Renovace duše 17

Z kuchyně se ozývají vzrušené hlasy. Markéta má ve škole první problémy. Jana zvyšuje hlas, a proto slyším krásně i přes zeď.
„Pár dní chodíš do školy a přineseš mi černý puntík? Za co ho máš, proboha?“
„Za zlomené pravítko.“
„Proč nosíš do školy zlomené pravítko?“
„Mně se zlomilo ve škole.“
„Nemůžeš si na věci dávat lepší pozor?“ Janě už přeskakuje hlas.
„Za to může Marek.“
„Marek ti zlomil pravítko a ty dostaneš černý puntík. Divný, ne?“
„On mně ho zlomil zádama.“
„Jak ti mohl pravítko zlomit zádama? Dovím se konečně pravdu?“
„Tahal mě za vlasy a já ho tím pravítkem bouchla přes záda. Asi bylo špatně vyrobený, protože se už při třetí ráně zlomilo.“
„Řekni mi, co z tebe bude. Kdo tě tohle učí?“
„Táta povídal, že od zlých kluků si nemám nechat nic líbit.“
„Táto, táto!“ volá mě manželka. Strčím hlavu do kuchyně.
„Ty Markétu navádíš aby se prala?“
„Jenom jsem ji řekl: nikomu neubližuj, ale taky si nedávej nic líbit. Jenom od paní učitelky. S tou bych si pak promluvil já, kdyby to bylo nutný...“ (Vzpomněl jsem si, jak to paní učitelce slušelo.)
„Na tohle nemám nervy, vyřešte si to sami.“ Odešla na zahradu a já Markétce podepisuju puntík.
„Tati, dáš mi desetikorunu na nový pravítko?“
„Běž za mámou a řekni jí, že si jdeš puntík i zlomené pravítko odpracovat.“
____

Zaběhla se ovce a my ji na louce přes půl hodiny naháníme jako blbci. Ve třech lidech děláme rojnici, ale ovce je na nás příliš inteligentní. Má takové zrychlení, že od ní odlétává tráva i s bahnem. Příště ženské musí koupit něco pomalejšího. Ovce se nakonec chytila sama - zapletla se v křovinách a smutně bečí. Za trest jí kolem krku uvazujeme provaz. Je to pro ni sice potupa, ale oběsit ji nechceme; jenom odvést zpět do prokopnuté ohrady.
Jarda funí námahou, a možná pár kil vyběhal. „Naposled vám dělám Kratochvílovou, volové. Naháním ji proti tobě,“ kouká se na mě vyčítavě, „a ty uhneš!“
„Měl jsem ji zastavit tělem? Vždyť by mě ušlapala!“
„Máš víc jíst...“
„A budu funět jako ty...“
Pavel nás uklidňuje: „Nehádejte se. Hlavně že se ovci nic nestalo.“
Jarda je celý zarudlý a potichu si stěžuje: „Adrenalin mně stříká z uší...“
„Rádoby biochemik promluvil,“ řeknu jakoby pro sebe.
„Chceš urazit mě, nebo biochemiky? Možná, že biochemici by objasnili ten úkaz, proč je ta ovce tak blbá,“ řve na mě Jarda.
„Víte co? Já budu hlídat ovci a vy spravte ohradu,“ rozdělil Pavel úkoly.
„Ty myslíš, že jsem blbej jako ta ovce?“ heká Jarda. „Ovce se uváže ke kůlu a ohradu můžeme opravovat všichni tři, ty vole.“
____

