Panelákové děti

 

Zeptal se mě, jestli si myslím, že umírání bolí.

Nechápala jsem, proč se na to ptá. Zrovna mě, člověka, co má pro sichr uložený číslo na psycholožku, kdyby se náhodou něco posralo a já potřebovala psychickou oporu.

         „Myslíš, že umírání bolí?“ zeptal se znovu. Stál u okna, na sobě měl jen džíny, ruce položený na parapetu a kouřil. Vyzařoval z něj klid. Típl dávku tabákovýho potěšení a klid v jeho tváři se vytratil. Bylo nepříjemný dusno. Sídliště pod náma bylo rozpálený a malý, temný uličky a miliony bytů připomínaly klece. Slibovali, že bude pršet. Určitě.

     Periferně jsem v okně naproti zahlídla pohyb. Ta stará ženská odnaproti nás pozorovala. Vždycky. A my vždycky dělali, že ji nevidíme.

„Nepůjdem se projít?“ přešla jsem k němu oblečená v jeho košili, která byla zapnutá jen na pár knoflíků a objala ho kolem pasu. Nebe se začalo barvit do červena, oranžova a žluta, jak se blížil soumrak.

„Můžem,“ otočil se a krátce mě políbil do vlasů. Za chvilku už jsme šli spolu ruku v ruce pod korunami stromů. Jeden z mnoha mladejch zamilovanejch párů, co si vyšel na procházku. Utrhnul sedmikrásku a dal mi ji za ucho. Usmála jsem se. Pošetilý gesta.

     Když jsme si sedli na kraj kašny a dívali se jen tak na její dno, přerušil tok ticha jeho hlas.

„Takovejch drobnejch na tom dně. Taky si jako malá věřila, že když hodíš do kašny drobný, splní se ti přání?“ nečekal na odpověď a hodil do vody malou jednokorunovou minci.

„Co sis přál?“ zeptala jsem se, když mince dopadla mezi nespočet dalších.

„To se neříká,“ položil si prst na rty, aby mi dal najevo, že se to nedozvím, a stisknul mi ruku.

 

„Pořád jsi mi neodpověděla. Myslíš, že umírání bolí?“

„Tys mi taky neřek, co sis přál, když si hodil ty drobný do kašny.“

„Neodbíhej od tématu. Tak co myslíš?“ zastavil se a položil mi ruce na ramena. Žena na druhým chodníku se zastavila a pozorovala nás. Pohledem jsem ji pobídla, aby šla dál. Poslechla.

„Já nevím. Asi záleží na tom, jakým způsobem bys umřel, ne?“ doufala jsem, že ho to téma už pustí.

„Nejspíš,“ uznal. Chvilku jsme šli tiše a naslouchali ruchu letního večera. Štěrk chodníku skřípal pod podrážkama, na zahrádce jedné restaurace si dvojice přiťukla sklenkami červeného vína. Pupkatý strejda měl vodítko, na jehož druhém konci sebou škubal německý ovčák. Na procházce se svým miláčkem? Pár minut svobody, než se vrátí domů k manželce.

Zastavili jsme před starým panelákem. Objali jsme se a já z kapsy kabelky vytáhla svazek klíčů. Stál před dveřma a díval se skleněnou výplní dveří, jak jdu po schodech. Věděla jsem to. Cítila jsem jeho pohled v zádech. Když jsem se v mezipatře otočila, nikdo už ale před domem nestál.

 

Unaveně jsem si ručníkem třela mokré vlasy, abych je vysušila. Otevřeným oknem mi do prostoru pokoje vstupovalo dusno. O nic menší dusno než před pár hodinama odpoledne. Venku bylo v tuhle dobu už relativně málo lidí. Většina byla zalezlá doma u televize nebo v peřinách. Sami nebo v páru. Lavičky zely prázdnotou a pouliční lampy se začaly pomalu rozsvěcovat.

 

 

 

Kolem půlnoci poklidnou ulici narušil jekot sirény žlutého vozu s charakteristickým oranžovým pruhem a nápisem Záchranná služba na bocích. Modrý odlesky na chvilku ozářily i anonymní pokoj v docela anonymním paneláku anonymního města. Ležela na posteli, klidně oddechovala, polovinu těla zčásti odkopanou. Ptal se jí přece, jestli umírání bolí…

Náhle rozhoupaný svět zase zmrtvěl. Zase ticho. Ticho! Ticho…