Zázračné Krasnice 5

5.
Mobilem volám babičce (B):
B: "Majerová."
Já: "Ahoj babi, jseš na chatě? Můžu přijet?"
B: "Ale já nemám ani buchty, ani lívance ke kafi..."
Já: "Babi, na lívance zapoměň... jde o Tomáška..."
B: "Stalo se mu něco?"
Já: "Jemu ne, ale mně se brzy asi něco stane..."
B: "Já už ti zase nerozumím..."
Já: "Máš slabej signál?"
B: "Ale ne... ty zas něco plácáš..."
Já: "Babi, sednu na kolo, a hned jsem u tebe. Na lívance se vykašli... stačí, když mi upečeš husu..."
B: "Ty už se asi nezměníš, viď... Tak ahoj."
Já: "Ahoj."
____

Po cestě přemýšlím nad Tomáškem. Zrovna teď jsou všichni pryč, když nutně potřebuju poradit. Jana s Ivou někde prodávají svoji keramiku, a holky vzaly s sebou. Pavel, kvůli svým obrazům, jel obchodně do Prahy. S Jardou o tom nechci mluvit - už takhle to má těžký.
Je Tomáš schizofrenik, když slyší hlasy? Nebo je autista, když si místo s autíčkama hraje s encyklopediema? A co ta modrá aura? Hergot, kdo mi poradí? Kde vás mám, když vás TAK potřebuju...
____

K babičce jsem přijel celej uřícenej. Kolo jsem opřel na plácku o smrk, a těžce dosedám na lavici. Babička se ke mně blíží s kafem a sušenkama. Husa asi nebude...
„Tak co tam v těch Krasnicích vyvádíte?“ řekne babička místo pozdravu.
„Babi, Jarda s Jarmilou mají strach o Tomáška...“
„Co je s ním? Je nemocnej?“ ptá se starostlivě.
„Ne... je chytrej...“
„To je špatně?“
„Babi, on je chytrej na svůj věk až moc,“ a pokládám na stůl jeho školní výkres, který jsem u Ryšánků ukradl.
„Co to je?“ zírá babička na Tomáškův výtvor.
„Genetická fantazie dle umělce Tomáška Ryšánka. Taky, jako jedinej ze třídy, se tady v rohu podepsal... psacím písmem. Je týden v první třídě, babi...“
Babička ztěžka dosedla na lavici. Bere si čtvrtku papíru do ruky, a dokonce se dívá i na druhou stranu. Tam byla naštěstí jen bílá plocha.
„Honzo, ale ty barevný kuličky jsou tak precizně namalovaný... kristepane... a kolik jich je... jak to Tomášek maloval dlouho? Týden?“
„Babi, za tři čtvrtě hodiny to měl hotový. Prej... aby udělal učitelce radost... Tohle přeci není normální...“
„No jo, Honzo, normální to není, ale zdravej je, ne? Říkals´ to...“
„Ten je tak zdravej, až jsme všichni vykulený...“
„Vystydne ti kafe...“ přisouvá ke mně hrnek a sušenky. Usrkávám kafe a koušu do staré sušenky. Lívanec to teda není, pomyslím si smutně.
„Babi, řeknu ti, proč jsem tě vlastně tak narychlo a nepřipravenou,“ ukazuju na sušenku, „přepadl... Říkalas, že když si vezmeš prášek na tlak, vidíš v noci u postele duchy. Ptám se hlavně proto, že Tomáš slyší vnitřní hlasy. Buďto je schizofrenik, anebo se v tomhle kraji dějou divný věci...“
„Jak bych ti to řekla... abych tě nevyděsila, anebo, aby sis o mně nemyslel, že jsem praštěná stará bába, která to má v hlavě pomotaný. Já už prášky na spaní ani na tlak neberu, ale ONI za mnou chodí čím dál častěji – dokonce i ve dne. Vycítili asi, že se jich přestávám bát. Jako kdyby měli radost, že u mě můžou posedět... Tomáš JE vidí?“ ptá se babička.
„Myslím, že ne...“ odpovídám, „ukazoval na srdíčko. Asi slyší jen vnitřní hlasy. Je malej – nechtějí ho zřejmě polekat. Ale mám tušení, že si ho z nějakého důvodu vybrali. Jenže nevím proč, ani k čemu...“
„Včera,“ povídá babička, „byla u mě jedna paní. Ve čtyři odpoledne. Seděla přesně tam, co ty. Jenomže o kousek výš. Trochu se vznášela a měla kolem sebe krásně namodralé světlo. Takovou barvu jsem ještě neviděla. Ona hýbala rty, ale ... jako kdyby měla vypnutý zvuk, či co... Jenže já ji stejně slyšela. Tady...“ a babička si ukazuje na srdce. „Jako Tomášek, Honzo...“
„A babi... co ti říkala?“
„Nic pro tvý uši, Honzo. Chtěla se mi jen svěřit, popovídat si o svém životě. ONI jsou tady jen chvilku... A pak jdou dál. A rádi.“
„Ruda Páleníček, náš předchůdce z baráku, ten sem za tebou jako duch nechodí?“ ptám se babičky.
„Ten chodí nejčastěji. Chvíli si támhle posedí, mlčí, jen se jakoby trochu usmívá... Myslím, že mi tím chce říct, že je všechno na správné cestě. ... Pro něj i pro Tomáška...“
„To jsem rád, babi! Ale Jardovi nic říkat nebudu, měl by mě zase za blba. Tak já už pojedu do Krasnic,“ sedám si na kolo. „Babi, dík za dobré zprávy... tak ahoj,“ odpíchnu se k riskantní jízdě s kopce.
„Pozdravuj tam všechny...“ volá za mnou babička.
Jenže já už se nesmím otočit - rád bych se trefil na úzkou dřevěnou lávku. Marně...

(Pokračování)