Renovace duše 14

Pan Jeřábek nám pomáhá se zídkou u ohrady.
„Já se vám divím. Většinou se lidi dřiny zbavují, a vy si ji tu vlastně vymýšlíte. Co máte, paní Ivo, proti velkým a moderním prodejnám? Ta moje tam ráda jezdí. Nemyslím si, že s cenama půjdou o moc nahoru. Vždyť by sami zkrachovali, nikdo by tam nechodil.“
Skáču Ivě do nádechu: „To máte těžký, pane Jeřábek. Iva nesnáší WTO a MAI.“
„WTO bych věděl - to je Světová obchodní organizace,“ ošívá se pan Jeřábek, „nevím co je MAI.“
„Nechte ho,“ říká Iva na mou adresu, „něco si přečet´ a dělá chytrýho... ale má pravdu. Ráda je nemám. MAI je Mnohostranná dohoda o investicích.“
„Copak vám tak hroznýho provedli, že vás donutili pěstovat domácí havěť?“
„Musela bych mluvit o globalizaci a nevím, jestli na něco takovýho máte žaludek.“
„Ráno jsem měl slivovici, klidně spusťte.“
„Vy si nějakou tu kolonizaci, bez urážky, můžete pamatovat. Když se s kolonizací začínalo, tak se do slabších států nejdřív poslali vojáci a pak se čile obchodovalo. Ti slabší měli smůlu, pochopitelně. Teď se to, pane Jeřábek, dělá chytřeji. Jestli vám nebudu říkat nic novýho, tak mě hned zastavte. Dneska už to nejsou kolonie, ale státy, kterým se „pomáhá“. Politici se podplatěj a penízky se pak hrnou na jednu hromádku k „dobrotivým pomocníkům“. Na ty ostatní, chudý blbečky, zbude hovno... promiňte, pane Jeřábek. Já se u toho vždycky rozčílím,“ omlouvá se Iva.
„To nic. Ale co to má společnýho s vašema ovcema?“
„Já mám z toho všeho pocit, pane Jeřábek, že nadnárodní společnosti vysajou každýho, kdo se už o sebe neumí postarat. Jsme závislí na spoustě zbytečných věcí, a ti co tahají za nitky, o tom moc dobře vědí.“
Nedá mi to a opatrně se ptám: „Vylučuješ myšlenku, že by nějaká organizace opravdu chtěla pomáhat?“
„Takhle to vyznělo? Proboha ne! Ale poctivci nemají většinou ani moc, ani peníze.“
Pan Jeřábek kroutí hlavou. „To je na mě moc vzletnejch myšlenek. Z vesnice hodně lidí uteklo za snadnějším živobytím do města a vy chcete naopak rozjet hospodářství? Není to postavený na hlavu?“
„Je, pane Jeřábek,“ povídá Iva a bere si lopatu. „Všem bych přála, abych neměla pravdu. To mi věřte.“
„Chvilku tady beze mě vydržte,“ odchází spěšně pan Jeřábek, „skočím pro slivovici. Asi ji potřebujete víc než já.“
____

Dnes jsme konečně dodělali dětský pokojíček. Holky se poprvé tetelí ve „svých“ postýlkách a já čtu pohádku s uměleckým přednesem. Nevím nakolik se mi podařilo upoutat pozornost na děj. Jejich otázky míří jinam, ani trochu k pohádce.
„Jak to, tati, že Tomášek měl kolem sebe modrý světýlko? Honili jsme ovečku a on běžel i se světýlkem...“ povídá Katka.
„A dokonce mluvilo,“ ozvala se Markétka.
„Ne ne, Máňo, nevymejšlej si,“ okřikla mladší sestru Katka.
„Jo jo, mluvilo mi v srdíčku.“
„Tati, vona kecá...“
„Holky nehádejte se. Copak ti říkalo, Markétko?“ ptám se.
„To já už nevím. Moc jsem mu nerozuměla...“
„Tak vidíš, tati, že Máňa kecá...“
„Ty kecáš, Kachno... závidíš, že...“
„Nechte toho,“ napomínám je. „Už je moc hodin. Dobrou noc,“ popřeju a rozdávám pusy. Opatrně zavírám dveře a těším se k Pavlovi do ateliéru.
„Tatííí, my máme žízeň,“ ozvalo se za dveřmi.
____

