Renovace duše 8

Do Prahy jedu hlavně do míst, kde se vyskytují bezdomovci. Tentokrát mám namířeno za jedním konkrétním.
Leží na lavičce přikrytý kartonem a novinami. Už mám vypracovaný systém, jak bezdomovce přimět k rozhovoru a nevyplašit. Vyndám dva lahváče a dvě housky se salámem. Do jedné se s chutí zakousnu. Trochu lahváčema zacinkám a noviny se rázem rozhrnuly. Vousatý, rozcuchaný pán si konečně sedl. Věk se nedal odhadnout - něco mezi čtyřiceti a šedesáti? Asi tak.
Začal mi hned tykat: „Kámo, nemáš cigáro?“
Vysunul jsem jedno z krabičky, ale stále sedím na místě. Jen ať přijde raději za mnou, nesmím se vnucovat, to by ho vylekalo.
Pomalu se zvedá a šourá se ke mně. „Šéfe, …a pivko… by nebylo?“ Přisedl si.
„Vede se?“ Volím krátké otázky.
„Na hovno.“
To jsem se toho dověděl… Mlčíme. Přisunu k němu lahváče s houskou. Housku nezaregistroval, ale víčko z piva srazil jednou ranou o hranu lavičky.
Ukážu na něj pivní lahví: „Ty jsi Ruda Páleníček..“ Ruda si polil bradu i svetr.
„Vo co ti de?“ podíval se na mě úkosem.
„Neboj, nejsem polda. Bydlíme v tvým baráku v Krasnicích. Ty jsi tam nedávno byl a když jsi utíkal, tak ses pořezal, ne?“
Zdvihl se z lavičky, položil prázdnou láhev, sebral housku a šourá se pryč. Vyndávám flašku rumu (ne tuzemáku, Evropo!) a cinknu s ní o mého lahváče. Otočil se.
„Že bych trochu koštnul?“ ukáže na rum.
Povolím mu jen dva doušky. Pak už bych se nedověděl nic.
„Jak ses, Rudo, bez peněz dostal do Krasnic?“
„Vlakem.“
„Zavřenej na hajzlíku, nebo jak?“
„Vlezl jsem si v prázdným kupé pod lavici. Lidi, co si tam přišli sednout, o mně vůbec nevěděli.“
„Ale to jsi musel bejt špinavej jako prase.“
„Já jsem prase, tak je to jedno.“
„Rudo, kdy ses vlastně naposledy cítil jako člověk?“
Rudovi zvlhly oči a z nosu mu teče nudle: „Když mě máma před spaním četla Honzíkovu cestu,“ zamumlal, sotva mu bylo rozumět a pořádně si přihnul z flašky rumu.
„Hele, Rudo… hledám tě dlouho a všude. Chtěl jsem se ubezpečit, že jsi na naší půdě byl ty. Nechci, aby jsme se báli… hlavně o děti, rozumíš?“
Ruda kýve hlavou, že rozumí. „Ale máte tam BYTOSTI.“
„Cože?“
„Krasnice jsou přesný střed trojúhelníku.“
Už je to tady. Rum začíná účinkovat.
„O jakým trojúhelníku je řeč, Rudo?“
„Bermudský trojúhelník znáš, ne? A já mluvím o středoevropským trojúhelníku...“
Už se nedivím, že v krasnické hospodě dostával přes hubu.
„Rudo, můžu ti nějak pomoct?“
Přešel do vykání a dokonce znal i moje jméno: „Pane Majer, BYTOSTI mě nedostanou! Byl jsem jim to tam říct...“
Než jsem odejel, dal jsem mu z tašky všechno jídlo a cigarety. A taky nějaké peníze.
____

