Jak internet přátele mi vyrobil

Přátel není nikdy dost, dokáží potěšit, rozveselit, obdarovat a mnoho dalších věcí.
Já sama si pravých přátel opravdu cením, každý den se s nimi setkávám.
Ať už ve škole, nebo doma. Většině z nich pevně věřím, ale něco si sama sobě musím přiznat. Možná si někdy v budoucnu budu říkat, jak jsem byla pitomá, že věřím někomu, koho neznám, ale prostě si nemůžu pomoct. Ano, bavím se o přátelích po internetu. Bylo jich hodně, přicházeli a zase odcházeli. Učila jsem se od nich, jaké to je být bezstarostná, veselá a trošičku sebevědomá. Někteří mi, troufám si říct, ukázali cestu životem, kterou mám jít. Nechci tady vypisovat všechny, dejme tomu, že popíšu tři, kteří mě nejvíc ovlivnili, nebo jinak řečeno, se kterými jsem trávila (trávím) hodně času.

KomisařRex – Tak o tomhle klukovi se dá říct, že je dávná minulost. Ačkoliv mě to mrzí, tak jsem to byla hlavně já, kdo zpřetrhal nitky. Byl listopad v roce 2005. Byla jsem zaregistrovaná na seznamce, kde jsem celkem slavila úspěchy. Byla jsem spokojená, nikdy jsem se sice s nikým nesetkala, ale to mi absolutně nevadilo. Netoužila jsem po tom, byla prostě v absolutní anonymitě. A pak mi jednou napsal kluk s přezdívkou, která se mi fakticky zamlouvala. Jediný seriál totiž, který jsem někdy sledovala, byl Komisař Rex. Já vím, je to trošku bláznovství, dělat si o někom obrázek podle jména, ale já to udělala a dodnes toho nelituju. Nikdy jsem nepoznala hodnějšího a upřímnějšího člověka. Je tedy pravda, že jsem si s ním nepsala nikterak dlouho, ale s klidným svědomím můžu říct, že Rex hodně změnil moje myšlení. Setkala jsem se ním jen jednou, na zanedbatelnou chvíli, ale když jsme se loučili, tak mě chytl za ruce. Možná to bylo jeho obvyklé gesto na loučení, možná mi přece jenom chtěl něco říct. Ale co vím přesně, bylo to, že když jsem se mu podívala do očí, tak jsem uviděla samu sebe. Takovou, jakou Zorik má být. A ten pohled se mi tak vryl do paměti, že jsem se rozhodla, že taková opravdu budu a to se snažím plnit. Škoda, že tohle nejspíš nečte. Přesto Ti děkuju a slibuju, že budu vždycky taková, jakou si mě viděl.

Tato kapitola byla dlouho samostatná, nic k ní nepřibývalo, jen já se trošku změnila, začala jsem si víc věřit. A brát život s nadhledem. A úplně se mi překopal o půl roku později.

