Zbytečně...

Kde ta Lola zase je? Před chvílí tu ještě byla, a už zase někam zmizela. Ach jo.
Zase nejde na oběd. Možná si říkáte, co je mi do toho, ale něco jíst přece musí! Zvlášť když nejí ani svačiny… 
Kam zmizela? Co se jí honí hlavou? U ní člověk nikdy neví, bojím se, co udělá. Ona je schopná si ublížit. Nicméně se snažím vypadat lhostejně, jako vždycky. Někdy i Lola pochybuje, že vůbec něco cítím. No, kdyby věděla…
Sednu si teda k holkám, ale nějak moc je nevnímám, jen přemýšlím, jestli si Lola někde nesnaží podřezat žíly. Snažím se být v klidu, ale stejně se nakonec zvednu dřív než holky a omluvím se, že musím jít. Taky že musím, musím jí najít! Jak už jsem řekla, člověk neví, co udělá a já jako bohužel její nejlepší (a vlastně jediná) kámoška jí musím a taky chci pomoct. Jen už nevím jak. 
Tak jdu nejdřív ke skříňkám, protože tuším že by tam mohla být. A je. Stojí tam, a zírá si na špičky bot. Přejedu pohledem její ruce, ale žádná zranění nevidím. Uf. Tentokrát se ovládla! 
Cítím úlevu, že tu je a nic jí není, ale nejradši bych jí nafackovala! Takhle se urážet! 
„Na co tu čekáš?“ Ptám se, jako obvykle, a taky vím co mi odpoví. Zvedne hlavu.
„Na tebe.“ Oznámí. Když konečně vyjdeme ze školy, vypálím na ní, proč nebyla na obědě. Vzdychne a zamumlá něco o ájině a holkách. To snad ne! Zrovna tebe bude trápit učení?? Haha. 
V životě ses na učení pořádně nekoukla, po tom, cos dostala tu hloupou pětku z tý čtvrtletky na kterou ses učila dva tejdny. Smůla, ale to se stává. Akorát že ty už to zkoušet dál nechceš. 
Dokonce říkáš, že chceš bejt prostitutkou, abys už vypadla ze školy. Nepopírám, kdybys odešla byla bych ráda, protože mě spoutáváš a bereš mi sny, ale nemyslím že bys musela takhle skončit. O tomhle všem přemýšlím, zatímco mlčím.
„Lolo uvědomuješ si, že začínáš bláznit? Měla bys k psycholožce!“ Navrhnu jí opatrně. Pouštím se na tenkej led, vím co si o naší školní psycholožce myslí. „Nepůjdu.“ Řekne jen. Lolito proč ale? Protože nemá stejnej názor jako ty? A může snad mít? Lolo, kdybys věděla co si myslí všichni… 
„Ale měla bys!“  Lolo, není hezký, že mi závidíš lepší známky, a to že nenávidíš holky je hnusný. Nic ti neprovedly!!! Kolikrát já ti už záviděla, že máš babičku, ségry, že pro vás máma dělá akce, že seš hezká… Ach jo. 
„Nepůjdu za ní a ty mě nedonutíš k ní jít.“ Vzpurně pohodí hlavou a vzápětí se snaží uhladit vlasy který jí vlajou do všech stran. No jo, já vím. Nepůjdeš za ní, protože si myslíš že nepotřebuješ pomoc. Ale já potřebuju pomoct, s tebou Lolo!
„Pořád chceš patřit k holkám?“ No to se mě ptá snad naschvál. Dobře ví, že je to můj sen, kterýho se nedokážu vzdát. Jo chci, a když ti to řeknu, ublížím ti. Proč se ptáš?
“No…(uvažuju co říct) trochu….“ Ach jo, přestaň! Nech toho! Nezírej na mě tak! Já nejsem mimozemšťan, sakra já chci přece jen žít! Konečně se loučíme u tramvaje. Domů se řítím kosmickou rychlostí, ještě jí zamávám, aby neřekla že simuluju, že jí nevidím.
Jenže ani doma není klid, protože se mrknu na náš společnej blog…
„Odpusťte mi všichni, musela jsem to udělat. Už nemám nic, co by mě tu drželo….“
Dál se nedostanu, mám opravdu strach.
“Lolo ne, nesmíš!“ Píšu jí rychle a pak ještě několikrát. Mě z ní klepne! Co když se někde zamkla a teď se tam sebevraždí? Mám tisíc chutí zavolat jejím rodičům, ale na půli cesty k telefonu mi zvoní mobil. SMSka od Loly.
„Nelo, nic nezvladam, rodice se hadaj, mama breci. Zabiju se. Sbohem. MTR.“ Mtr=mám tě ráda. Ne, nemáš, jinak bys tohle neříkala.
„To nic Loli, rodice se nekdy hadaj, prosim te nic si nedelej, vsechno se spravi uvidis.“ Doufám že má mobil u sebe. Člověk se o ní musí furt bát.
„Nelinko cekej me u tramvaje. Utekla jsem odtamtud, nemuzu to vydrzet.“
Panebože, zvyšuje se mi tep. Ona zdrhla z baráku?! To ještě nikdy neudělala!
A venku je tma, je půl dvanáctý!
„Neblbni vzdyt te někdo prepadne! Vrat se domu, sem stejne nemuzes jit.“
Asi to vyznělo dost cynicky, napadá mě.
„Vim ze me nemas rada, ale mohla by ses premahat aspon když sem uprostred lesa a nevim kam dal jit. Brzo se me zbavis.“Ach ne. Zase to vzala blbě. 
Kdybych tě neměla ráda, ty jeden blbečku, tak kvůli tobě neriskuju mega průser! Uvažuju když slejzám ze schodů do předsíně.
„Nedá se nic dělat, musíš jí najít. Jinak bys měla výčitky že se jí kvůli tobě něco stalo.“ Šeptám si pro sebe. Píííp, píp, pííííp! SMSka. V pravou chvíli. Z pokoje vystrčí hlavu máma. 
„Nelčo?co to tu děláš?“
„Mami já… Já musím ještě ven.“ Chatrná výmluva.
“Do jedný doma, jasný?“ Máma je skvělá! Tohle na ní Lola vždycky odsuzovala. Že se prý o mně nestará, když mi tohle ve třinácti letech dovolí. A teď jí to možná zachrání.
“Jasný mami.“
Konečně vytahuju ten mobil a čtu.: „Nelo sem na nadrazi, motaj se tu naky fetaci a jeden po me tak divne kouka. Bojim se. Pomoz mi!“
Panebože?! Z lesa rovnou na nádraží? To ne, to Lolo ne! Vždyť víš, jaký existence se tam potulujou! Já se tam bojím jít.
„Co tam delas, nebylas nahodou před chvili v lese?“
„Byla, ale nasla sem tramvaj, jenze dal nejela. Nelo,zacinaj se ke mne blizit. Asi s tebou mluvim naposled. MTRF.“
No dobře, risknu to. Beru s sebou Coddyho, našeho psa. Lidi nesnáší a je na ně agresivní. Ochrání mě. Pevně svírám vodítko a proklínám se za nápad jí hledat! Šílená holka! Magor jeden! 


