Mimo dění i prozření

Intro

Introv

In

trov ert

Couv ert

platí sám sobě, poplatek za osamělost, stoluje uvnitř sám sebe, se sebou samým.

Nejprve z obav před vnějším okolním světem, z neonů, barevných plakátů, bilboardů, exhalátů aut skřípění brzd, drobných částí brzdových destiček.
Vdechuji je ti, tam dole, pod parapetem, vypuštění z ohrádek satelitních městeček.
Stáda, stádovité chování, společně v imaginárním bezpečí celku.

„Romále!"

nebo holé lebky

„Jo, život není lehký!“

řekly by děvky
z Perlové

Jen ony jsou lehký
leč za těžký obnos!

Zajímalo by jej, proč se jim říká "lehký". Zřejmě označení vzniklo ještě v dobách první republiky, kdy styky za úplatu byly příznačné pro dámy lehkých mravů...

Ale on je jiný - dumá nad každým slovem! Úplně sám, sebou defenestrován z civilizace, vyokněn. Snaží se nemít na očích klapky ani se neopijí pančovaným alkoholem ve snaze mít okno.
Značně se vymyká...
Pozér?
Loser ?
Snad z pohledu tupé většiny podlehnuvší masírce masmédii, diktátu módy i nutnosti uměle vytvářet nutkavou potřebu koupěchtivosti nejnovějších konfekčních svršků nebo revoluční multifunkční zařízení od jablka nebo hrušky. Ekonomové z nich mají radost, finančníci, akcionáři bank. V situaci obtížného placení všech těch splátek hypoték i nesmyslné elektroniky nastává blackout organismu.

„Doktore, no tak mi pomož!“

Na své si přijdou nakonec i lékárníci!
Farmaceutické firmy, to dlužno říci...

On je neklidný i smírný zároveň
nedává blahobyt a štěstí na roveň.

Vnímá, že tam venku vdechují drobné okuje do plicních sklípků i jiné život zkracující plyny.
Z této obavy, umocněné té z lidí, z nutnosti s nimi sdílet madla v tramvaji, nechtěná tělesná sblížení, přírazy spoluobčanů v MHD nejen při přejezdu přes výhybky, sdílet gesta, posunky, příbory ve vývařovnách, šálky v kavárnách, kapénky explodující z jejich nozder při kýchnutích. Ukryl se před tím vším, z paniky z regulací, uniforem projevů excesů i jiných forem.

Sám si naordinoval domácí vězení, nejméně na týden.
Po týdnu izolace a nicnedělání se ke všemu opravdu roznemohl. Rozbolely jej v těle velmi staré i nedávné špatně léčené zlomeniny kostrče a pravého kotníku.
Poměrně spolehlivé, neklamné barometry v těle jej přinutily vyhledat pomoc u obvodního lékaře. Tedy v minulosti jím byl. Dnes se hrdě pyšní na mosazné vývěsce v někdejší garáži svého domu „Soukromou ordinací praktického lékaře“ Je to tentýž muž, kterého znával, dost významně zbohatl.
Vzrostlý jehličnatý strom mu jezdí zdobit každoročně trojice mužů s plošinou. Zdobí jej celé hodiny.
Lékař, kterého zná spoustu let mu naordinoval klid a antirevmatika, také oční kapky.

Liboval si, že v pondělí ráno ušetřil 30 Kč. Od ledna již regulační poplatek není vyžadován. Radost netrvala dlouho, přibližně dvě stovky metrů, než dorazil do lékárny obehnané panelovými mrakodrapy s plastovými okny.
Mladou lékárníci Hanku znal z projížděk na in line bruslích, když býval ještě ve formě.

Snažila se mu v nemoci udělat drobnou radost, jednak svým úsměvem i slovy:

„Snad ti něco uhradí zdravotní pojišťovna,“ ještě než vložila na snímač čtečky čárkový kód krabičky medikamentu.

Vyloudil na své tváři upjatý úsměv.

