Prolog

Často teď myslím na ty dny. Na dny, kdy jsem měl všechno a cítil se šťastný, na doby, ve kterých jsem ještě nebyl vyvrhel. Dnes sám sedím na lavičce v parku a zdá se mi to všechno tak dávno. Medaile, úspěchy, holky a kamarádi. Ano tenkrát jsem měl vše. Tenkrát jako člen atletického týmu.

Běhal jsem čtvrtku a tahal se s atletkami. Běhal jsem čtvrtku a byl hvězda našeho školního týmu. Všichni atleti jsme byli hvězdy školy. Jenže pak přišlo to zranění. Natrhl jsem si lýtkový sval a na tři měsíce byl mimo dráhu a vlastně i mimo celý můj svět. Byl jsem z něho pryč tak dlouho, že jsem se do něj nemohl vrátit zpět. Uzavřel se mi. Moji přátelé, holky jakoby začali žít jiný život, jenže ten můj se zastavil. Nebo vlastně byl zastaven. Zraněním. A už se dál nepohyboval, nerostl, nevyvíjel se.
Nejprve odešly holky, pak kamarádi a nakonec jsem odešel já. Otočil jsem se k běžecké dráze zády. Už na ní pro mě stejně nebylo místo. Stal jsem se vyvrhelem, odhozeným do skutečného světa naší školy. Do skutečného světa, ve kterém jsem byl sám. Samotný je člověk snadný cíl, snadný terč.

Seděl jsem sám na lavičce v parku. „Hej Frede! Proč jseš teď takovej debil?“ Zeptal se mě Joe Leviak – nejjasnější hvězda atletiky v naší škole. Parta lidí kolem něj se jen smála a koukala na mě jako na odpad. Neodpovídal jsem a dál koukal na špičky svých bot. Věděl jsem, o co jim jde. Chtěli mě seřezat. Dříve jsem je porážel, byl lepší než oni, takže Joe a ta jeho banda si to nyní kompenzují tak, že mě řežou. A ty slepice co se na ně nalepily, to zřejmě vzrušuje.
„Na něco jsem se ptal, ty irská špíno!“ křikl Joe a kopnul mě do nohy. Od minulé nakládačky, mě ještě bolela čelist. Přísahal jsem si, že příště už mu tu radost neudělám, příště už jim nedám záminku, aby se mě dotkli, příště už se nenechám vyprovokovat. „Co je špíno?“ ptá se Joe a sleduje, jak se zvedám z lavičky. Blbá přísaha, zní mi v hlavě, když strkám do Joe. Fakt blbá přísaha, řve mé podvědomí ale s mojí pěstí, co teď letí proti Joeho čelisti, to nic nedělá. Joe se vyhýbá, věděl, že zaútočím, když se bude srát do mých irských předků, věděl to. Ležím na zemi. Kopou do mě tak tři, možná čtyři týpci a jejich vystajlovaný blbky se tomu smějou. Choulím se do klubíčka, chráním si obličej a nekřičím. Nezmůžu se na to. Jsem sámotný v kruhu kopanců, samotný je člověk snadný cíl, snadný terč..
Koutkem oka vyhlížím další bolest přicházející s podrážkou jejich bot. Pak se ale něco stane. Někdo přijde. Je sám, určitě se tu bude brzo válet se mnou. Budeme spolu chyceni v kruhu kopanců. Napadne mě, ale pletu se. Ze země sleduji černou paži, rozbíjející kruh Joeho kámošů. Černé pěsti dál drtí jejich škodolibé úsměvy. Tvrdé rány dopadají na atlety a oni mne nechávají být. Sbírají se ze země a utíkají…

Černé paže. Ty samá paže, co před okamžikem řezaly moje trýznitele, mě teď zvedají a táhnou zpět k lavičce. Mají ty ruce i obličej? Ptám se sám sebe. Mají. Pohlédnu afroangličanovi do tváře. Je to… je to…“Kemba“ vydechnu, hned jak jej konečně poznám. Kemba, ten Kemba, kterého jsem si jako atlet tak rád dobíral. Teď mi pomohl, vrátil mě zpět na lavičku. Prohlíží si mě, zkoumá, jestli jsem v pořádku. Pak jen kývne a odejde. Nemluví se mnou. Nemluví, protože nechce. Pamatuje si na to, co jsem mu prováděl. Kemba nemluví, protože na jeho první slova v tomto příběhu ještě nedozrál čas.. A mě až mnohem později dojde, že tohle bylo mé první opravdové setkání s boxem.