Renovace duše 11

Pavlovým ateliérem se line vůně kávy se skořicí. To je pro mě a Jardu signál vymyslet si důvod návštěvy.
„Pojďte dál, votravové, dám tam víc vody,“ předstírá nevrlost, ale nás neoblafne. „To toho s váma zase namaluju...“
Mám novinku a už mě svrbí na jazyku: „Chlapi, jsem přesvědčenej, že Ruda je mrtvej.“
„Tvoje máma ho viděla sedět za stolem...“ prohodil Jarda.
„Jak to sakra víš?“
„Protože ty vždycky přijdeš s takovou kravinou, že to nic jinýho bejt nemůže,“ zaútočil Jarda.
Pavel se podrbe štětcem ve vlasech. „Co když to není kravina?“
„Nó, vy jste se hledali, že jo...“ Jarda se vrtí na židli, až mám kvůli jeho váze strach o židli i o něj.
Pavel se myšlenky nechce vzdát. „Tady asi bude pro senzibily ráj. Bytostma se to tu jen hemží...“
Jarda začíná startovat: „Ještě ty duchy přivolávej, ty vole. Už takhle se mi strachem klepe řiťka...“
„Na nás duchové asi nemůžou,“ pokračuje Pavel. „Máme totiž mozky a jeho ochranný štít v pořádku. Vlastně... co se týče mozků... jak se tak na vás koukám, budu mluvit radši jen za sebe...“
____

Krasnicemi se rozléhá jekot klaksonů dvou aut.
„To budou oni. Magoři. Musej nám tady dělat ostudu,“ usmívá se Jarda a jdeme vítat naše bývalé spolupracovníky. Vidím Mirka a jeho invalidní vozík na zadním sedadle. Zdenek jako první vjíždí do čerstvě natřených vrat. Jirka je rozvalenej vedle Renaty.
„Jsme tady dobře v hostinci U propečeného selátka?“ vyřvává Jirka.
„Tady je restaurace U strženýho mozolu!“ oznamuje mu Jarda. „Hned ti běžím pro rejč.“
Jirka zamířil rovnou k ohni s čuníkem.
„Á, tady se mi bude líbit. Kdepak máte ostrý nůž s vidličkou?“
„Že by ses nestyděl, vždyť je to ještě syrový,“ krotí ho Jana.
„Janičko,“ Jirka je stále hlučnější, „tebe už jsem dlouho neměl.“
„Zdenku, cos to sem přivezl za pohlavního loudila?“ ptá se Jana s hlavou v dlaních.
„Zeptej se Renaty.“
„Jirka je hodnej,“ cvrliká Renata, „jenom štěká, ale nekouše.“
Pěkně nám dvorek ožil. Markétka natahovala uši, aby jí nic nemravnýho neuniklo. Ale bylo toho tolik, že šla raději za Katkou hrát si se šnekama.
„Co je novýho u vás v práci?“ zajímám se.
„Navrhuju tohle slovo dneska už nevyslovit,“ přijíždí Mirek na vozíku, jakoby náhodou až k pípě.
„Natoč si,“ pobízím ho.
„To musíš ty. Kdyby pípa bouchla, tak vám ujedu.“
„Nemachruj, my víme že máš brzdy,“ přišel k nám Zdenek. „Víš co mně tohle nemehlo minulý pátek provedlo?“ Zdenek ukazuje na Mirka. "Kňoural, že chce jet z hospody taxíkem a tak jsem mu ho zavolal. Taxík přijel - Mirek se k němu rozjel, ale po těch pivech ztratil cit, nebo co. Zdvihnul přední kola a lehnul si na záda. Normálně na chodníku ležel na lopatkách s kolečkama výhružně proti taxíku. Taxikář už na nic nečekal a ujel. A já trouba jsem ho musel tlačit domů přes celý město.“
Mirek vztyčil výstražně prst: „Pět ze čtyř doktorů doporučuje procházky. Říkali to v televizi.“
Jarda si Zdenka odvedl k suchému záchodu a něčemu se tam spolu chechtali. Asi oživovali staré vzpomínky.
„Máte to tu hezký,“ povídá Renata. „Jednou bych chtěla taky takhle bydlet.“
„Tak se vykašli na toho svýho Káju a najdi si pořádnýho pracháče. Třeba mě,“ nabízí se Jirka.
„Ty se furt vychloubáš, co máš všechno pořádnýho, a ještě jsem nic neviděla,“ dráždí ho Renata.
„Tak sleduj...“ a předstírá rozepínání poklopce. Neumím si to vysvětlit, ale naše slepice se k němu začínají sbíhat. Iva se je snaží nahnat zpátky do ohrady: „Holky, fuj, tohle žrát nebudete!“
„Katko, vy jste pustily ty slepice?“ zahlédl jsem blonďatou hlavičku.
„To nám poradil strejda Jarda,“ beze studu žalovaly. „Pustily jsme i krocana, ale ten k vám nechce jít. Moc křičíte,“ volá na nás Markétka.
„Vy máte i krocana? A támhle vidím ovci!“ zhrozil se Jirka.
____

Selátko se otáčí nad ohněm a Jarda s Mirkem mají polévací službu. Než se propeče první vrstva, jdeme do lesa. Buďto na houby anebo se před návštěvou vytáhnout krásami okolní přírody.
„Docela vám závidím, je tu fakt krásně,“ vzdychá Renata.
„Nestěžujeme si, ale je dobré vidět i to horší,“ oponuje Jana.
„Co třeba?“
„Na spoustu věcí si teprve přivykám. Dřív jsem měla všechno za rohem - práci, školu, doktora, obchody... a hospodářství je pěkná dřina. V zimě to bude zajímavý zase s topením. Tady skoro všichni topí dřevem. Vyházeli plynový i elektrický kamna, kupujou od hajnýho dřevo, nebo chodí na ,panský´.“
„Takže by ses raději vrátila do Hradce?“
„Zeptej se mě po zimě, ale pevně doufám, že ne. Já mám ráda práci, která není zbytečná. Přestávám tu lpět na věcech, který nepotřebuju.“
„Není to krok zpátky?“
„Naopak. Krok dopředu.“
„Všechno, co ve skutečnosti potřebujeme“, hraju si na chytráka, „lze koupit za nepatrný peníz. Jen zbytečnosti jsou drahý. A skutečně krásný věci se neprodávaj vůbec.“
Renata zakroutí nesouhlasně hlavou: „S citátama na mě nechoď. Jirka nám v práci na zeď pověsil ceduli: Když je člověk mlád, myslí si, že za peníze lze získat všechno na světě. Teprve ve stáří přijde na to, že to tak skutečně je. - Musela jsem se to naučit zpaměti. Mamlas.“
Ještě nějakou chvíli chodíme po lese, ale bylo jasný, že houby nenajdeme. Je na ně moc brzy. Zato na dvorku jsme našli unaveného Mirka. Vyspával na invalidním vozíku a Jarda ho pomalu a s láskou odvážel do kadibudky.

(Pokračování příště)