Zpověď

„Takže paní Krejčová... Co vás sem přivádí?“
„Víte... já jsem to sice už vyřešila. Nicméně i tak bych to všechno potřebovala někomu říct. Ale abyste to pochopila, budu Vám muset říct celou historii.
Vdala jsem se hrozně mladá, bylo mi necelých dvacet. Pět let jsem nemohla otěhotnět. Nakonec se to povedlo a narodil se nám Jiřík. Pak Míša a Kuba, ale Jiříček byl náš největší poklad. Manžel ho miloval, jezdil s ním na kole, vodil ho do skauta, učil ho plavat a všechno bylo skvělé. Dokud se Jirka ve škole nechytl toho sígra Davida. Pořád ho tahal ven a dělali hrozný věci. Za tu dobu, co spolu kamarádili, u nás byli snad čtyřikrát policajti, dvakrát jsme platili rozbitý okno a vůbec nepočítám, kolikrát jsme museli do školy. A přitom Jiřík vždycky tak skvěle prospíval. V deváté třídě měl jen jednu dvojku, jinak samé jedničky, jen to chování. Samozřejmě jsme ho dali na gymnázium, i tam byl nejlepší a konečně se zbavil Davida, byl z něj skvělý chlapec. Bavila ho biologie a chemie. Věřila jsem, že z něj bude lékař. Jen si to představte. Jak krásně to zní. Pan doktor Jiří Krejčí. Věděla jsem, že na to má.
V prvním ročníku se seznámil s tou Jarunou. Mně se už od začátku nelíbila. Byla divná. Studovala jenom ubohou zemědělku, ani hezká moc nebyla. Prostě žádná partie pro našeho Jiříčka. Díky bohu se po třech měsících rozešli. Jiřík si měl najít nějakou studovanou slečnu. Nejlépe taky z gymnázia, nebo klidně až na vysoké škole. Měl se co nejvíc věnovat škole a kariéře.
Nevím, co se to s ním stalo, ale po vysvědčení ve druhém ročníku jsme ho našli doma mrtvého. Tatínkovou zbraní se zastřelil... Našel ho manžel. Byly zamčené dveře a hrála nahlas hudba nějaký ti jeho systém of e daun. Manžel vykopl dveře a našel ho se zakloněnou hlavou. Mysleli jsme, že omdlel, tak jsme mu donesli hadr. Až pak jsme si všimli louže krve pod ním a té hnusné pistole vedle. Mé ubohé děťátko si vzalo život a já nevím proč... Pánové od policie říkali, že prý hrál po internetu ruskou ruletu, ale co já vím, co to je? Nevím jestli za to nemohla Jaruna, ale ať to udělal z jakéhokoli důvodu, nic nám ho nemohlo vrátit.
Od té doby to šlo z kopce. Vrátila jsem zpátky do práce, abych na Jiříčka pořád nemyslela. Doma jsme měli jeho urnu, pořád jsem si s ním povídala, když jsem byla doma. Chtěla jsem být s ním, ale dělilo mě od něj tolik let... Manžel na mě pořád jen křičel, že jsem blázen, ale to přece není bláznovství, milovat svoje dítě.
Nějakým způsobem jsem se dožila dalšího února a tehdy se před domem stejnou pistolí zastřelil můj manžel. Podle výpovědi jeho kamarádů se ožral jako doga a chtěl jet na motorce. Chlapi mu sebrali klíče, tak jel taxíkem. Dal taxikářovi hromadu peněz, pak šel domů, vzal si zbraň a před domem si taky vzal život. Ale to by bylo to nejmenší. Jeho smrt mi až tolik nevadila, aspoň už jsem měla konečně klid od jeho urážek. Jenomže na mně zbyly všechny dluhy a já bych je musela strašně dlouho splácet. Veškeré ubohé dědictví shrábly jeho parchanti z prvního manželství a moji dva kluci a já jsme dostali jen ždibíček. Musela jsem prodat barák a nastěhovat se k mámě. V práci to šlo od desíti k pěti, pořád jsem zaspávala a měla jsem neustále problémy. Máma na mě od rána do večera křičela, že nejsem schopná se starat sama o sebe, natož o dvě děti a společnýma silama s mojí sviňáckou sestrou mi děti vzaly. Nechaly si je na sociálce přepsat na sebe a mě vyhodily z domu kde jsem vyrostla. Pořád na mě visely dluhy po manželovi, tíha Jiříkovy smrti a pak už i ztráta dětí...
Ještě se mi, paní doktorko, divíte, že jsem si tak jako moje děťátko, světlo mého života, prostřelila hlavu?“