„Já ti říkám, že BYTOSTI Ruda vidět mohl,“ přesvědčuje nás Pavel.
„A já ti říkám, že když vyžahnu flašku rumu, jako on, uvidím třeba bílý myši,“ odpovídám Pavlovi.
Když jsem se vrátil z Prahy, Jarda s Pavlem měli radost, že na půdě byl skutečně Ruda Páleníček a ne nějakej vrah. Ženský ani děti do rozhovoru o bytostech samozřejmě nezatahujeme.
„Honzo, podívej, kdyby sis vzal drogy, prášky nebo alkohol – můžeš mít halucinace. To je fakt. Ale taky si můžeš poškodit ochranný štít mozku, a už jseš v hajzlu! VŠECHNO co je v JINÉM světě, co se pohybuje mimo naše běžné chápání - ...může se k tobě přes poškozený mozkový štít dostat. Nebo přímo do TEBE!“
S Jardou koukáme na Pavla... a mně začíná naskakovat husí kůže.
„No, co na mě čumíte...?“ zvyšuje Pavel hlas. „Asi vám vůbec nedochází, co vám tady povídám. No jo, IQ bublajícího bahna...“
„To... jako,...“ z Jardy leze myšlenka, „Krasnice jsou vážně uprostřed toho blbýho trojúhelníku?“
Pavel sám cítí, že to trošku přehnal a snaží se ho uklidnit: „Anebo je Ruda obyčejnej neschopnej vožrala, kterej potřebuje naši pomoc.“
____

Rádi bychom se v Krasnicích přes prázdniny už všichni zabydleli. Jarda má totiž doma hodně dusnou atmosféru.
„Co seš tak podrápanej?“ ptám se Jardy, když nám pomáhal se stěhováním.
„Zapomněl jsem otevřít dveře.“
„Ty jsi zapomněl otevřít dveře, a proto máš drápance od ramene až po zápěstí?“ divím se.
„Nó... sedím v klidu doma u televize a ten její vometák si sedl vedle mě.“
„On k vám domů chodí milenec tvojí ženy?“
„Jo. Nabídl mi tykání. Pár vteřin jsme si povídali a potom jsem ho vyprovázel ze dveří. Zapomněl jsem je ale otevřít. O tu blbou skleněnou výplň jsem se říznul.“
„Koleduješ si o malér. Jak dopadl ten postiženej?“
„Postiženej jsem tady sakra já!! Jemu skoro nic není. Než jsem ho stačil zabít, manželka začala křičet. Nechtěl jsem v baráku dělat ostudu, tak jsem ho pustil.“
„Víš o tom, že seš vůl? U rozvodu bude všechno proti tobě!“
„No a? Děti nemáme... akorát ten majetek rozdělit. Když nad tím tak přemejšlím, nějaká facka ještě padne.“
„Jardo neblbni. Stojí ti to za to? Chceš smrdět v kriminále?“
„Ty ses, Honzo, taky rozváděl. Dokonce tvojí Kristýně tenkrát bylo, tuším, pět roků. Jak ty jsi to vlastně rozdejchal?“
„Měl jsem pár hnusných chvil, ale nerval jsem se. Milan – milenec mé první ženy, byl silnější. To zaprvé. A zadruhé – dcera Kristýna měla ráda nás všechny. Milana, mámu i mě. Na jednu trapnou situaci si ale vzpomínám dodnes. To už jsem bydlel kvůli svému paroží podvedeného manžela zpátky u svých rodičů. Prostě - jdu v noci od ženy a Kristýny na autobus. Byl jsem dost na dně. Na liduprázdné ulici jsme se s Milanem potkali. Byl to náš první kontakt.“
„Praštil jsi ho šutrem do hlavy,“ vydechne Jarda.
„Pozdravili jsme se.“
„No...?“
„Co no, to je všechno.“
Jarda začíná brunátnět: „Všechno? Pak nechápu, proč mně to vykládáš?!“
„Jardo, já si myslím, že někdy míň znamená víc. Od toho pozdravu se odvíjí celá řada vzájemných kontaktů a korektností. Já i moje bývalá žena máme kliku, že Milan není žádnej syčák.“
„Jsi normální? Ty chválíš člověka, kterej ti rozvrátil manželství?“
„Manželství bylo rozvrácený už před Milanem. Jenom zvenčí to nebylo tak vidět.“
„Tohle kličkování po mně nemůže nikdo chtít.“
„Jardo, kamarádská rada - vykašli se na to, že jsi silnej. Měl jsem tě vždycky za chytrýho. Nechovej se teď jako pitomec.“
Myslel jsem, že mi v rozrušení taky jednu vrazí. Naštěstí se zvedl, a šli jsme dál stěhovat nábytek. Čeká nás přece jiný život na novém místě. „Jestli při renovaci tohodle baráku zároveň nedochází k renovaci duše,“ šuškám si pro sebe.
„Říkals´ něco?“ otočil se na mě Jarda a kouká na mě skrz silná dioptrická skla.
„Jo, abys´ koukal před sebe, nebo zase poletíme po hubě do sklepa...“

(Pokračování příště)