Renovace duše 16

Jedinou věc, kterou jsme si na domu nechali udělat profesionální firmou, bylo podříznutí zdí a izolace. Poté následovalo několik vzrušujících reklamací, a na úplný závěr - naše rezignace na realitu.
Jarda je opřený o zeď a kouká na kritické mokré místo.
„Už mě štvaly články o českém prostředí, kde se nevyplácí dělat poctivě. Bohužel mají pravdu. Dvakrát to předělávaj, a na prd. Támhle dokonce něco zapomněli,“ nadává a vší silou nakopne odloženou brašnu. Nebyl to dobrý nápad. V brašně zadrnčelo kovové nářadí.
„Jéééžiši, to je bolest,“ skáče k lavičce po jedné noze. „Cejtím jak mně v ní tepe...“
„My tu tvoji zpocenou nohu taky cejtíme.“ Pavel chodí kolem zdi. „Co s ní budeme dělat? Zase další reklamace?“
„Podříznutý to je dobře... než se s nima hádat, uděláme izolaci sami,“ navrhuju.
„Ty to umíš?“
„Ne.“
Jarda dostal výborný nápad: „Jdeme do hospody, a tam se přeptáme. Ale ponesete mě.“
„Hele, praštil ses´do nohy, nebo do hlavy?“ zajímáme se s Pavlem.
Jarda si vzpomněl na točené, a noha se zázračně rozchodila.

V hospodě, kromě pár trampů, nikdo nebyl. Ale je nám to jedno - odborná rada při izolaci baráku byla stejně jenom záminka.
„Jarouši,“ ptám se opatrně, „jak to máš vlastně s Jarmilou? Ona v Přelouči prodává byt?“
„Jak to víš? Chce se nastěhovat zpátky k rodičům... k Jeřábkům.“
„A ty?“
„Co já? ...Nevíš co mu je? Není mu špatně?“ zeptal se na moje zdraví Pavla.
„Honza neví, jestli budeme přistavovat nebo jestli budeš náš soused.“ správně upřesňuje Pavel.
„Nemáte horkost? S Jarmilou se známe chvíli. Je fakt, že na ten čas do smrti nezapomenu.“ Jarda si promnul obličej. „Nevadí vám, že jsem se trochu pohrabal ve vaší knihovně?“
„A našels´ něco?“
„Jo, Moodyho.“
Pavel zbystřil: „Ty vole, od něj tam máme jenom Život po životě. Ty jsi hledal knížky o smrti?“
„No jo... Věřícím se líp umírá. Nevěřící očekávají po smrti jen červy a nicotu. Rád bych uvěřil v něco víc.“
Pavel si přisunul druhé pivo. „Jardo, víš něco o vyšším vědomí? O koncentraci vědomí, rozplynutí myšlenek a propojení vědomí s Absolutnem?“
„Vždycky jsem se tomu snažil uctivě vyhnout. Ale na onkologii jsem mluvil s jedním mladým doktorem a od něj bych tyhle řeči nečekal.“
„Jaký řeči?“
„Viděl, jak jsem mimo... psychicky na dně. Doktůrek - čekal bych materialisticky založenýho vzdělance - a on mluví o buddhismu. Nejdřív mě jen trochu naťuknul. Když zjistil, že od vás něco vím... no, pustil se do mě. Od doktora jsem to fakt nečekal. Tebe chápu - umělci jsou praštěný a na Honzu máš zhoubnej vliv. Ale doktor...“ Jardovi přistálo na tácku další pivo. „Nerad se přiznávám, ale naděje na záchranu Tomáška byla tak mizivá, že jsem už na zázraky nevěřil,“ pokračuje Jarda. „Jak jsem měl ty nervy vyšponovaný, proletěla mi hlavou kratičká vize. Odmítl jsem uvěřit, že by Tomášek mířil do nicoty. Neumím tu vizi popsat, ale jako bych na chviličku uviděl PRAVDU."
„Jak vypadala?“ zeptal jsem se.
„Nekonečná svoboda...“
____

Tomášek si už zase hraje s holkama. Řekli jsme jim, že je po nemoci, a proto ho musí šetřit. Žádné blázniviny.
„Proč nemá Tomášek vlasy?“ bylo divné Markétce.
„Zase mu dorostou. Byla to moc ošklivá chřipka,“ poprvé v životě jim lžu. O rakovině s nima mluvit nechci.
„Tati, Katka říkala, že mu vlasy odvezli do čistírny. Proč mu je neumyli normálně šampónem?“
„Katka tě podfoukla. Nesmíš jí všechno věřit.“
„Ta je blbá.“
„Teď si to myslí o tobě... vlastně, takhle se nemluví!“
Markéta šla přemýšlet jak se Katce pomstí. Ženské se baví s Jarmilou. Uvařil jsem si kafe, a nenápadně přisednu. Jana má slzy v očích. Uvědomujeme si, že onkologické trápení může postihnout každého, i naše malé blondýnky. Jarmila smrká do kapesníku. Je lepší o tom mluvit, dostat stres ze sebe ven.
„Vždycky, když jsem zavolala na zdravotní sestru, Tomášek už věděl, že musím od něj odejít. Začal plakat... byly to hrozný chvíle. Měl tam sice svoje hračky, dokonce video s pohádkama...“ Jarmile se zadrhl hlas.
Jana si utírá oči. „Když ti tu nemoc řekli... já bych se snad zbláznila.“
„V první chvíli jsem se s nima hádala, že se spletli. Potom jsem měla děsnej vztek na toho ochlastu - jeho tátu. Že tím svým chováním Tomáška psychicky oslabil a... kdyby se tam objevil, tak ho snad zabiju.“
„Neblbni, je to prevít, ale za tohle asi nemůže...“
„Já vím. Potom přišel ten zázrak. Sami doktoři... bylo na nich vidět překvapení...“
„Prý nasadili nový lék,“ řekla Iva.
„Zkoušej novou tumorovou vakcínu. Podepsala jsem jim formulář o klinické studii. Tomášek byl první u koho vakcína zabrala. Před tím ale začal s chemoterapií. Před chirurgickým zákrokem chtěli zmenšit nádor. Ale po vakcíně operaci úplně odvolali. Nedošlo ani na transplantaci kostní dřeně. Samozřejmě - pravidelné kontroly...“ Jarmila se vysmrkala, „...nás neminou...“
„Jarda se divil, jak brzy vás pustili,“ povídám Jarmile.
„Chemoterapie trvá normálně čtyři až šest měsíců. Myslím, že tohle se doktorům ještě nestalo. Při nástupu do nemocnice se mě snažili všecko vysvětlit, ale při odchodu moc hovorný teda nebyli. O vakcíně ještě moc nevědí, a nechtěj se jedním skvělým výsledkem unáhlit. Prosím Boha, aby pomohl i ostatním dětem.“
Díváme se na děti jak si hrají u ohrady. Katka si vzala Tomáška na klín a Markétka ho hladí po holé hlavičce. Uražená ovce se otočila a odešla. Nechápe, že Tomášek má dneska přednost.

(Pokračování příště)