Tehdy na tom nádraží jsem jí našla a nakonec jsme jí dovedli domů. Od tý doby se moc nezměnilo. Pořád nesnáší holky, a na obědy přestala chodit úplně. Mám o ni strach…

Už se spolu nebavíme. Teď patřím k holkám. 
Jsem šťastná, ale něco mi to štěstí přece jen kazí. Drobná holčina v černým, choulící se v rohu… Tak dlouho jsem jí nepohlédla do tváře, až mě zděsilo co jsem viděla když se na mě podívala. Poprvé za rok, co už jsem jednou z holek. Bez vzteku, bez nenávisti… Prázdný oči, orámovaný temnejma kruhama, pergamenově bledá pleť… To nebylo líčení. To bylo cosi jiného. Slyšela jsem jí zpívat podivnou píseň o růži která vadne, protože vítr odklonil potůček ze kterého brala sílu a energii, a ona je odsouzena k pomalé smrti. Zpívala cizí řečí, a holky se jí smály. Já ne. Nezdá se mi to. 

LOLA DEVEGOVÁ NÁS NAVŽDY OPUSTILA DNE 9.3.2008 VE VĚKU PATNÁCTI LET. ZEMŘELA NA PŘEDÁVKOVÁNÍ NEZNÁMOU, ALE VELMI SILNOU DROGOU. 
UPŘÍMNOU SOUSTRAST VŠEM POZŮSTALÝM! 
(objevilo se na nástěnce školy v březnu 2008. Lola odešla na věčnost přesně rok potom, co se přestala bavit s Nelou) 

Jak jsi to mohla udělat, Lolo?