Kurvasmůla

„Hoši chce se vám taky tak čůrat jako mě?“ Ozval se za zadního sedadla mé zbrusu nové felicie combi Broněk s naléhavou žádostí v hlase. „Né, fakt neblbněte, musím s klukem do školky.“

„Už zase? Vždyť si byl před půlhodinkou.“

Podívali jsme se na sebe s Jirkou, který seděl na sedadle vedle a odpověděli jsme mu unisono:

„Jóó.“

„Jak to půjde, hned zastavím Broni“ uklidnil jsem ho.

„No, ale dělej, víš jak dopadl Ticho de Brahe,“ zařehtal se Broněk.

„Ty vole, ty seš fakt tak uchcanej,“ otočil se na něj Jirka.

„Tam u toho pole můžeš.“ radil mi Broňa.

Zastavil jsem těsně u krajnice, před právě posečeným obilním lánem.

„Hoši ale, dělejte nestojím moc dobře,“ nabádal jsem je k rychlosti, vědom si toho, že kvůli našemu nutkavému pocitu vyprázdnit se, stojím dobrou čtvrtinou auta ve vozovce.

„Dneska je parádní den, doufám, že bude ještě parádnější až pojedem zpátky. Jenom aby nám za to naše skleněný dílko zaplatili,“ prohlásil s obavou Jirka, rozepínaje si punt.

„S takovou nádherou co jste udělali, pánové nemějte obavu. Však jste říkali, že vám to zaplatí na ruku při předání, tak jakýpak obavy. Jó na fakturu to bych měl bobky, ale takhle“ mudroval Broněk. „A kolik vám to jako hodí?“

(Byli jsme s kupcem domluveni, že nám zaplatí osm tisíc marek.)

„Ale Broní, tak to se přece neříká. Neboj svoje dostaneš.“

Broněk byl známý smolař, byl na všechno jak se říká pomalejší, věčně bez práce, bez peněz, vždycky ho potkala nějaká.., jak říkal „kurvasmůla“, tak jsme ho vzali sebou, aby nám pomohl se stěhováním našeho výtvoru, neboť ten nebyl právě z nejlehčích. A taky, že je to kámoš a něco mu za to dáme.

„Tak hoši jedem, jedem, domočit, oklepat a valíme valíme, musíme tam být na minutu přesně, jinak máme smůlu,“ nabádal jsem kamarády ke spěchu.

Stáli jsme vedle sebe, dívali se do dálky nekonečného pole, jako tři králové a postupně jsme si zapínali poklopce.

Vtom se ozvalo strašlivé ječení pmeumatik. Pak rána jako by vybuchla bomba. Řinčení skla a pak v okamžení jen zlověstné ticho.

Jako jeden muž jsme se pomalinku otočili. Moje škodovka byla asi o dva metry kratší a její zbytek na nás koukal z pod předních kol toho největšího Tiráku, jaký jsem kdy vůbec viděl.

Já mám takovou Kurvasmůlu, zazněl sotva slyšitelně plačtivý Broňkův hlas do vražedného ticha. Jako ve snu jsme se na něj nechápavě podívali. On má smůlu?

To my jsme totálně v prdeli.

Broňa asi na základě našich nic nechápajících pohledů, ještě než jsme se rozběhli zjistit, jak je na tom řidič Tiráku stačil na vysvětlenou dodat:

„Stojíme tady půl metru od sebe, sami tři chlapi v poli a chčijeme. V okruhu pěti kilometrů není ani živáčka a na koho si myslíte že se vysral jedinej pták, kterej tudy letěl.

No na vás hoši né. Na vás teda ne.“