Renovace duše 12

Mirek o půl osmé ráno projíždí na vozíku celým barákem a řve jak na lesy: „A kdo je první na nohou? Zase já!“
Přestože jsem měl oči zalepené, trefil jsem ho polobotkou do ramene.
„Neházet, nestřílet. Udělal jsem vám všem snídani, vy zmetci.“
„Nekecej. Vždyť jseš tu poprvé v životě.“
Ale měl pravdu. Na stole je konvice s kávou, uvařená vajíčka, zbytky vepřového, krajíce chleba, okurky... dokonce našel i ubrousky. Kadibudku si s Jardou vysvětlili už včera, takže trucování se nekonalo.
„Jseš hodnej, ale nemohlo to počkat na desátou?“ přišel mu domluvit Jarda jen v trenýrkách. Stůl s jídlem si Jardu přitáhl jako magnet.
Mirek přijel až k mojí posteli s knížkou v klíně: „Co to tady čtete, šílenci? „Krishnamurti - Volnost, která neví“. Vy tu pěstujete buddhismus, nebo tady máte nějakou sektu?“
„To si piš. Až Jardovi spadnou trenýrky, pochopíš, že jsme Adamiti.“
„Copak knížky,“ přidává se k nám Jana, „ale co utratíme za internet. S Ivou se snažíme o větší propojení s přírodou, a páni propadli internetu.“
„Víš, co tam je zajímavých věcí?“ nechci se tak snadno vzdát. Myslím hlavně na Liter.cz
„A nahatejch ženskejch?“ provokuje Mirek.
Jarda má tváře vycpaný ranníma dobrotama a přesto promluvil: „Je tam materiál, který potřebujeme k práci, ty čuně. Pavel například úspěšně kontaktoval nové galerie, o kterých neměl ani ponětí. A ještě si mohl dopředu prostudovat, jakým směrem jsou zaměřený. Internet je náhodou dobrá věc... když se s ním umí zacházet.“
„Co když se z tebe stane závislák?“ přisedl si ke stolu Zdenek jen ve slipech. Je tu horko.
„Za závislost si můžeš sám. Ne drogy, televize nebo internet,“ odpovídám.
Renata si sedá na kraj postele, ve které ještě ležím. Přestože je vedro, má na sobě bohužel tričko. Ale pěkně tvarovaný, musím říct. „Co v internetu třeba čteš?“ zeptala se mě
„To je různý - na co mám zrovna chuť. Napíšu ve vyhledávači třeba Koukolík, Švejnar... a vyjede mně nabídka jejich článků, rozhovorů s nimi, jaké knihy napsali a tak.“
„A teď máš chuť na co?“ ptá se nevinně Renata.
„Ještě bych si schrupnul,“ raději kecám.
„Honza by potřeboval pravidelný pracovní režim a bylo by po polehávání,“ navezl se do mě Jarda.
Tohle jsem si nenechal líbit: „Abych vám vysvětlil jeho rejpání - v srpnu Jarda nastupuje do práce,“ povídám spokojeně.
„A ty?“ ptá se mě Renata, a její hluboký výstřih ve sporém tričku mám nebezpečně blízko...
„Mám živnostenský list a doma dělám skoro to samý, jako jsem dělal u vás ve fotosazbě. Co potřebuju, pošlu přes ftp, mailem nebo faxem. Brácha se mi posmívá, že kdo propad počítači, je idiot. Ale pro mě je počítač pomocník, rádce i chlebodárce. A brácha maká v německý firmě u pásu, sedřenej jak kůň. Doma sebou flákne a díky únavě ztrácí i zájem...“
„A Jana?“ nedá s výslechem pokoj.
„Jestli sebou taky flákne? Ne... já vím. V září by měla nastoupit v přeloučský tiskárně. Ale vidím to ohrožený.“
„Copak?“
„S Ivou patlá keramiku a je ve svým živlu. Docela se mně ty její výtvory líbí.“
Zalichotit vlastní ženě v její přítomnosti je moc zdravé. Vřele doporučuju.
„Jano,“ škemrá Renata, „ukaž mi, prosím tě, tu vaši dílnu.“
Ženské odešly a já můžu konečně vyskočit z postele. Spal jsem totiž nahý a Renata mi seděla na oblečení.
____

