Etapy života

Září1997

Vstupovala jsem do školy s velkou radostí. První školní rok. První krok ke vzdělání. Tady už se nechodilo s panenkami na rukou, ale s velkým batohem plným knih. Přesto se mi podařilo propašovat malou plyšovou myš. Když jsem si sedla do lavice, přímo před očima mi vysel obrázek holky, která prý údajně seděla přesně tak, jak se mělo. Natahovala jsem nohy před sebe, rovnala záda, ale podařilo se mi jen spadnout pod lavici. „Ale Lucinko, co to je? Tady nejsi ve školce, nesmíš vyrušovat!“

„Maminko, já chci být dospělá a moct taky křičet na děti, moct všechno…“ natahovala jsem potom doma.

Květen 2006

Tak to mi bylo15. Chtěla jsem být dospělá. Dospělí přece nemají deprese. Dospělí jsou přece dokonalí. I když se občas hádají. Byla jsem v devítce. Nedalo se to vydržet. Domů jsem chodívala s brekem. Proč jsou lidé, kteří mají 50 kilo a trojky prsa, k tomu 175 cm? Proč některým vydrží vztahy roky a mě jen hloupých pár měsíců? Proč jsem se hlásila na školu kvůli klukovi, se kterým už nejsem?

„Mami, už chci dostudovat, pracovat, nemyslet na to, kdo jak vypadá a nemyslet na to, že by mi někdo denně připomínal, že nevypadám jako modelka…“

Září 2006

„Ahoj spolužáci, mám vás moc ráda…“ To byl první den na střední…

Květen 2007

Milý deníčku, nenávidím to tady… Proč už nejsem dospělá? Puberta trvá moc dlouho. Všichni se se všema smějí a já sedím jako pecka a nebaví mě svět. Chci pryč. Chci se vdát, mít děti, pracovat. Konečně si užívat života… Nikdo mi nerozumí.

Prosinec 2065

Ležím tu na smrtelné posteli. V nemocnici. Chladné stěny mě svírají. V minutě mi probíhá celý život před očima, chtěla bych se vrátit do dětství, ale nemůžu. Tehdy jsem řešila takové banality a teď… Jsem dvakrát rozvedená. Žádný muž se mnou nemohl vydržet. Kvůli těžkým depresím. Měla jsem dvě děti, ale kde jim je konec? Před deseti lety mě strčily do domova. Prý že jsem šílená? Já a šílená? Jen jsem toužila po lásce. Štěstí mi nepřálo. Teď tu umírám, sžírá mě rakovina uvnitř mého těla a taky chtíč…

Navraťte mi dětská léta…