(O)třesné trauma
(O)třesné trauma
Anotace: Nikdy jsem o tom, co se mi stalo, nemluvila. Ale dneškěm jsem toho kostlivce ze své skříně dostala ven.
Byl krásný slunečný den. První dva dny školy, jako by ani nemohly ve své podstatě zkazit náladu. Jenže škola už začala a nešlo s tím nic dělat. Únava po dvou dnech vyučovaní se třetím dnem blížila mezi únosnosti. Bylo mi krásně, ale měla jsem zůstat ležet. Jenže krásný den jako by volal: "Pojď, pojď si užít dnešní den".
Nikam bych nikdy nešla, kdyby nepřišel Petr. Po roce a půl už jsem nebyla zvyklá na impulzivní zamilované procházky z ničeho nic. Nešlo odmítnout. Tedy vyšli jsme do krásného zářijového dne, kdy by si jeden mohl myslet, že prázdniny ještě nezkončily.
Byla jsem překvapena, že mě vytáhl ven. Intrácký vzduch jako by byl otrávený proti svěžímu voňavemu vzduchu za jeho zdmi. Usmívala jsem se na celé kolo a jen jsem si užívala ten pocit. Bylo mi krásně. Byl se mnou můj milovaný, slunce zářilo a hladilo mi líčka. Občas jsem se zastavila a vlepila jsem Petrovi pár pusinek. Měl také dobrou náladu.
V jednu chvíli, když jsem se zase z nenadání zastavila, aby jsem mu dala pár pusinek, všimla jsem sizlomyslného výrazu v jeho očích. Byl to ten výraz, jež jsem důvěrně znala. Vzrušením jsem na chvíli zatajila dech. Všiml si toho, ale nedal na sobě nic znát.
Zeptala jsem se: "A kampak to vlastně jdeme Peťo?" a čekala jsem se zatajeným dechem na odpověď. On jen pohlédl do dálky a téměř nezúčastněně prohlásil: "Ále, já nevím, kam by jsi chtěla jít?". Tato odpověď mě dopálila. Přesně jsem věděla na co myslí a co se mnou zamýšlí dělat a vždycky mě v takových chvílích rozčilovalo, že dělá, jako by nic. A já přitom věděla, co má za výraz v očích.
Dělala jsem na oko uraženou, ale v duchu jsem se těšila. Už jsem se neptala kam jdeme, jen jsme prostě mlčky šli a hloupě se na sebe usmívaly. Bylo mi báječně. Jako by se vrátil čas a já jsem si vybavila ty jiskřivé okamžiky na počátku zrození našeho přátelství.
Došli jsme k viaduktu a rozhodovali se kterou cestou jít dále. Byla tam křižovatka polních cest a oba jsme přemýšleli, která z cest poskytne cíl naší cesty. Listí na stromech se zdálo jako nejlepší možná volba. Vybrali jsme si tedy cestu do prava. Na konci cesty bylo pole. Bylo už povláčené a vypadalo to, že letos tam byla úroda kukuřice. Hlvou mi proběhla představa všech těch prasat, která se tam jistě až do nedávna schovávala a v klidu přecpávala svoje nenasytná břicha.
Protože pole bylo již nachystáno na jarní setí, šlo se nám pěkně. Slunce zářilo jako by do zásoby a já věděla, že tohle je poslední den toho roku, který si v koupeli jeho paprsků užiji. A měla jsem absolutní pravdu.
Přiblížili jsme se k okraji pole a z úkrytu vyskočil zajíc. Usmála jsem se na Petra. Taky se na mě usmíval, ale všimla jsem si, jak těká očima po okolí a hledá TO místo. Náhle ho našel. Poznala jsem to podle upřeného pohledu a rychlejší chůze. Zatím co já jsem se v zákrytu proplétala remízkem plným trnkového a bezového houští a mezi mladými javory, šel Petr dál a dál.
