Odchod

Vytáhla z tašky balíček žiletek a pečlivě ho rozbalila. Tenké a dokonale ostré plátky kovu se rozsypaly po zemi. Seděla na okraji vany a dívala se na ně.
Sluneční paprsky se odrážely od jejich lesklého povrchu a koupelna byla prozářena světélky. Držela v ruce obálku s dopisem, který měl všechno vysvětlit…

Měl vysvětlit, proč to udělala. Zadívala se nepřítomně do horké vody, které byla plná vana. A začala vzpomínat.
„Miluju vás…“ Šeptla a oči se jí zalily slzami.
Milovala svoje přátele, bála se, že jim příliš ublíží.
Ale musela… Musela to udělat.

„Já musím… Nejde to jinak… Promiňte mi to… Ach bože, tolik mě to mrzí… Milovala jsem vás...“ Svezla se do horké vody a zůstala v ní sedět.
Vzala si do rukou jednu žiletku… Ostří jí hladce projelo levým zápěstím… Necítila bolest, ale zaplavoval jí smutek. Věděla, že za dveřmi koupelny je její rodina...
Vzpomněla si, proč to dělá. Vzpomněla si, že musí umřít. Nechtěla přece dál trápit Nelu… Nele ubližovala pořád… Nebo alespoň ta to říkala. Přece jí vyčítala, svůj zničený život. Musí to udělat, musí, kvůli ní. Vzpomněla si na všechny svoje slzy a hořce se pousmála. Nela pro ni byla důvodem žít a přece teď pro ní umírá… 
Vzpomněla si na Filipa, kterému už nikdy neřekne, že byl jediný, koho kdy milovala. Myslela na Angel a ostatní… Věděla, že to bez ní zvládnou… Nebyla nenahraditelná.

Milují ji, její přátelé ji milují, její rodina ji miluje, ale ona už nemůže, nemůže…
Verrie, malá sestřenka Verrie… Viděla ji před sebou… Ještě dětské oči a přitom už tolik zkoušená životem… A zlomená… Bude se zlobit, že odešla bez ní… Ale ona nemusí zemřít, Verrie ne…
 „Ach Dito…“ Vzlykla. Srdcem jí projel záblesk bolesti. Jak může opouštět Ditu? Jediného člověka, kterej jí měl doopravdy rád takovou, jaká je? Svojí spřízněnou duši?
„Dito…“ Plakala… Myslela na všechny ty zážitky, které spolu zažily. Ach opravdu za to Nela stojí? Opravdu si bere život kvůli ní?

Najednou prozřela. Nela ji nemá ráda… ONA JI NEMÁ RÁDA!

 
Pomalu ji opouštěly síly. Dívala se, jak z jejích ran vytéká rudá krev, jak se barví voda… 
Za dveřmi koupelny stála její maminka a prosila, ať otevře dveře. Jenže ona už nemohla. Plakala a tolik si přála žít dál…
A pak se jí zatmělo před očima. Sbohem maminko…
Šla tunelem ke světlu. Byla trochu zvědavá, co za tím světlem najde. Ale potom najednou nemohla jít dál. Znovu se jí zatmělo před očima… Co se to děje? Padla.

Nele zazářil na levém zápěstí černý pentagram.
„Proboha Lolo, cos to zase provedla?!“ Řekla si Nela otráveně spíš pro sebe a popadla telefon. Volala Ditě, která se po jejím telefonátu bezmála zhroutila a nasedla na první autobus k nim, Filipovi kterej naskočil na motorku stojící před domem a rozjel se za ní, el a ostatním. Jediné Verrie raději nevolala, to ať si obstará někdo jiný.
A potom popadla telefon znovu a honem volala k Lole domů.
„Umírá, musíte něco dělat!“ Zakřičela jen a pak zavěsila.

Posadila se ke stolu a začala uvažovat, proč to Lola udělala a zda ještě vůbec žije. Pentagram na její ruce zářil pořád stejně, ještě nebyla mrtvá…
Kdysi s ní udělala tento magický obřad. Lola ji k tomu donutila. Nutila ji k tolika věcem… Vlastně by nebylo až tak zlé být bez ní. Ale její smrt si nepřála…
Nela neplakala, ale moc do smíchu jí nebylo. Až zazvonil telefon. S velkou nevolí jej zvedla.
„Nelo? Jsi tam? Tady Dita, jsem v nemocnici s Lolou, zatím žije, ale ztratila hodně krve, nevědí, jestli to zvládne. Prosím přijeď…“ Vzlykala do telefonu Dita.
Nela se oblékla a do nemocnice dorazila za chvilku. Dopis, který Lola psala na vysvětlenou, jí podala přečíst Angel, která taky přijela. Všichni mlčky se slzami v očích pozorovali Lolu. Nela se zděsila, když ji spatřila. Byla bílá jako zeď. Obě ruce měla pečlivě zavázané na místech, kde se podřezala. Čekali. Nic jiného jim nezbývalo. 

Začala se probouzet a uviděla nad sebou skloněnou svou mámu. A ostatní, jejichž nezřetelné siluety Lola rozlišovala, taky tady byli... Uslyšela úlevný pláč Dity…
Když otevřela oči úplně, uviděla kolem sebe sedět všechny své blízké a milované osoby. Až na jednu – Nela tu nebyla. Přečetla si dopis a pak odešla, že s ní nechce nic mít.
Ale na tom už nezáleželo. Pochopila, proč nezemřela, proč se musela vrátit.
Uviděla kolem sebe skupinu lidí, kteří ji opravdu milovali. A pocítila k nim tak silné pouto, že se rozhodla žít už navěky.