Mami, kup mi potkánka

„ Smrdí jak cap!“ prohlásil můj muž, když si přičichl k našemu novému přírůstku.
„ Nic necítím. To se ti zdá,“ odvětila jsem přesvědčivě. (Bože, to je strašný puch!)
Fretka. Třítýdenní roztomilé mimino, aktivní jak peklo, s drápky a zoubky ostrosti žiletek po měsíční dovolené v pyramidě.

Zhruba někdy před rokem pronesla Lucka se slzou v oku poprvé tuto větu:
„Mami, já bych tak chtěla potkána.“ A pokračovala:
„Proč nemůžu mít nějaké zvíře?“
Jen jsem suše polkla, podívala se na naše dvě kočky, kterým kupuji konzervy po tunách, momentálně hnípající na gauči, zaměřila Šakala, který zase našim utekl za fenkami, při té příležitosti nás přišel navštívit a teď čeká, až vezmu klíče od auta a zavezu ho domů a přejela zrakem chvíli osiřelou klec po našem minikrálíkovi Julče, která se stejně jako Pája předtím rozhodla, že venku je větší sranda, tu trochu žvance na zub sežene vždycky a jednoho dne se odmítla vrátit domů z výletu.
Takže tentokrát potkan… Skvělé.

„Šakale, pojď!“ zavolala jsem na psa, který už čekal, až otevřu v autě dveře u spolujezdce. Naskočil, postavil se na sedadlo a přední tlapky opřel o palubní desku. Jako bych ho slyšela:
„Jedem! A nespěchej, ať si můžu pořádně prohlídnout krajinu kolem.“
Jeho oblíbený fór je, že se nechá zavézt až k našim a pokud pořádně svým tělem nevykryju průnik od otevřených dveří auta k otevřeným vrátkům, zdrhne znovu a já ho zhruba za hodinu vezu podruhé. Není blbý

O pár dní později zvednu v práci telefon a do uší mi zní nadšený hlas mé dcery:
„ Mami, kamarádka má šestáct malých potkánků a představ si, že by mi jednoho dala…ÚPLNĚ ZADARMO!“
Vyjádřila jsem údiv jak je tohle vůbec možné, normálně lidi za potkany platí zlatem a kamarádce určitě před barákem stojí fronta dvaceti zájemců, od chvíle kdy potkanici začaly první stahy a sdělila jsem dceři, že tohle musím probrat s taťkou. (Úhybný manévr, když do něčeho fakt nemám chuť. Odpověď jsem znala předem, ale aspoň jsem nebyla ta špatná já.)

„Já doma žádnou krysu nechcu!“
Nezklamal. Ale nenechala jsem to jen na něm a promluvila láskyplně k dceři:
„Luci, potkana prostě ne. Můžeme se bavit o morčeti, o králíkovi, ale žádná krysa tady nebude.“ (Já vím, že to je předsudek, hlodavec, jako každý jiný, že, ale holt si své předsudky ponecháme. Když si vzpomenu na tu scénu v Indiánu Jonesovi a Svatém grálu, jak Harrisona Forda a tu jeho německou sqav v podzemních kobkách Vatikánu ohlodávaly tisíce krys a do toho padaly mrtvoly rytířů pět set let starých…brrr!)

V příštích několika týdnech se nám dítě doslova ztrácelo před očima. Vzali jsme jí sen a zničili mládí. Byla chodící zoufalství a smutek. Pětkrát do týdne chodit na koně a ve zbývajícím čase se cicmat s kočkami a se psem, to není dost pro její křehkou duši zvířecího maniaka. Potřebuje víc.
Po čase, přesně ve stylu stokrát nic umořilo vola, začalo druhé kolo:
„ Mami, kamarádka má fretku a je s ní strašná sranda. Kup mi freťátko. Prosím, prosím…“ A kula železo dokud bylo žhavé.

Přiznám se…vyměkla jsem. Takže teď máme pro změnu fretku.