Pak se náhle zastavil a řekl: "Tady by to mohlo být dobré". Výraz mé tváře mu napověděl, že to asi není úplně ono, ale nic jsem neříkala. Lepší místo bychom opravdu stěží hledali.
Sundal si mikinu, vybral hezký ďolík a začal ji pokládat na hnědé listí. "Lehni si" řekl mi. Poslechla jsem a můj deh se začal zrychlovat. Ten den byl na mě tak hodný, že jsem se vyloženě nemohla dočkat. Vypadalo to, že dnes jsem na řadě první já.
Začal mě hladit, líbat, škádlit. Bylo to moc fajn. Fajn je přesně to slovo co to vystihuje. Já vím že se snažil, ale nějak to nešlo. Byla jsem asi moc unavená, rozhozená...to se nikdy nedozvím. Nakonec jsem mu řekla: "Víš co, nechej toho, teď si to vyměníme" a šibalsky jsem se na něho usmála. Byl trochu v rozpacích, ale mému návrhu se nabránil.
Nebylo mi moc dobře, v tělě se mi usadil zvláštní pocit. Ale dokonala jsem dílo a Petr jen spokojeňě oddychoval. Já jsem oddychvala taky, ale ne spokojeně. Spíš trochu vyděšeně. Když jsem vstala, zamotala se mi hlava a udělalo se mi úzko. Bylo mi, jako by jsem se právě strašlivě něčeho lekla. Opřela jsem se o strom. "Je ti něco?" Ptal se Petr. Já jsem jen zavrtěla hlavou a donutila jsem se k úsměvu "To nic, to je dobré, to přejde" řekla jsem. Stála jsem tam jak socha a snažila jsem se věřit větě, kterou jsem právě řekla.
Petr zatím začal uklízet naše místo a chystal se k odchodu. Já jsem nehnutě stála a cítila jsem jak se pomalu ale jistě do mého těla vkráda nervozita. Slabý pocit, že jsem nervózní bez jakéhokoli zřejmého důvodu. Bylo mi hodně divně, ale zatím jsem nic neříkala. Petr oprašoval mikiny a nevěnoval mi pozornost. Už se víckrát stalo, že mi bylo slabo, nebo se mi zamotala hlava. Ale tentokrát to bylo jiné.
Podíval se na mě a řekl: "Jdeme Zlato?" Já jsem se zase usmála a řekla jsem že jo. Vyšel přede mnou, ale když jsem ho chtěla následovat moje nohy mě nechtěly poslouchat. Jako by se promněnily v želé a já jsem zjistila, že nevěřím, že by mně mohly unést. Po pár krocích se Petr ohlédl "Je ti něco?". Pustila jsem strom a zkusila jsem se vydat za ním. Kupodivu to šlo. Bylo to však jako když jdete po lodi, která se houpá. Jakmile jsme vystoupili z lesíku, chytla jsem Petra za loket a nechtěla jsem se ho pustit. Potřebovala jsem oporu.
Jenomže po urovnaném poli dost dobře nešlo kopírovat jeho pohyby a opora v pravidelném rytmu selhávala. Vzdala jsem to a pustila se. "Co ti je Kláro?" zněl jeho hlas přísně. "Já nevím Peťo, je mi nějak divně." To byla voda na jeho mlýn. "Jak divně?". "Já nevím, prostě je mi divně. Nemůžu pořádně chodit, jsem celá nervózní...". Zkoumavě se na mě podíval. "To bude dobré" řekl. Zčínala jsem mít strach. Nohy se mi podlamovaly čím dál víc, ale cítila jsem že chodit jde, jen to bylo divné. Začala jsem se třást. Jen tak zlehka, jako by mi byla zima.
