Zázračné Krasnice 3

3.
Zoufale mi v baráku schází druhý počítač. Čím jsou holky starší, tím víc propadají kouzlu počítačových programů. Máme nainstalovány desítky her, další hry hrají po internetu třeba s cizinci. S kamarády a spolužáky vykecávají na chatu, nebo přes mikrofon v ICQ a Skype. Teď má u nich prioritu www.blog.cz. Předhánějí se, která má zajímavější a čerstvější příspěvky na své webové stránce. Bohužel jsem tam zahlédl i sprosté vtipy.
„Tatííí, kdy nás pustíš na počítač – už přetahuješ! Jsou tři hodiny,“ vyhánějí mě dcery.
Samy si udělaly dvouhodinový rozvrh na počítač. Po pár rvačkách a křiku to bylo jedinné schůdné řešení.
„Ale, ale... sakra... kde jsem v tom rozvrhu já?“ civím na papír, přilepený žvýkačkou na skříň.
Katka se škrábe na nose. „Vždyť by tě bolela záda... Běž se radši proběhnout, tati...“
Jdu se proběhnout o poschodí výš k Pavlovi do ateliéru. Sedí tam už Jarda, ...a voní tu skořice. Kafíčko! Ani si mě nevšimli. Hádají se o Číně.
„Pavle,“ hájí Číňany Jarda, „ale nejvyšší železnici světa, největší přehradu světa, slušnej kosmickej výzkum... stavěj baráky jak o život... a ty furt, že zmrzačili tibetskou kulturu. Buď trochu spravedlivej...“
„Tohle, Jardo, vyprávěj těm mrtvolám v Tibetu. Z 6259 klášterů uniklo zkáze pouhých osm!! Ze 6 miliónů lidí Čína povraždila nebo umučila 1,2 miliónu Tibeťanů. Jó... ale teď tam je Expo 2010, tak o tom raději nebudeme mluvit. Co se neví – to není. Tuhle pózu já znám...“
„Já ti to, Pavle, neberu... i těch politickejch vězňů je tam moc. Ale hospodářsky letěj nahoru. To nepopřeš...“
„...Nepopírám. Proto jim ty křivárny spíš projdou, že jo?“
„Já jsem tady taky...“ zdvihám nesměle jednu ruku, a druhou si nalévám kafe.
Jarda se na lavici posunul, aby mi udělal místo. Slyším ho, jak si pro sebe mumlá – „...by mě zajímalo, co by na to řekl Tomášek...“
„To by mě zajímalo,“ povídám schválně nahlas, „co by na to řekl Tomášek!“
„Ještě mě provokuj, vole. Takový krásný autíčka jsem mu koupil... dokonce na dálkový ovládání – a on leží v encyklopediích...“
„Chlapi, já vám něco musím říct,“ trochu se ošívám... moc se mi do toho nechce. „Já na to pořád musím myslet.“
„Á... přijde duchařina,“ odhalil mě Jarda.
„Jo, přesně tak,“ kývu hlavou. „Pamatujete, jak bývalý nájemník tohodle baráku, Ruda Páleníček, označil Krasnice za střed mystického trojúhelníku? Bytosti z jiného světa tu fakt budou.“
"Ruda se uchlastal a ty už toho taky nech..." plácnul mě Jarda tlapou po zádech.
„Já si totiž myslím,“ nenechám se přerušovat, „že Tomášek je předčasně chytrej JEJICH zásluhou. On vlastně možná ví to, co my ostatní, obyčejní smrtelníci, ne. A to není samo sebou.“
Jarda se podrbal ve vousech: „Chtěl jsem mu k narozeninám koupit vláček... To je asi blbost, že jo?“

(Pokračování)