Zázračné Krasnice 4

4.

Nejsem žádný puntičkář, ale co je moc – to je moc. Neskutečný bordel ve sklepě volal po nějakým pracovitým hlupákovi. Ujal jsem se toho. Čtyři pětiny nepotřebných krámů, které, až se vyhodí, budou „nutně“ scházet. Hrabu se v tom celej špinavej... pavučinu mám ve vlasech.
Slyším kroky... nějaký šramot...
„Je tu někdo?“
Nic. Nikdo se neozývá... Nadzdvihnu odložené necky.
„Kuk!“ z pod necek na mě vyskočil Tomáš.
„Kristepane... Tomáši... co mě děsíš?!“, držím se za srdce, a to né bezdůvodně...
„Chtěl jsem tě, strejdo, postrašit víc... ale litoval jsem tě,“ směje se Tomáš, „už nejsi nejmladší...“
„...Tak ti pěkně děkuju. Jdeš mi pomoct?“ ptám se, ale moc s tím nepočítám.
Přeci jen spolu odklízíme nepotřebné věci na jednu hromadu, a potřebné věci na malinkatou hromádečku.
„Tomáši,“ opatrně po něm pokukuju, ale nechci ho vyplašit, „tebe zajímá genetika?“
„Genetika taky.“
„A co nejvíc, Tomáši?“
„Strejdo, nejvíc mě zajímá, proč jsme se tak špatně narodili.“
Otočím se k němu: „Jak můžeš tohle říct? Ty nemáš rád maminku, tátu Jardu, nás...?“
„Já věděl, strejdo, že mě nebudeš rozumět.“
„Dobře... tak mě to, Tomáši, vysvětli. Tak nějak, aby to pochopil pětačtyřicetiletej dědek, jako jsem já...“
„No, strejdo... je ti čtyřicet šest... ale dobře. Při narození se stala chyba.“
Pořád nechápu, a je mi jasné, že za blbce tu budu zase já.
„Narození koho, Tomáši. Tebe?“
„Nééé... toho tady...“ a opsal ve vzduchu velký kruh.
Asi jsem vážně natvrdlej...
„Takže, myslíš narození lidstva,“ konečně jsem si oddechl, že jsem na to kápl...
„Ale ne, strejdo, narození VŠEHO! Stala se chyba při narození všech vesmírů, o tom já mluvím přece celou dobu...“
„To jsi četl v nějaký nedělní příloze?“
Trochu se nafoukl: „Tebe to nezajímá, viď...“ a smutně kope do starýho hadru.
„Víš co... na tyhle řeči si musím sednout...“ povídám Tomášovi smířlivě, a sedám si na necky.
„Tomáši... když se vesmír, nebo všechny vesmíry, jak říkáš... narodily – tak to někdo zmastil, je to tak?“
„Strejdo... jak to – někdo? Přece MY!“
„Počkej, počkej... - já taky?“
Tomášek nad mou nechápavostí vrtí hlavou: „No přece všechno živé i neživé – to dá rozum. Největší chybu jsme udělali v tom, že VŠECHNO existuje na úkor svého okolí. Hmota i život. Aby něco vzniklo, musí zase něco zaniknout, chápeš? Vždyť jste se to museli učit ve škole, strejdo...“
„No jo... jenže jsme se to učili v jiných, marxistických souvislostech...“
„Strejdo, Marxe do toho netahej...“ Tomáš se usmál nevinným andělským úsměvem.
„Já vím... ale, Tomáši, proč mudruješ zrovna nad tímhle? Ve škole probíráte asi něco jinýho, ne?“
„Hm... já bych na to sám nepřišel, strejdo. ONI mi to řekli.“
„Fajn, Tomáši. A ONI jsou kdo?“
„No přece moji kámoši. Někdy se mnou tady mluví,“ a ukáže si prstíkem na srdce.
Necky pode mnou povolily, a tak tak jsem se chytil staré skříně.
„Tomáši, dá se ta CHYBA zrození vesmírů, jak říkáš, nějak napravit? Podle mýho selskýho rozumu, už je dost pozdě, ne?“
Tomáš tentokrát hadr nakopl pořádně, až odletěl pod dřevěné schody.
„Strejdo, to je právě problém. Tohle musím pořádně promyslet...“
„Víš co, chlapče... půjdeme už nahoru. Musím se nadechnout čerstvýho vzduchu...“

(Pokračování)