Zvoní mi mobil:
Babička (B): „Zase tu byl.“
Já: „Ahoj babi. Kdo?“
B: „Ruda Páleníček.“
Já: „Živej?“
B: „To těžko. Svítil...“
Já: „Ach jo... Zase mlčel?“
B: „To je právě divný. Poprvé se mi ukázal stejnej duch a mluvil. Dokonce tady mám lepší obraz než v Hradci.“
Já: „Ty o tom mluvíš jak o televizním signálu... Co říkal?“
B: „On vlastně jen pohyboval rty. Snažila jsem se odezírat. Neznáš nějakýho Tomáše?“
Já: „Nevím. Asi ne. Jak by měl bejt starej?“
B: „To já nevím. On pořád opakoval: Tomáš, Tomáš, Tomáš...“
Já: „Tak já se tady poptám po okolí. Třeba Tomáš bude Rudy Páleníčka příbuznej.“
B: „Radši ahoj, nebo se nedoplatím... drahý je to mrcha...“
Já: „Tak ahoj. A vykašli se na prášky.“
____

Přišly všední dny a mně byl svěřen náročný úkol - dostavět chlívek. Pavel je v Praze, ženský pracujou na zahradě a Jarda se dnes rozvádí. Je mi jasné, že by Jarda se mnou raději stavěl chlívek.
„Dobrý den, je doma pan Ryšánek?“ ozvala se za plotem mladá paní a za ruku se jí drží asi pětiletý klučina.
„Dobrý den. Myslíte Jardu. Ten je dnes v Hradci. Ale v osm večer by mohl být zpátky.“
„Tak nashledanou.“
„Jakýpak nashledanou. Vy jste určitě dcera pana Jeřábka. Já si udělám přestávku, postavím na kafe a vymluvím se na vás, že mě zdržujete od práce...“
„To přeci nejde - ...“
„Nezlobte se, že vám nepodám ruku. Jsem dost špinavej od malty... Honza Majer.“
„Jarmila Klusáková.“
Katka s Markétkou zvědavě pokukují po klukovi. Dřepnu si k němu: „Nechceš vyzkoušet támhleten náklaďák?“ ukazuju na provizorní pískoviště, kde si dcery hrají i na kluky. Holky se ho ujaly a vypadá to, že klučina má nové kamarádky.
Než se uvařila káva, stačil jsem trochu spláchnout maltu z rukou i obličeje. Sedli jsme si na lavice pod stromy. Tenhle koutek mám nejraději.
„Jarda se dnes rozvádí,“ začal jsem rozhovor ne zrovna šikovně. „Pochlubil se vám?“
„Ano, jenom jsem nevěděla, že dnes.“
Popíjíme kafe a rozhovor vázne. Téma „Jarda“ jakoby se vyčerpalo.
„Nechci to zakřiknout, ale děti si docela hezky hrajou,“ tlačím rozhovor dopředu.
„Hm... Pane Majere, jaký Jarda vlastně je?“ vypadlo z ní a celá zrudla.
Honem vzpomínám, jak bych ho co nejšetrněji popsal: „Víte, to je těžký. Je to jeden z mých nejlepších kamarádů a proto nejsem objektivní. Znám ho dvanáct let a nevzpomínám si, že by mě někdy podrazil. Ale to víte... manželku jsem mu nikdy nedělal.“
Konečně roztály ledy. Uklidnila se a začala mít veselé oči.
„Víte, paní Klusáková, s bontonem jsem na tom špatně. Jsem sice starší, ale vy jste zase dáma. Nemůžu si vzpomenout, kdo navrhuje tykání.“
Začali jsme si tykat. Odskočil jsem na chvíli do sklepa pro lahvinku červeného a než jsem se vrátil, seděly u Jarmily Jana s Ivou.
„Tak nám to sem postav na stůl a támhle ti tvrdne malta,“ radostně mi oznámila manželka.
Z pískoviště zaslechnu Katku: „Jak se vlastně chlapečku jmenuješ?“
„Já... já se jmenuju TOMÁŠ Klusáček.“

(Pokračování příště)