Ewerion – Bylo léto 2006, měla jsem plno práce, protože jsme si pořídili štěňátko. Ale i tak jsem na internetu a na seznamkách trávila hodně času. Tam mi také napsal můj další „hlavní“ kamarád. Pořád vím přesně ten první rozhovor.
Ewerion: Ahoj, jak se ti daří?
Zorik: Čau, no celkem to jde, teď máme nového psa, tak je i legrace…
Ewerion: Vážně a jakého? A máš icq?
ICQ jsem měla a měla jsem i čas. Z jedné půl hodiny psaní se stalo i několik hodin v kuse. Stal se mým opravdovým přítelem. Každý den o prázdninách jsme si psali, on byl v práci, já doma. Když si on s něčím nevěděl rady, tak se mě zeptal a já si podle něj dělala práci do zeměpisu. Spolupráce jedna radost. Když jsme si psali, tak těch 300 kilometrů, co nás dělilo bylo prostě pryč. Každou událost, co se stala, tak jsme nafotili a posílali si. A jelikož jsme věděli i o svých koníčcích, to byla třeba výtvarka, tak jsem od něj dostala dvě vlastnoručně namalovaná trička, on ode mě šálu, pak jsme si vyměnili na Vánoce dárky a ještě mi kdysi poslal poštou lentilky, to byla taky akce. Díky němu se mi začala projevovat moje skutečná povaha, jednoduše řečeno – drzoun drzá.
Ewerion mi začal říkat, že jsem drzá jako lázeňská veverka, a tak mi říká dodnes.
Nikdy jsme se neviděli, ale dala jsem si závazek, že až bude promovat, tak se prostě sbalím a pojedu do Prahy. Nevím, jestli mi to vyjde, ale musím toho zapáleného lesáka poznat, i kdyby měl jako herec skončit. On totiž ve volném čase hraje ve filmech. Amatérských samozřejmě, je to celkem sranda, vidět ho jako vymítače ďábla nebo jako tátu krabici. Nebudu tady dělat reklamu, ale kdyby chtěl někdo vědět webovou adresu, tak si řekněte, já si myslím, že to stojí za to. S Ewem jsem si psala opravdu hodně do ledna. Pak začal pracovat na diplomce a už to bylo míň. Ale teď se to zase trošku zlepšuje, doufám, že si budeme vyměňovat vzkazy zase víc o prázdninách. Protože mě to trošku mrzí, kruci tolik stráveného času, tak proč to přerušovat že jo…

Ale né že bych si s nikým teď nepsala. S mým aktuálním kamarádem se známeněkdy od prosince. Ale opravdu hodně jsme si začali psát až v dubnu, nebo tak.

Bagelboy – Tak tenhle chlap je ještě drzejší než já a to je co říct. Ale neberte to tak vážně, já jsem totiž na něm závislá (jak si on myslí), vtipnej, milej, upřímnej, krásnej, sympatickej atd. Tohle všechno musím psát, abych si u něj šplhla, protože to čte.
Teď ale vážně. Možná to Bagelboy ani neví, ale v mnoha situacích mi pomohl. Nebudu říkat jakých, ale někdy to bylo opravdu rozhodující. Někdy si pomůžeme navzájem, on mi pomáhá nevědomky, já jemu vědomky s ženským pohledem na svět, protože ten si neumí představit, ostatně jako každý chlap. Tomu jsem začala úplně věřit, až když mi přivezl krááásnou květinu, která má tři fáze růstu. Ty fáze jsou si tak nepodobný, že já jediná mu věřím, že to na těch fotkách je to samý, co máme doma v květináči. Mám na něm ráda ten jeho humor, někdy se moje mamka diví, čemu se tak večer řehtám, a když jí odpovím, že si píšu se „s tím, co mi přivez kytku“, tak je jí všechno jasný. Pomalu jediná věc, kterou máme společnou (když tak mě oprav), je chuť na čokoládu. Na té jsme závislí oba. Teď spolu trávíme hodně času, asi jsem fakt závislá, nebo snad ovlivněná? No nevím, každopádně mě to psaní s ním nevadí, nevím teda jak jemu, ale nikdy nějak zvlášť neprotestoval, a že dokáže být hodně upřímný! Ale to si na něm zase cením. Upřímnosti a 100 kilácích skoro denně na kole. Akorát s ním není moc řeč, když je škaredě a on nemůže jít na kolo. Ale dá se to přežít, protože ho to za chvíli přejde, protože se podívá na počasí a zjistí, že zítra to vypadá nadějněji a on svou lásku (kolo, které ho skoro nikdy nezklamalo) vytáhne ven na projížďku. No krátce řečeno, prostě ho mám (celkem) ráda, ale mohl by do mě míň rýt. Ale zase se ho musím zastat, že to celkem omezuje. A mám takový dojem, že ty dvě návštěvy, resp. návštěvy kvůli kvítku a mému psovi, nebyly poslední. Tak ať tě otravuju ještě dlouho!

Kamarádi jsou to nejhezčí, co ve svém životě mám, snažím se být na ně taková, jak si zaslouží, ale pořád být hodná nemůžu, tak mi to sem tam ujede, za což se teda omlouvám. Ale jsem za všechny ráda, komu by si člověk přece tak hezky stěžoval, no ne?