Renovace duše 15

Jana s Ivou se konečně přestaly posmívat internetu. Spojili jsme se totiž přes internet s prodejcema keramiky a ženské začínají mít slušný příjem. Kam se za nimi hrabu s inzercí a se sloupkama do novin. Jana ožila. Méně nadává na poměry, a v noci si jako manžel taky nestěžuju. Máme z jejich úspěchu radost všichni, i Katka s Markétkou.
„Tati, tati... máma nás bude vypravovat do školy,“ přiletěly jako vichřice do pracovny.
Zrovna jsem graficky upravoval inzertní stránku a stále to nebylo ono.
„Proč by vás máma vypravovala do školy, když máte ještě pár dní prázdniny?“
„Nebude po prázdninách chodit do práce, už jim telefonovala. Nemáme ti nic říkat, nesmíš nás prozradit. Mamka ti to prej řekne v noci, až bude TA správná chvilka,“ drmolí Markétka.
„Takhle vám to řekla? Opravdu?“
„No... a co?“
„No nic. Tak já vás neprozradím. Budu mlčet jako hrob. Až zase něco vyšťouráte, jsem jedno velký ucho,“ udržuji si další spolupráci s malými špióny.
____

Pavel se za mnou objevil celý upatlaný od barev. „To koukáš, co? Holky se uživí tím, co je baví. Ty nadaváš na konzumní společnost a živíš se reklamou. Uženeš si schizofrenii. Ale, ale.. copak to schováváme pod inzerátama?“
Načapal mě, jak na počítači narychlo stahuju textový soubor a načítám inzertní stranu.
Rád bych Pavla odehnal: „Běž dělat umění a nech dělníka tvrdě pracovat. Musím dneska udělat ještě tři inzertní strany.“
„Dělníka tvrdě pracovat? Viděl jsem dělníka při práci na ropných věžích. Nejseš jim moc podobnej,“ mlel pod vousy a odcházel ke dveřím.
„Ach jo, tak pojď sem,“ volám ho zpátky. „Ale jestli něco pípneš před ostatníma...“
Stáhnul jsem inzertní stranu na dolní lištu, a znovu otevírám textový soubor.
„Co to je?“ ptá se.
„Povídky... vlastně teď už ne,“ zamotávám se do toho. „No... píšu na net – do Literu.“
„O čem?“
„O nás.“
„Bude to někoho zajímat?“
Dávám mu číst komentáře. „Pavle, vzpomeň si na časy, kdy jsme hráli na zábavách. Když se to obzvlášť podařilo... lidi byli spokojení – my jsme byli spokojení. To byl nádhernej pocit, kterej mám v sobě jako v trezoru. A teď je to stejný. Já psaním relaxuju – a některým lidem se to líbí. Mám stejný pocit, jako tenkrát před lety...“
Pavel se na mě pobaveně podíval: „Jana už naznačovala, že si hraješ na umělce...“
„...Jana má vlastně pravdu,“ povídám, „někdo sbírá známky, nebo si i v dospělosti hraje s vláčkama. Já si hraju se slovíčkama. Ale být umělec... – toho bych se bál...“
„Ale, ale... teď žvaníš. Slávu a prachy nikdo neodmítá, a ty nebudeš výjimka.“
Zdvihám menší kupičku rukopisů. „Slávu a prachy bych za tohle bral. Ale má to jeden háček. Jak se začneš cítit jako umělec, tutově následuje přecitlivělost a vnitřní rozervanost. Kromě pochval přijde i kritika a ta tě složí. Mám jiný priority, s tímhle si vážně jen hraju.“
Pavel mi moc nevěří: „Jakýpak máš, umělče, jiný priority?“
Hodím rukopisy zpátky do šuplete. „No přece vás...“
Pavel se zašklebí: „Jestli do Literu píšeš tohleto, co mi teď chceš nakecat, tak radši dělej inzeráty.“
„Děkuju za podporu.“
„Za málo.“
____

Holkám spadl hřebínek. Nové tašky na zádech, nová škola, noví spolužáci. Jako hrdinky moc nevypadaly.
„Když se nám ve škole nebude líbit, můžeme dojíždět do Hradce, tati?“
„Markétko, kdybys byla moje maminka a já tvůj syn, co bys mi na tohle odpověděla?“
„Nevymlouvej se, nebudu mluvit jako tvoje maminka.“
„Tak dobře. Snaž se, aby se ti ve škole líbilo. Věř mi, hodně bude záležet na tobě. Až se ti ostatní budou zdát nějaký divný, zkus se na sebe podívat jejich očima.“
„Ale to přeci nejde.“
„Jde...“
„Přeci jim nevydloubnu oči?“ zírá na mne Markétka.
„Holka, s tebou to bude těžký... Prostě, buď ve škole hodná a dělej mi radost. To bude pro začátek stačit.“
„A když to nepůjde, budu dojíždět do hradecký školy...“ Markétka pohotově odpověděla.
Odevzdaně mávnu rukou. Poprvé vidím její učitelku. Jestli bude tak rozumná, jako je hezká, chci taky do druhé třídy. Katka má ve čtvrté třídě velkou vzácnost - místo učitelky učitele. První vlaštovka.
V Přelouči ještě nakoupíme, a vracíme se sami bez dětí zpátky do Krasnic. Jedeme kolem malé tiskárny, kde měla Jana pracovat.
„Jestli jsem neudělala chybu. Keramiku bych stihla po zaměstnání...“
„...a budeš uštvaná jako všichni," skočím ji do řeči. "Někdo našim holkám musí ukázat jinej život, než ten v poklusu. Zubatá s infarktama jede na plnej úvazek a nám nic nedochází. V televizi ukážou novej mixér nebo vysavač a my se můžeme přetrhnout.“
„Potřebujeme novou pračku a mrazák. Koupelny a záchody nejsou pořádně dodělaný...“
„Zadrž.“
„Když o tom nebudeme mluvit, tak se to vyřeší?“ zeptala se mile.
„Nač si zbytečně drásat nervy? Koukej se kolem, jak je krásně...“ rozmáchnu se rukou.
Předjelo nás policejní auto se známým blikajícím nápisem STOP na zadním okénku. Zastavujeme. Stahuju okénko.
„Dobrý den, pane řidiči. Je vám známo, že na značce stop stojí všechna čtyři kola? Jste ochoten zaplatit v hotovosti?“
____

Ráno nás probudil na mol opilý Jarda. Jak se doplazil domů je záhada. Všichni se bojíme zeptat proč se tak zřídil. Iva byla přeci jen nejodvážnější: „Stalo se něco, Jaroušku?“
Jarda zvedl hlavu ze stolu: „Ten mrňous... plešatej Tomášek, dali mu novou tumo... tumorovou vakcínu... a všichni jsou z tý vak... vakcíny podělaný. Je to bom...ba. Vono to zabírá!!!“ Poslední slova zařval jako smyslu zbavený.
Markétka s Katkou přiběhly vylekaný z pokojíčku. „Mami, proč strejda tak křičí?“
„Holky moje,“ vztahuje k nim Jarda ruce, „mně se včera narodil syn. Je mu... pět a ... váží osmnáct ki...lo. Můžou nastat kopli... komplikace, ale ty mně můžou po...líbit prdel. Zakazuju s koneč...nou platností komplikace.“
Jarda položil hlavu na stůl a usnul. Kdyby nevážil 125 kilo, odnesli bychom ho do postele.
Dobrá zpráva rozjasnila atmosféru domu. Vidím na sobě i ostatních, jak se z našich dušiček odvalil těžký kámen.

(Pokračování příště)