Zastavila jsem se. Petr nic nechápal. Už mě viděl pobledlou dříve a taky mi už dříve bývalo špatně. Neviděl na tom nic zvláštního. Já jsem začla panikařit. Dřepla jsem si a rukama jsem si objala kolena. "Kláro, no tak, pojď už, nemáme celý den na cestu zpátky. Je to jenom kousek. Už jsme skoro nachodníku. Pojď, podepřu tě" . "Tak dobře" řekla jsem. S námahou jsem vstala a došla jsem k němu. Objal mě a zkoumave se mi podíval do očí. "Dáš si teplou sprchu a bude líp, jo?" usmál se na mě. Já jsem jen přikývla a nevěřila jsem mu ani slovo. Už jsem toho zkusila dost se svým chatrným tělem, ale tohle se nepodobalo ničemu, co jsem dosud zažila.
Šli jsme pomalým krokem zpět ke staré krychlovité internátní budově. Petr se snažil držet krok, ale já jsem nemohla rychleji. Byl trochu naštvaný, připadalo mu, jako bych to dělala schválně. Já už jsem si taky začala myslet, že jsem to jen tak dělala. Je pravda, že člověk si dokáže vsugerovat cokoli. Jenže jsem si to nevymyslela. Jakmile jsme totiž došli na intr, tak se to zhoršilo. Nechtěla jsem být sama, tak jsem se zeptala "Nemohla bych jít s tebou na pokoj?". "Můžeš, ale myslím si, že bys měla jít do sprchy a potom si pěkně zalést do svojí postýlky a zkusit usnout. Ale jak chceš." Šla jsem s ním. Nervozita mi rozechvívala všechny časti těla a já jsem se nedokázala ubránit pocitu, že se něčeho bojím, že jsem z něčeho nervózní.
Došli jsme k nim na pokoj. Byl tam Ondřej a poslouchal něco ve sluchátkách. Hned jsem si lehla, ale to jsem neměla dělat. Jenže když jsem seděla, měla jsem tak šílenou touhu lehnout si, že se to skoro nedalo ovládnout. Petr seděl souběžně s mým ležícím tělem na posteli a díval se na mě. Opravdu jsem to neměla dělat. Přišel můj první záchvat.
Moje ruce, jako by nebyly moje a samovolně sebou začaly škubat. "Petře, co mám dělat?" řekla jsem vystrašeným hlasem. "Neboj se" začal mě hladit po zádech a snažil se mě uklidnit. "Zkus se uklidnit Kláro. Bude to dobré, neboj se". "A co když ne?" řekla jsem ještě vyděšenějším hlasem. "Neboj" a stále mě hladil po zádech a já jsem se silou vůle snažila zabránit záškubům v mých svalech. Bylo to vyčerpávající. Když už jsem měla pocit náhleho klidu, vždy to se mnou pak škublo o to mocněji.
Po dveceti minutách řekl Petr: "Tak dost, běž nahoru a vles si do sprchy a běž do postele." Nechtělo se mi ani za nic vztát, ale jeho hlas zněl neúprosně. Vyškrábala jsem se z postele a šla jsem z druhého patra do páteho. Na svůj pokoj. Všimla jsem si, že když se hýbu, tak svaly v rukou netrpí záškuby ale jen se chvějí, jako zbytek mého těla. Bylo mi na nic.
Došla jsem na pokoj zabalila jsem se do osušky a vyrazila jsem do sprchy. Byla jsem roztržitá, nervózní a vyděšená. Sprcha byla fajn. Voda tekla krásně horká, ale mé tělo se nechtělo jen tak uvolnit. Rychle jsem se osušila, došla na pokoj, oblékla jsem se a vlezla jsem pod peřinu. Vše jsem dělala s roztržitou nerozvážností, jako by jsem spěchala. Ale nebylo kam.
Ležela jsem pod peřinou a snažila jsem se ovládnout své tělo. Na pokoji byly spolubydlící, tak jsem je nechtěla vyděsit. Bylo mi to trapné a sama jsem byla už tak dost vyděšená. Přicházel jeden záchvat za druhým. Chvílí úlevy bylo jen po skrovnu.
Spolubydlící odešly a já jsem už nedokazala udržet tu neuvěřitelnou energii se kterou jsem celou dobu bojovala pod peřinou. Mým tělem procházely neuvěřitelné vlny energie, které jsem nedokázala ovládnout. Věděla jsem, že musím být v klidu, ale samotný můj stav mě tak rozrušoval, že se mi zdálo, že už se nikdy nebudu moct pořádně uklidnit.
