Renovace duše 20

Nikdo mi to nevymluví - už proto, že si to nechám pro sebe. Dal bych za to ruku do ohně, že paní Jeřábková byla ve spojení s bytostmi. Se záhrobím – chcete-li. Pan Jeřábek mi přece říkal, že jeho paní bere prášky na srdeční slabost. Vsadím se, že měla stejné zážitky se záhrobím, jako moje matka. Určitě první její myšlenka byla – jak ZACHRÁNIT milovaného vnuka Tomáška. Obětovala se.
____

Paní Jeřábkovou na poslední cestě vyprovodila celá vesnice. Pomáháme s pohřební hostinou. Ženské lítají kolem jídla, my se staráme hlavně o přísun pití. Už je nám jasné, že jsme přinesli málo lavic a stolů. Naštěstí, jako správní sousedé, přenášíme přes plot vše potřebné.
Pan Jeřábek na mě kývnul. „Honzo, něco bych od tebe potřeboval...“
„Pro vás všechno,“ říkám popravdě.
„Vy prej máte v baráku nataženej ten... internet. Tak mě napadlo... jestli teda můžu?“
„Pane Jeřábek, vy mě napínáte...“
„Já bych, Honzo, chtěl pro tu moji... pořádnej náhrobek i s deskou. Ale fakt pořádnej...“
„Aha, už tomu rozumím, pane Jeřábek. Pomůžeme vám přes internet vyhledat ten nejhezčí náhrobek, co tam je...“
„Jo, to byste mně kluci udělali velkou radost...“
____

Pro sepsání a zaplacení objednávky na náhrobek a desku z čínského leštěného mramoru jsme jeli s panem Jeřábkem až na Moravu do Prušánek. Pavel (absolvent hořické šutrárny) si s uměleckým kameníkem panem Havránkem padli do oka.
„Za mých časů jsme návrhy náhrobků v programu 3D tedy nedělali,“ pochvaluje si Pavel, když nám „hrobník“ ukazuje nekonečné množství náhrobků na počítači. Ale my už dávno máme vybráno. Chceme NEJHEZČÍ.
Pan Havránek má hromadu objednávek, přestože patří mezi nejdražší. Mě zaráží hlavně věk nebožtíků. Nad jeho psacím stolem je přišpendlená přehledná tabulka nebožtíků od roku 2003. Můj věk – a níž – se tam objevuje na můj vkus příliš často. Tušil jsem něco podobného, ale teď - když to vidím u „hrobníka“ - ...polilo mě horko. Začíná se už teď platit účet za moje dětství a mládí? Toxické hračky, kyselé deště, dusičnany v jídle, stresy všeho druhu... Kolik mladých nebožtíků to odskákalo, přestože nebrali drogy, nepili alkohol, nekouřili...?
„Pane Havránek,“ nedá mi to, „naše statistiky se předháněj, jak nám leze věkový průměr nahoru. Ale to – co vidím u vás nad stolem... mně to spíš připadá, že nám někdo lže.“
Pan Havránek se otočil od počítače a přes brýle se na mě podíval. „Statistickej úřad by s váma nesouhlasil. Nad stolem v tabulce vidíte malej vzorek. Ale my „hrobníci“ se mezi sebou většinou známe. A máme stejný názor jako vy,“ dívá se mi do očí.
„Ale to je dost smutný, ne?“ povídám.
„Že nám lžou, nebo že brzo umíráme?“ ptá se mě.
Rozpačitě se drbu ve vlasech. „Obojí, pane Havránek.“
____

Na zpáteční cestě nám moc do řeči nebylo. Jestli nikdo nepromluví, zase za volantem usnu.
Pavel prolomil ticho: „Sice má Havránek živnost doma, ale veselá práce to není...“
„Mně se líbilo,“ zapojil se i pan Jeřábek, „jak spokojeně žijou bez televize. To ta moje, dej jí pánbůh věčnou slávu, bez denní porce seriálů nemohla být.“
„Přitom stačí tak málo,“ vložím se do rozhovoru dřív než vyhasne, „jak to říkal hrobník. Rozbije se ti televize, seš línej dát ji opravit... odvykneš. A když ani děti příliš nenaléhaj – najednou zjistíš, co máš volnýho času. Jeho kluk je špičkovej jazzovej pianista a dcera mu studuje druhou vysokou. Jsou to borci. Bez televize...“ kroutím hlavou.
„Kecáš, kecáš... a jedeš jak s hnojem,“ plácá Pavel dlaní do palubní desky. „...proboha přidej... od osmi je v televizi parádní fotbal!“
____

Do Krasnic jsme přijeli těsně po fotbalu. Holky byly už dávno v posteli. Stejně je chci vidět, a tak opatrně nakouknu do jejich pokojíčku.
„Jé, táta,“ zašeptá Markétka.
„Co takhle předstírat spaní?“ šeptám Markétce do ucha a dávám ji pusu.
„Tati, máte ten kámen od hrobníka?“
„Ne, on má moc práce. Přijede asi za měsíc, Markétko...“
„Ale paní Jeřábková má v hrobečku nad sebou jen hlínu. Měla by mít desku, jako náš dědeček. Tati, nebude jí zima?“
Z postele za Markétkou se ozvala Katka: „Máňo, nezbláznila ses? Jak může bejt paní Jeřábkový zima, když už je dávno v nebi?!“
Dávám pusu i Katce. „Tak, holky, dobrou...“ Zavírám dveře.
„Tatííí, my máme žízeň,“ ozvalo se za dveřmi...

K O N E C