Renovace duše 7

Svítím baterkou na kaluž krve. S Jardou nad ní stojíme jako opaření. TOHLE se ženský za žádnou cenu nesmějí dozvědět. To by byl se stěhováním do Krasnic konec.
„Třeba tady kočka zakousla krysu,“ Jarda utěšuje sebe i mě.
„A bude přitom stěhovat nábytek,“ lehce jeho teorii vyvracím.
„Já nic neslyšel!“ chytá se stébla Jarda.
„Příště ti strašidla daj k hlavě klaksón, aby sis jich víc všímal,“ a hned mě mrzelo, že jsem to vyslovil.
„Vidíš, vidíš, ty vole. Sám teď říkáš strašidla…“
„Jardo, jestli něco kecneš před ostatníma… jak jsi můj kamarád, tak touhle železnou holí bych tě musel přerazit…“
„Honzo, tobě se zdá, že tý krve je tady asi málo, co?“
„No jo. Musíme tu uklidit.“
____

Pan Jeřábek se svým bratrancem jsou opravdu machři. Český řemeslník prý kvalitně maká pouze v zahraničí, ale od místních se musíme hodně učit. Už se nedivíme, že pan Jeřábek má tak pěkný dům.
„Honzo, koukni se na dvorek,“ ukazuje Pavel na Katku. Proboha - Katka si něco píše nebo kreslí do mého zápisníku. Ještě navíc ke Katce jde i Jana. Vyskakuju oknem a běžím k nim. Holky si hrály na školu a Jana drží v ruce jejich „třídní knihu“. MŮJ pražský zápisník!
„Co to je? Že je to tvoje písmo?“ kouká na mě Jana.
„To je můj poznámkový sešit.“
„Pěknej. Ale co znamená /…čekáme, až bezdomovce porazí choroby a chlast? Ale, pane primátore, oni nevymírají. Naopak – je jich víc. Nad vaší frází, že jinde si s nimi taky nevědí rady, se můžu… - jen podivit./ Co to proboha znamená?“
„Tak já se ti teda přiznám. Přiznávám se, že píšu sloupky do novin.“
„Zadarmo? Nebo se tím chceš, nedejbože, živit?“
„Dostal jsem už 380 korun,“ vytahuju doklad z peněženky.
„To je to tvý tajný zaměstnání?“
„Třeba jednou bude ze sloupků kniha,“ špitnu.
„Byl jsi někdy v knihkupectví? Jestli ne, tak se tam běž někdy podívat - metráky neprodaných knížek a lidi stejně čuměj na televizi...“
„Jano… klid. Vždyť budu dělat v reklamě dál. Tohle mám jako koníčka. Stejnýho koníčka, jako když jsme s Pavlem hráli bigbít na zábavách.“
„Ještěže jsem tě tenkrát neznala. Řepu na hlavě, nohy do zvonu...“
„Když jsi mě neznala, tak asi těžko můžeš posuzovat, jak jsem vypadal…“
„Našly jsme s holkama tvoje fotky s kapelou. Děti se smály, až se za bříška popadaly.“
„No, tak jsme se zasmáli… a teď mi dej ten sešit.“
„Ono se nám to urazilo?“ podává mi Jana záznamník.

„Honzo, já bych zase hrál, až bych brečel. To byly pěkný časy,“ ozval se Pavel z vedlejší místnosti. „...a pojď mi sem pomoc s obložením...“
„Jenže při tom šlo o zdraví, možná o život,“ přidržuju Pavlovi prkno.
„Co blbneš? Vždyť nám bylo fajn.“
„Potkávám ale taky naše známý, který ten free život srazil na kolena.“
„Ale stejně to bylo krásný,“ sní Pavel dál. „Ty jsi byl děsně vyhublej, a zvukař na zkoušce řve: Kde je Honza, sakra? A my mu říkáme: Stojí přece na jevišti za stojanem na mikrofon...“ blbě se řehtá při tý vzpomínce.
Rád bych ho něčím trumfnul. „No, ...vtipný bylo taky to, že mně jedinýmu, kvůli blbýmu žaludku, nechutnal alkohol. Co já všechno musel autem odřídit. Vy jste si chrápali, ...a já jednou za volantem taky.“
„Cože?“
„Teď ti to už můžu říct. Měl jsem mikrospánek a probudil jsem se v protisměru. Naštěstí ve čtyři ráno zrovna nic proti nám nejelo. Na tachometru bylo sto osmdesát. Zastavil jsem u kraje… šok se mnou pěkně lomcoval. Vyzvracel jsem dva párky s křenem a jelo se dál. Všechno jste zaspali, bejci. Málem i svou smrt…“
„Utahuješ si ze mě?“ nevěří mi Pavel.
Nechce se mi o tom dál mluvit. „Jestli chceš mít pěknej ateliér, tak to prkno vytrhni a dáme ho tam znovu a rovně.“
____

S Jardou jsme poslední den v tiskárně. Mezi námi je ten drobný rozdíl, že já výpověď tenkrát dostal, Jarda výpověď podal. Naposledy na vrátnici píchám píchačku a přeju si, abych to cinknutí nemusel v životě poslouchat. Ale po klukách a Renatě se mi bude stýskat.
Ve vedlejší hospodě jsme s Jardou zorganizovali rozlučku. Je to naše oblíbená hospůdka, protože je bezbariérová. Když se s námi Mirek začne hádat, rozjedeme jeho invalidní vozík a on frčí až k prvnímu obrubníku.
„Kdy vám ten barák můžeme zkolaudovat?“ zajímá se Mirek.
„Přijet můžete kdykoliv. Nářadí máme dost,“ odrážím útok.
„Nářadí vám ničit nebudeme. Hlavně jestli vám funguje pípa a gril s kuřátkama nebo makrelou,“ nedá Mirek pokoj.
„Koncem května byste mohli všichni přijet. Bez legrace,“ povídá Jarda. „Ještě zdaleka nebude všechno hotový, ale pro vás to bude až moc dobrý.“
„Můžeme tam přespat?“ ptá se Jirka.
„Myslíš s Renatou?“ rejpnu si.
„S Jirkou nespím,“ směje se Renata, „von má hroznou pověst...“
Jirka je vedoucí fotosazby, v které jsme s Jardou dnešním dnem skončili. Dělá to, co všichni, a ještě mu dali navrch papírování. S Jardou jsme o něm rozšířili pomluvu, z jakých důvodů byl jmenován vedoucím - protože ho má nejdelšího...
„Renato neboj, třeba to s jeho mužstvím tak hrozný nebude,“ snažím se ji uklidnit.
„Já to zkoušet nebudu, já jsem slušné děvče,“ řekla spisovně a cudně klopí dlouhé řasy.
Postupem času alkohol a vyostřený politický střet začíná náš kolektiv rozdělovat. Jirka zásadně zaujímá opačné stanovisko k většinovému názoru. Přestávám vnímat souvislosti.
Renata mi sedá na klín. „Bude se mi po vás stýskat,“ začíná trochu bulit. Renata mívá melancholickou opičku. „Ty jsi jeden z mála ženáčů, co mě nechtěl dostat do postele.“
„Ale chtěl. Hlavně když jsi měla kratičkou sukni, nebo vyšponovaný svetřík.“
„Nikdy jsi o tom nemluvil...“
„Ani nebudu.“
„Proč?“
„Já jsem jenom čuně teoretik, ale tady (klepu si na srdeční krajinu), tady chci mít uklizeno.“
Dostal jsem obrovskou pusu. Dám za to krk, že byla kamarádská.

(Pokračování snad příště)