Když už jsem sebou takřka mlátila o zeď, nevydržela jsem to a zatelefonovala jsem Petrovi: "Prosimtě...Peťo...přijď sem...nedá se to...vydržet" mluvila jsem pomalu a přerývaně do telefonu. "Jo, hned jsem tam!" v zápětí odpověděl Petr vyděšeným hlasem.
Ve své hlavě jsem se přesvěčovala: "Zůstaň v klidu, uklidni se, bude to dobré..." Zjistila jsem, že to říkám nahlas a pořád dokola. Ozvalo se lehounké a důrazné zaklepání. Dveře se rázně otevřely a já jsem spatřila to zděšení v jeho očích. "Jak ti je Zlato?" ptal se vážně. "Já...nevím, nejde...to přestat" snažila jsem se zklidnit alespoň svůj hlas. V tom přišel silný záchvat třesu. Petr se nevydržel jen dívat a chytil mé nohy. Bylo to lepší, ale otřesy byly tak silné, že měl co dělat aby mi je udržel v klidu. Pak jsem se uklidnila. Těch pár desítek vteřin bylo natolik uvolněných, že mi bylo hned jasné, že je to jen klid před bouří a udělalo se mi ještě hůř.
Po třech velkých záchvatech se Petr neudržel: "Tak dost, jdu pro vychvatelku" řekl rázně. "Ne, prosím, nechoď, to bude dobré..." řekla jsem zkroušeným hlasem. Nevypadal, že by se mnou chtěl vyjednávat a prostě odešel. Styděla jsem se, nechtěla jsem aby mě někdo viděl v takovém stavu.
Na pokoj přišla vychovatelka a chvíli me s Petrem pozorovali. V nejhorších záchvatech mě Petr přidržoval a další přivolaná vychovatelka jen nešťastně lomila rukama. Po několika minutách, kdy jsem si připadala jako nějaký pozorovací objekt řekla svéraznější z vychovatelek: "Nic, zavoláme záchranku." Pronesla to zvláštním tónem. Nechtěl jsem. Stále jsem věřila, že to přejde, ikdyž jen velmi málo.
Přijeli si pro mě jeden muž a žena. Hned všechny vypakovali ven z pokoje a začli mi měřit pulz a tlak. Tlak i pulz byli celkem vysoké, ale nebylo se čemu divit, když jsem sebou házela už dobrou hodinu. Odvezli mě do nemocnice. Bylo to hrozné, celou noc jsem měla záchvaty a doktoři nevěděli co se mnou mají dělat. Usnula jsem ve čtyři ráno. V šest hodin už jsem byla zase vzhůru. Bylo mi zle, nemohla jsem si ani sednout nez zadýchání, ale to zdaleka ještě nebylo to nejhorší z toho co mě mělo potkat.
Báli se, že to může být z otravy a tak mě zdrogovaly a poslali na nějaký test. Bylo to proto abych se natřásla a výsledky byly kvalitní. Tento moment, kdy jsem byla omámená vnímám jako jeden z mála pozitivních. Bylo to super, celý svět byl happy a já jsem se chechtala a měla jsem nutkání pořád sestřičkám něco povídat. Po obědě se na mě přišel podívat Petr, ale tak tak to stihl, protože se o mě zatím rozhodlo, že pojedu do Ostravy. Pro jistotu.
S Petrem jsem byla asi jen tak dvacet minut a to včetně balení a nasedání do sanitky. Bylo mi hrozně. Byla jsem smutná, a hlavně unavená. Na druhou stranu jsem se těšila, že pojedu sanitkou a celou cestu jsem se na něco vyptávala. Bylo fajn poznat další milé lidi. Na sestřičky a doktory jsem si nemohla stěžovat. A saniťáci byli úplně nejlepší.