Lékárnice s dokonalou postavou i velmi hustými blond kadeřemi, jíž by odpustil snad vše, přehraným úsměvem ústícího do mírného úšklebku řekla:
„Je mi líto, pojišťovna ani jeden z léků nehradí...“ a cudně sklopila svou ještě stále dívčí tvář s jemným ruměncem.

„ Bude to 328 Kč“

„Dám Ti alespoň tašku zdarma“ k níž připojila vřelý úsměv

Přijal zprávu se sklopenou hlavou, snad na znamení pokory i podlomeného zdraví.

Ani po týdnu nebyl zdráv.
Naopak. V sobotu večer jeho bolest strmě stoupala na škále od mírné přes pulzující až po palčivou v místech někdejších zlomenin. Přibyly silné boleti hlavy, zaléhání v uších, ucpané dutiny.

V pondělí vyhledal stejného lékaře, znovu odmítl neschopenku. Naprosto smířen otevřel dveře lékárny a odevzdaně položil na skleněný talířek dalších 250 Kč.

Blondýna špitla:

„Ať se brzy uzdravíš!“

Doufal, spíše si značně zoufal z toho, že byl „lehčí“ o více než pětistovku, nebyl vyléčen, a jeho jedinou „odměnou“ mu byla těžká hlava.

První dva dny měl ukrutné bolesti hlavy, které byly ne nepodobné tomu, jako by si přiložil vrtačku k pravému spánku a vrták tlačil k průchodu tkání.
Když zavřel oči, za víčky viděl jasné obrazy toho, jak si přikládá starou vrtačku NAREX ke spánku, aby ukrátil své trápení.
Tento obraz střídal jiný, Byla to výmluvná, odpuzující fotografie z bulváru, detail či výřez dlaně hudebního skladatele, bezvládné dlaně v tratolišti krve, přičemž u špiček lehce zkroucených prstů ležela krátká palná zbraň.
Obrazy vrtačky a foto vyhaslé dlaně, tyto scény, neúprosně za sebou, pořád dokola. Jako když ti někdo hlavu vloží do bubnu automatické pračky a odhodlaně stiskne tlačítko ON.

Teprve třetí a v pořadí až desátý den, přišla úleva. Postupně nacházel znovu chuť do života.

Po celých třech týdnech, kdy propadal sebou samým, obcoval tu s frustrací , jindy s negací, nebo oběma najednou pohlédl skrz sklo zarudlé rudným prachem z desítky kilometrů vzdálené aglomerace.
Chtěl, přál si, aby jeho pohled byl umírněný, shovívavý, laskavý.

V dálce na obloze uviděl něco, co připomínalo slunce. Byl to nesmělý pokus. Možná to znamenalo zkoušku, před premiérou jara, kterou oznámí ze čtecího zařízení silikonová rosnička z regionální televize přibližně za měsíc.

Prozatím slunce nejistě alternovalo na ocelovém tácu nebe.

Své odulé tělo pokryl bundou z vatelínu a jal se obrážet obrubníky vedoucí podél druhého stupně základní školy.
Svou dílčí plachost překonal společně s nemocemi po velmi dlouhých třech týdnech.

Rekonvalescenci si odbyl pohledem na dívky deváté třídy.
Nažloutlými chodníky chodily malé skupinky chichotajících dlouhonohých dívek v leginách, nejčastěji černých či s exotickým vzory.

Byl únor, dívky oděné jen v punčochách, kdo by si to před pár lety pomyslel?

Jejich nohy byly velmi, tak velmi dlouhé.

Štíhlé nohy sáhodlouze obdivoval, detailně od kotníků. Znalecky stoupal, plíživě po centimetrech pohledy a doufal, že se lemy jejich bund objeví až nad pasy, aby pohledy změřil také rozšiřující se boky.

Už si nechtěl provrtat hlavu vrtačkou, ani si prostřelit hlavu.

Necítil však ani nový Amorův šíp ve svém srdci. Pár jich nerušeně obrůstalo tukem od dob, kdy byl ve věku okolo kráčejících dívek...