Yeina poslední ztráta

Yea se pokusila nadechnout, ale nepodařilo se jí to, jen se jí z úst vydral další bolestný vzlyk. Předklonila se a opřela rukou se dřevěná futra dveří. Druhou rukou se chytla za břicho a po tváři jí stekla slza bolesti a ponížení. Klesla k zemi a schoulila se do polohy plodu; věděla, že právě ztratila i poslední šanci žít. Začala dávivě zvracet; její dlouhé tmavé vlasy byly náhle zpocené a zacuchané a čisté šaty plné špíny. Opět ztratila vše kromě vlastního života – dokonce i to matné tušení malinkého několikadenního tělíčka pod srdcem se nyní rozplynulo v bolesti.
Matko, proč mi pořád všechny bereš… Dezertér… chtěla bych ho nenávidět, ani nevíš, jak moc bych chtěla… ale nezbývá než bolest a pocit ztráty a prázdnota. Matko, proč? Proč už tolik let smím jen napravovat, co způsobili jiní na svých osudech? Chtěla jsem mít jen jednu místnost, jednoho muže a jednou stvořit život. Nežiji, jen přežívám. Chtěla jsem něco, co bych mohla milovat. Chtěla jsem mít něco, co by mi nemohl kdokoli vzít, pocit jistoty, že až dodělám svou práci, bude někdo, kdo mě obejme, abych už nemusela myslet na smutky ostatních. Někoho, komu bych uvařila večeři a jehož teplo bych cítila v noci vedle sebe…
Copak mě nenávidíš? Nikdy jsem nikomu úmyslně neublížila! Nechci už pořád jen dřít! Nikdy jsem se neprotivila tvým zákonům a neničila tvé dílo. Vím, že tu jsem pro druhé, ale tak, jako potřebuji jíst a pít a spát, potřebuji zázemí… a i když tě miluji, nestačí to. Matko, ty nenosíš domů bláto na botách a nevoníš potem a nepotřebuješ mě – jiným dáváš plnými hrstmi to, co mně odepíráš, ačkoli oni se ani trochu nesnaží…
Matko, proč to tolik bolí?
Yea tiše zasténala, ale věděla, že ji nikdo neuslyší. Věděla, že zítra odejde ještě před svítáním. Věděla, že se nebude loučit. Snad do rána bolest pomine…
Pomalu se zvedla; zatočila se jí hlava a místnost ztratila pevné kontury. Došla k vědru s vodou a omyla si tvář. Pak se opatrně vrátila ke dveřím – byly vykopnuté vojenskou botou.
Nelhal jsi mi. Jen jsi nechtěl, abych se ptala. Nevěděla jsem, odkud jsi, stačilo mi, že jsi mě držel v náručí. Neptala jsem se tedy, protože jsem snad ani nechtěla vědět, co skrýváš. Nedokázal jsi zabít a tak jsi utekl z vojny… a zabil tím sebe, protože tě našli a s tebou i mě, kopali mě do břicha a zabili tak to, co mohlo po tobě zůstat… nevím jistě, že jsem byla těhotná… ještě jsem ani neměla kdy ti to říci. Nevím, jak bys reagoval, ale já to dítě moc chtěla, snad ještě víc, než tebe…
Pokusila se dveře posunout tak, aby zakrývaly vchod, ale byly moc těžké. Mávla rukou a odbelhala se do postele. Smrákalo se a přišlo kotě, aby se napilo mléka. Pak se schoulilo na jejím polštáři a tiše vrnělo. Vytryskly jí slzy – kočka se drží chalupy a ona zítra odchází. Nedokázala by tu žít, každá věc jí ho tisíckrát připomínala.
Přišla sousedka a spráskla ruce, když viděla, jak to v komůrce vypadá. Sestra ženy, které ani ne před týdnem mladá léčitelka pomohla odrodit zdravého kluka, se jala uklízet. Pečlivě přikryla spící dívku – byla skutečně spíše dívkou než ženou, ale její oči svědčily o opaku – a zatopila v kamnech. Donesla mouku a mléko a uvařila řídkou kaši, do níž přimíchala trošku makového odvaru. Psychické bolesti neodpomůže, ale fyzickou je možno alespoň utlumit – a ta holčička, která měla sotva polovinu roků, co ona, měla podlitiny na obličeji i na rukou a nejspíše i jinde, vojáci měli okované špičky bagančat, namáhavě dýchala, takže to možná odnesla i žebra, a dle zvratků na zemi… Marie s povzdechm makovou esenci ještě přilila. Ano, Yea to pozná – však i ona má s tímto prostředkem zkušenosti - ale nebude nic namítat. Potřebuje spát dlouho, ne se neustále budit bolestí i strachem.
„Holčičko, napij se,“ zaslechla Yea v polospánku. Bylo jí jedno, co se děje – ona chtěla jen spát, a tak polkla několik doušků. Pak se opět vše rozplynulo.
Neodešla ani ráno, ani několik následujících dní. Teprve po téměř měsíci sbalila plášť, pytlíčky s bylinkami a flétnu a nechala tříbarevné kotě sousedce na zápraží. Už neodcházela ta samá dívka, která před půl rokem přišla, ostříhala své dlouhé vlasy, přes hlavu měla šátek a jasně červené vyšívané šaty vyměnila za tmavě zelené. Šla ztěžka a pomalu a ve tváři byla bledá – jen její oči se nezměnily, neboť ty hovořily o mnoha ztrátách již předtím. Jen se k jejich barvě přidal i tichý odstím zoufalství.