A pak už to bylo jenom k pláči. Ale musím se přiznat, že jsem opravdu brečela jenom dvakrát. Poprvé, když mě zdrogovaly, to ani nevím proč. Další důvod byl ten, že mě vydeptali.
V Ostravě jsem byla už jen jako stereotypní bledá dívka co simuluje a má to všechno v hlavě. Hrozně moc jsem se chtěla přestat třepat, protože když jsem tam viděla všechny ty děcka, které měly skutečný problém, bylo mi hloupé se řadit mezi ně.
V nemocnici jsem zjistila, že v nouzi poznáš přátele. A ostatní pacienti mi opravdu moc pomohli. Smála jsem se s nimi a bylo mi fajn. Dokud zase nedošly sestřičky nás za něco zdrbat.
První noc jsem usla asi v jedenáct. Bylo to celkem brzo a to proto, že jsem byla k smrti unavená. Další ráno mě vzbudili o půl sedmé. Nevěděla jsem jestli si dělají srandu nebo ne. Sestřička mě došla asi třirát vzbudit a když už tam šla po čtvrté vynadala mi, že to není normální. Ale mě tedy přijde celkem normální být unavená po téměř dvou dnech neustálého třesu.
Všechen personál na mě byl zlý a každou "vhodnou" chvíli mě okřikovali, ať už toho třepání nechám. Bylo mi, jako bych se vrátila do první třídy. Všichni semnou jednali, jako kdybych tam v té nemocnici chtěla být. Neměla jsem s sebou žádné věci, ani hloupý toaletní papír. Odpoledne už všechno dospělo do takové míry, že mi daly prášky na spaní a nechali mě úplně samotnou na pokoji. V tu chvíli jsem se asi zbláznila. Usla jsem po dvou hodinách nepřetržitého pláče a vzlykotu. Od té doby už nejsem normální.
Takhle na samotce jsem strávila týden. Pozitivní bylo, že za mnou chodili děcka mě rozesmát. Byla jsem jim za to moc vděčná. Poslední test ze všech ukázal, že mám málo hořčíku v těle. Nikdo nic nechtěl přiznat, ale bylo to asi hořčíkem. Každopádně mi hráblo s té nemocnice a nikoli z třesu. Zkončilo to tak, že jsem dostala prášky na štítnou žlázu, hořčík a antidepresiva. Které jsem mimochodem brala už od prvního dne, protože jsem asi byla typický příklad labilní dívky, která to nemá v hlavě v pořádku.
Je mi líto, že mi ten hořčík nedali hned. Třesem se totiž hořčík vylučuje a já jsem měla deficit asi pět dnů, možná i dýl. Je důležitý na nervy a ty já teď už moc v pořádku nemám.
Po propuštění jsem se vzpamatovala asi po třech týdnech. Ve škole jsem nedělala nic, snažila jsem se zvládat aspoň tam chodit a sedět. Uplně jsem za ten týden v nemocnici zhloupla a nic už potom nebylo jako dřív. Ale život šel dál a já jsem se postupně naučila s mírným chvěním bojovat.
Komentáře (5)
Komentujících (5)
Doporučit
TiskKomentáře
...Nejhorší vždy je,když člověk neví,proč se ty věci dějí...je
tím zaskočen a panikaří....problémy s hořčíkem jsem si taky
kdysi prožila...ty vnitřní neklidy a nepříjemné pocity....teď už víš,
co se dělo a to se s tím lépe bojuje....Tak ať je lépe a víš jak na to.Ji.
13.05.2015 20:18:08 | jitoush
Dobře, že jsi svůj příběh sepsala. Je to taky jedna z cest k uzdravení a já se jen přidávám s přáním k ostatním, aby se brzy zadařilo. :O)
11.05.2015 22:26:41 | Tichá meluzína
Pěkně napsané.
Všechny nemoci jsou od nervů...a některé od magnézia...:)
Přeji konec třasů a vstup do dobrých časů.
11.05.2015 18:43:41 | MARKO