„Jarda se mně poslední dobou nějak nelíbí,“ povídá mi Pavel a přitom stačí i malovat. „Je divnej.“
„Hlavně, když se líbí Jarmile,“ zastávám se ho a popíjím Pavlovu specialitu - skořicovou kávu.
„Hele, hele... támhle jde od Jarmily. Odchytni ho a nějak ho sem přitáhni,“ popohání mě.
Schovávám se za roh baráku. Jarda už mě skoro míjí...
„Baf!!“ zařvu mu do ucha.
Sice nadskočil, ale je opravdu divnej. „Kolik ti je, magore?“ trochu Jarda zanadává.
„Máš u Pavla skořicový.“
„Tak mně ho nechte na ráno. Jdu spát.“
„Pavel se urazí a namaluje kvůli tobě hnusnej obraz,“ nevzdávám se.
„Jste otravný...“ odsekne, ale jde se mnou. Dieta by mu určitě neuškodila - do schodů pěkně funěl.
„Kde je to kafe, umělče?“ řekne Jarda místo pozdravu.
„Jaký ka...“
Výstražně za Jardou mávám rukama.
„Aha. Už je skoro hotový, jen zalejt.“ Pavel odbíhá do kuchyně.
Jarda si prohlíží nový obraz, ale neřekne půl slova. Co mu je? Za týden nastupuje v Pardubicích do zaměstnání. Že by obava z nového prostředí? Pavel přináší kávu. Sedáme si, ale nikdo nemluví.
„Hoši, je to blbý,“ pronese Jarda po chvíli a kouká do země.
Mlčíme. Čekáme, co z Jardy vyleze.
„Tomášek je v hradecké nemocnici... - zhoubný nádor.“
Koukáme na Jardu jako opaření. Dá se na tohle vůbec něco říct?
„Předevčírem nám řekli výsledky a rovnou si ho tam nechali. Jarmila tam zůstala s ním.“
„Já myslel, že jdeš od Jarmily,“ povídám a svůj hlas nepoznávám.
„Byl jsem u Jeřábků. Jsou z toho úplně hotoví. Jediný vnouče...“
„Neblbněte, sakra!“ rozčílil se Pavel. „Dětská onkologie přeci u nás má slušný výsledky, ne?“
„Hm...“
Zapomněli jsme, že se v ateliéru nesmí kouřit. Za chvíli je tak nahuleno, že na dva metry není vidět. Jarda jde spát. Zůstali jsme sami. Pavel už neměl na malování ani pomyšlení.
„Na něco jsem si, Pavle, vzpomněl. Holky kolem Tomáška viděly modré světlo.“
Pavel se na mě vyděšeně podíval: „Ty vole, to není dobrá aura...“
____

Mezi mojí první dcerou Kristýnou z prvního manželství a holkama z druhého je opravdu velký věkový rozdíl. Z Kristýny se stala zdravotní laborantka. V Praze si sehnala zaměstnání a teta jí nabídla podnájem. Do Prahy se stěhovala hlavně za Michalem - školní láska, která trvá kupodivu čtvrtý rok U tety bydlí spolu na „hromádce“, protože jsme s první ženou tolerantní rodiče. Popravdě řečeno, příliš nás o svolení nežádali. Teta skoro celý rok žije u své sestry v Hořicích a mladí mají byt sami pro sebe.
Starý činžák bez výtahu - a tak šlapu do čtvrtého poschodí po svých. Už si nevezmu ani jednu cigaretu, říkám si v každém mezipatře. Kristýna mi otevírá v županu s ručníkem na hlavě.
„Ahoj tati, pojď dál. Právě si myju hlavu ...ty se motáš - aha, je to tady trochu předělaný.“
Vodí mě jako medvěda. Kde jsem si pamatoval obývák, tam byla pracovna s oddělenou ložnicí, z ložnice se naopak stal obývák.
„To jste sebou hodili. Co na to teta?“ ptám se.
„Je prima. Sama nám přestavbu nabídla.“
„Kde je Michal? Naposledy jsem ho viděl na maturitním plese.“
„Tady jsem,“ ozvalo se z koupelny. „Dobrý den.“
Asi jsem nepřišel ve vhodnou chvíli. Těžko si zvykám na fakt, že mám dospělou dceru.
Po večeři jsem neochotně prozradil hlavní důvod návštěvy: „Vedle nás bydlí Jeřábkovi a... no... totiž... jejich pětiletý vnuk má nádor a já o dětské onkologii nic nevím. Myslel jsem, že bys...“
„Táto, já znám Jarmilu. Tak její kluk...“ Kristýna zmlkla a nechápavě na mě kouká.
„Hm... něco jste se o tom učili, ne?“
Kristýna hledá v knihovně a vyndává tlustou knihu.
„Víš, jak se ten nádor jmenuje?“ ptá se.
Vytahuju papírek. „Neuroblastom. V hrudníku.“
„Tati, to je... U starších dětí nad jeden rok je úspěšnost vyléčení horší.“
„Jak moc?“
„Kolísá to mezi 10 - 40 procenty,“ řekla tiše a otočila se plačky ke knihovně.
„Tohle nemůžu Jarmile říct!“ povídám zděšeně.
Kristýna se na mě podívala se slzami v očích. „V nemocnici jí to psycholog určitě řekl.“
Je mně špatně. Dalo by se říci, že je mi na zvracení. „Všude se vytahujeme, sakra, jak jsme v dětské onkologii výborný!“
„Ale tati, takhle to nemůžeš zjednodušovat. Wilmsův tumor, Retinoblastom v zadní části oka nebo Hodgkinovu chorobu vyléčí z devadesáti procent. Jedno dítě ze 100 tisíců má nádor jako Tomášek, ale většinou do jednoho roku. Ti mají větší naději. Kolik je vlastně Tomáškovi?“
„Bude mu pět... možná...“

(Pokračování příště)