Naivně jsem se domnívala, že to bude něco jako mít morče, ale daleko víc to připomíná péči o štěně. Když není s námi, brečí, když s ní blbneme, funí a vydává srandovní zvuky, leze mi do všech otvorů v županu a nepřetržitě oňufává a okousává všechno, co se jenom trochu hýbe a je nebetyčně aktivní. Kotníky už mám ořetízkované jako by mě napadlo stádo blech a jemné drápance nacházím naprosto všude. Po dvou hodinách neuvěřitelné energie vždy padne jako podťatá a spí. Jelikož je fretka tchořovité zvíře, vyznačuje se i silným odérem. Nemáme jí tedy v bytě, ale bivakuje v kleci u venkovních dveří na chodbě, tam, kde je odvětrávání nejlepší a když jsme doma, pouštíme ji na volno nebo je s Luckou venku.

Nečekané návštěvě naší domácnosti by se naskytl obrázek čtyř více méně dospělých lidí, nepřetržitě poskakujících a vřeštících:
„ Auuu, podej mi to…áááá….máslo…jéééžiš…koupilas…auvajs… to mlíííí…ko? Nekouuuu…sej, ty potvoro chlupatáááá!“
Když ona si prostě chce hrát. Pořád. A je naštvaná, když dost nespolupracujeme.

Taky mi leze do vany. Napustím si plnou vanu vody s voňavou pěnou „Milk and Honey“ a naložím se do ní s knížkou. A mimino poletuje kolem. Kvílí tak dlouho, až ji nakonec zvednu ze země a posadím na vanu za sebe tam, kam dávám šampony a sprcháče. Chvíli olizuje pěnu, která na ni přetéká a pak se rozhodne udělat si z mého ramene a níže navazujících partií klouzačku. (Já pak vypadám, jako bych obcovala se Střihorukým Edvardem…“Ne, paní doktorko, manžel mě opravdu nebije důtkami s hřeby…“) No a trvá maximálně minutu a je ve vaně se mnou. Teda, ona se pak pěkně vzteká a po položení na zem jezdí po koupelně pět minut po břiše, aby se zbavila vody a té pro ni odporné medové vůně. A my se pak naopak nemůžeme zbavit fretčí pachové stopy v koupelně.

Prostě je nám to souzeno. Nemít doma pořád nějakou zvěř, něco by nám chybělo. (Chlupy v jídle, chlupy v pití, bobky pod gaučem, potrhané potahy, poškrábané končetiny a blechy.) Zvířata vám život každopádně zpestřujou.

Dneska mi volala Lucka ze školního výletu:
„ Mami, my jsme teď v ZOO a představ si, co jsem měla kolem krku. Krajtu! Nikdo si to nechtěl vyzkoušet, ale já jsem se přihlásila. A taky jsem měla v ruce sklípkana, to bys nevěřila jak to strašně lechtá …a ještě chameleona…“
Hlas se jí chvěl nadšením a mi proběhla hlavou vzpomínka, jak před lety, když jsme ještě mívali obchod, k nám chodíval nakupovat mladík, chovající doma hroznýše. Jednou nám dvoumetrové „mládě“ přinesl v pytli ukázat. Vypustil ho na prodejně na zem, když tam nikdo nebyl a já si ho dala kolem krku jako šálu. Byla jsem mile překvapena, jak má suchou a příjemnou kůži a ve chvíli, kdy začal stisk nenápadně zesilovat mi bleskly hlavou věty z povídky Šimka a Grossmanna, Návštěva zoologické zahrady:
„ To je zvláštní pane učiteli, jak mě ta užovka přátelsky obtáčí...“
„ Nadechni se, Milovský, to je krajta!“… Vidíš blbe, kdyby ses učil…
Má to mít po kom, to moje dítě, pomyslela jsem si. Co se vůbec divím.
„To je super, Luci. Ale prosím tě… kdyby ti dávali kobru, tak tu raději neber, jo?“
(Ještě by ji pak chtěla domů a když já jsem taková měkkosrdcatá…)

Toužíte po Černé vdově?
Či po mambě s jedem?
Nám závidí i sám Noe
Náš domácí Eden…