Situace kolem podříznutého domu dopadla tak, že škemráme o radu pana Jeřábka. Měli jsme sice hodně nápadů, jak izolaci uskutečnit, ale naštěstí k ničemu vážnějšímu nedošlo.
„Tuhle lepenku zase vyndáme,“ říká pan Jeřábek a mne si bradu. „Takhle prasecky ji tam strčili?“
„To byl můj pokus, pane Jeřábek,“ přiznám se.
„V neděli sem přijdu s Drápkem. Je sice železničář, ale izolaci mně dělal taky.“
Ze dveří vyšla Jana a hodila nějaké zbytky slepicím. „Dobrý den, pane Jeřábek, kde máte Jarmilu?“
„Ále... je zase s Tomášem v Hradci na kontrole. Sice se k nám s klukem nastěhovali, ale ve špitále jsou častěji než doma. Nechce se mi to líbit.“ Usedl ztěžka na lavičku a zapálil si. „Tomáš je jak vyhaslej. Mám o něj strach.“
„Dejte pokoj. V pondělí jsem s Jarmilou mluvila a doktoři jsou prý spokojeni,“ povídá Jana.
„Doktoři možná. Měli by se ale klukovi kouknout normálně lidsky do očí. To už není on.“
Sedám si vedle souseda na kraj lavičky. Chci nějak pana Jeřábka uklidnit: „Jarda se v nemocnici seznámil s mladým doktorem a tahá z něj rozumy. I děti prý poznají, když kolem nich projde smrt a Tomáška to změnilo možná na celý život. Věřme, pane Jeřábek, ..dlooouuuhý život.“
„Asi máš pravdu. Spíš by bylo divný, kdyby se nezměnil. Chtěli jsme, aby věděl, že ho máma ani my nedáme. Ale možná zjistil, že v téhle nemoci mu nejsme ani my nic platný...“
„Nemohla ho změnit chemoterapie?“ zeptala se Jana. „Jarmilu na to upozorňovali, že Tomášek může mít dočasně zpožděné reakce, horší paměť... než ty látky odezní. Díky tomu novému léku měl chemoterapii naštěstí kratší.“
Pan Jeřábek si zapaluje další cigaretu. „Riziko dalšího nádoru bude furt velký. Třeba na jiným místě.“
„Nedal byste mi cigaretu, pane Jeřábek?“
Jana už ty řeči nemohla poslouchat, ani se dívat jak kouřím, a odešla. Za plotem nese paní Jeřábková z kůlny pár polínek. Pan Jeřábek ji smutně pozoruje.
„Měla srdeční slabost a nic mi neřekla,“ povídá mi potichu. „Chce mě ušetřit dalších špatných zpráv a tajně polyká prášky.“ Zašlápnul cigaretu a pomalu se zvedá z lavičky. „Postavil jsem barák jako hrad, abych měl klidný stáří. Honzo, stojí to za prd...“
____

Napadl první sníh. Život v krasnickém domku se přirozeným způsobem usazuje. Náš dům má sice tři byty, ale žádné dveře nejsou uzavřeny. Jen občas ložnice. Vondráčkovi (Pavel s Ivou) mají v obývacím pokoji velký krb. Ve volných chvílích se scházíme nejčastěji u plápolajících polen. Ale jsou i jiná oblíbená místa - moje pracovna, keramická dílna nebo Pavlův ateliér. Nikdo z nás nevyžaduje klid na práci, chceme kolem sebe cítit život. Dcery si k nám vodí kamarádky a kamarády z vesnice. Dokud bylo teplé počasí, lítaly celý den venku. Teď si zabraly barák...
„Aspoň tolik neřvěte,“ napomínám je, když decibely překročí únosnou mez. „Už aby bylo pondělí.“
„Proč se těšíš na pondělí, tati?“
„Budete půl dne ve škole,“ předstírám přísnost, ale nejde mi to.
____

Jediná televize v domě je v našem obýváku. Čím víc se setkáváme u krbu, tím méně potřebujeme televizi. Snad zprávy a pohádky. Někdy od sebe tyto pořady těžko rozeznávám.
V krbu praskají polena, na koberci hraju s Markétkou a Katkou karty. Pavel v rohu kreslí skicy. Jana, Iva, Jarda a Jarmila sedí u stolu. Určitě řeší vážné věci.
„Zase jsem přibrala, a přitom nic nejím,“ povídá Jana.
„To není dobrá dieta - nic nejíst. Musí se jíst ty potraviny, po kterých se evidentně hubne,“ radí Jarda.
„Ty nikomu v jídle radši neraď,“ směje se Jarmila.
„Proč ne? Já mám s jídlem náhodou VELKÝ zkušenosti.“
„No právě,“ brzdí ho Iva, „my se bavíme o dietách, ne o žraní.“
Holky nade mnou v kartách vyhrávají. Asi budu mít štěstí v lásce.
„Když jsme tu všichni tak pěkně pohromadě, chtěl bych vám něco říct,“ Jarda naladil slavnostní tón. „V lednu se budeme s Jarmilou brát.“
Pavel přestal kreslit. „My tě vychováme... a nestojíme ti ani za to, abys nás, ty vole, požádal o svolení?“
„Prosím vás, ...můžu si vzít Jarmilu?“
Vypuknul souhlasný řev. S Pavlem jsme letěli do sklepa pro víno. Na schodech na nás čekala vyjukaná Markéta s Katkou.
„Tati, vy můžete křičet a my ne? To není vůbec spravedlivý!“
Do rána jsme Jarmilu naoko přemlouvali, aby si Jardu nebrala, protože je „transvestit“. Sypeme z rukávu historky, jak bez ženských šatů nemůže existovat. Dokonce jsme jí ukázali šatník s nápisem JARDA. Byl nacpaný šaty a spodním prádlem od našich drahých poloviček.
„Vy z toho už nevyrostete, magoři...“ hodnotil naši snahu Jarda.

(Pokračování příště)