdělení, že Ne není odpověď.

„Rád, Margaret.“

 

A tak se James zapojil do příprav. Zdravil se s kolegy a vedl normální rozhovory. Ani slovo o tom, co bylo před tím než přijel sem a nikdo se ani neptal. Bylo to příjemné. Nevšední.

 

Maso vonělo na grilu, pivo pěnilo a tu tam někdo řekl nějakou zábavnou historku z prostředí dolů. Všichni tam stáli, bavili se a popíjeli. Jamesovi to nevadilo.

 

V jeden okamžik se všichni sesedli k ohništi a tehdy začala ta debata, které se tak bál. Začalo se mluvit o minulosti.

 

Nejdřív promluvila Margaret. Vyprávěla, jak museli před víc než čtyřiceti lety utéct i s tehdy ještě snoubencem před jejími rodiči. Ona byla tehdy mladičká sestra v nemocnici a on vojín v záloze. Zde se vzali a byli dokonce jedni z prvních, kteří tak v kolonii učinili. Přidala i historku, jak se jednou v kolonii objevil Red Dog.

 

„Byl to ten nejzvláštnější pes v dějinách Austrálie.“ Řekla. Všichni jen uznale přikyvovali hlavou.

 

Slovo po ní převzal jeden asijský horník. Ten utekl ze své země na nákladní lodi. Již nikoho ze své rodiny nikdy nespatřil. Další mluvil pašerák odněkud ze střední Evropy. A další a další. Nebyli to zlí lidé. Byli to lidé, kteří měli za sebou nepřízeň osudu.  A to je všechny spojovalo.

 

James chtěl instinktivně utéct, ale nemohl se hnout z židličky. Tehdy se mu začala z úst linout ta slova. A řekl všem celý svůj příběh.

„Měl jsem těsně před svatbou. Požádal jsem svou milovanou Amy, mou modrookou Amy, o ruku v květnu. Svatba se měla konat na výročí jejich rodičů a to na konci září. Oba jsme dýchali jeden pro druhého. Přestěhoval jsem se kvůli ní do New Yorku, kde jsme měly již koupený dům. Ne moc velký a v průměrné čtvrti, ale byl náš. Těšili jsme se na děti a na to, že v tom domě zestárneme. Že budeme sedávat v houpacích křeslech na verandě ruku v ruce. Nic z toho se nestalo.  Bylo zrovna úterý. Popichovali jsme se kvůli tomu, kdo půjde do města. Správně jsem měl jít já, protože jsem chtěl vyzvednout něco v kanceláři. Amy ale trvala na svém, že skočí na nákup a věci mi po cestě vezme. Svolil jsem. To, že si byla zkoušet svatební šaty, jsem zjistil, až o několik dní později. Nic to na věci neměnilo. Moje kancelář byla v prostorách světového obchodního centra.“ Jamesovi se zlomil hlas.

Díval se daleko dopředu, aby nemusel vnímat pohledy jednotlivých osob. Slzy se mu koulely po tvářích. Měl to v paměti velice živě.  V 8:55 ráno mu přišla sms zpráva, ať si zapne televizi. Sledoval ze záznamu, jak před deseti minutami do severní věže narazilo první letadlo. Ihned volal Amy. Měla být ve druhé, v jižní, věži. Telefon vyzváněl celou minutu. Síť byla přetížena. Dovolal se až na po šesté. Bylo 9:01.

 

*********

„Jsi v pořádku?“

„Jamesi, je tu všude zmatek. Evakuují celou budovu. Viděla jsem, jak do vedlejší věže narazilo letadlo. Moc tě miluji.“

„Já tebe taky. Dostaň se co nejrychleji pryč.“

 

*******

„Bylo 9:03, když do jižní věže světového obchodního centra narazilo druhé letadlo. Zrovna jsem si oblékal bundu a chtěl jet směrem k Dvojčatům. Nestihla utéct včas. Nikdo to nestihl. Zkoušel jsem jí volat znova a znova. Už nikdy jsem neslyšel její hlas.“

 

Celá společnost oněměla. Všichni měli sotva tři měsíce staré teroristické útoky v paměti. Nyní však poprvé poznali někoho, kdo při nich přišel o to nejcennější. O někoho koho miluje. A o vlastní duši.

 

James se zvedl ze židličky a mlčky odešel k pláži.

 

Dostal ze sebe celou tu tíhu. To břemeno, které ho tlačilo poslední tři měsíce. Nebylo úplně pryč. Bylo jenom o malinko lehčí. A to teď stačilo.

 

Vlna slané vody mu lehce olízla koženou botu. Sledoval pomalu umírající slunce. Sledoval pomalu umírající slunce a na tváři se mu zaleskla poslední slza. Nikdy to nebude jako dřív, přišlo mu na mysl. Ale musí to být lepší, než je to teď.